Nasněžilo řádně a jasně se ukázalo, že když dostávám GAG, tak nekulhám. Teda aspoň ne moc, pravda, když ukážu paničce jak umím báječný osmičky až sníh lítá o ona cosi pokřikuje, tak pak teda se mi někdy těžce zvedá. A za trest pak musím na šňůrce, to je fakt opruz, to vymyslel nějakej apsociál. A některým mým lidem se to fakt moc líbí, nic tím samozřejmě nenaznačuju.
V neděli bylo tak šeredně, že i já byl rád, že jdeme jen k Chrastenskému vodopádu, placka bez lidí. A pak přijeli mí pražští chovanci, o které zanedlouho zase budu mít plnou péči, tak jsem si je chtěl cvičně užít. No, a tím skončil týden ještě před tím, než začal, protože pak už jsme jen občas trajdali u nás po lese a i když díky sněhu to bylo i dost pěkný, tak vlastně není moc co zmiňovat. Jo, snad jedině, jak páník má ty maltovníky pod okapama, co do nich chytá vodu, jak teď jsou uklizený, tak jsem ho slyšel, jak s paničkou rozebírá, že by je asi měl zakopat, aby nebyly tak šeredný. Tak jsem mu s tím trochu pomohl, protože jak cákala v dešti voda z okapu, to já miluju a ta půda se krásně rozbahní a úplně báječně se rozhrnuje široko daleko hluboko, dokud teda nenarazíš na kámen. No a pak je ještě blbý, jak mi panička v kýblu meje nohy, to nesnáším teda. Mluvil cosi o tom, že mě zahrabe, asi nějaký divný lidský poděkování, ještě se musím moc učit.
Dneska jsme tak dlouho hledali výletový místo, až jsme zastavili pod Ovčím vrchem, ale louku k povíhání znectil někdo velmi hlubokou orbou a bylo po výletě. Tak jsme udělali jen pár kroků, promáchali si tlapátka, zprasili se od hlavy k patě všichni (ale do kýblu jsme musel zase jen já) a od té doby se ohříváme doma.
Psáno 4.2.2023

Takový celkem průměrný týden. Děsná zima a tedy podstatně složitější vytáhnout ty lenochy ven. To musí jeden neustále z košíku v předsíni tahat vodítko, obojek, rukavice, případně celé boty, to je zpravidla už vybudí. Dokonce jsme je přiměl k tomu, že začali moje cestovní propriety dávat na skříň! To abych nemohl naznačovat, že by se jako mohlo jít i ven.
Zatím trvá poměrně tvrdý paniččin dohled na mé úprky, dokonce si pořídila nějakou novou literatůru, aby mě podstatně lépe vychovala, i když já se cítím už dost vychovanej a od lidí už nemám co pochytit. No dobře, ještě se mohu zlepšit v dohledávání schovaných piškotů, to mi moc nejde, uznávám - říkají, že mám používat nos, ale když ho chci páníkovi ukousnout, tak křičí. Evidentně si sami neví rady. Každopádně já se cítím být nadmíru zkázněným, soudím, že vodítko nepotřebuji, vycházky se realizují kvůli mně a tedy bych já měl být tím, kdo určuje, kam se jde a jakým tempem. A je jejich problém, že nestíhají. Kupříkladu tudlenc v Jítravě jsem se trochu rozutíkal po poli, protože za ním byla silnice a na ní jezdila auta a mně se zdálo, že je potřeba je ulovit, protože to byly takový roztomilý malý škatulky svítící, ale pak hned jsme byl připoután (neměl jsem se vracet, myslel jsem si to, ale zase to sušený maso, co má v kapsičkách, to je prostě neodolatelný).
V celku bez komplikací proběhly výpravy kolem Hradčanských rybníků i kolem Děvínského špičáku. Chodíme sem proto, že tu je minimum sněhu, nebořím se ani já ani lidi a samozřejmě tu nejsou lyžaři. A můžeme té vycházce věnovat kus času, není to takový to šupšup a po bobku domů, což jsou sídlištní vycházky. A navíc to v Ruprechticích děsně klouže, protože všude je led. Tady v bývalém vojenském prostoru je leduprázdno.
Jednu cestu jsme taky věnovali Karlovu, a to jsme si teda trochu zabruslili a zašmajdali ve sněhu, inu, tady je sever. . Snad proto mi pak dávají den "volna", abych nepajdal asi. Jenže já mam pak strašně moc sil a potřebuju je někde vypustit, a tak pomáhám páníkovi stříhat stromy (je zajímavý, jak on je pomalý, než ustřihne větěv, já mám tak 3 ukousnutý), poklízím v baráku, přenáším pelíšky, roluju koberce, no prostě práci si vždycky najdu.
Psáno 11.2.2023

Týden nezačal zle, to musím uznat. Vyrazili jsme konečně na objevitelskou aspoň trochu dlouhou trasu z Mařeniček k jakýmsi rybníkům a okolo jakýchsi reliéfů. Tlapkalo se dobře a panička občas povolila a mohl jsem poběhat. No, ano, občas jsme trochu zaběhl do lesa, ale po zvuku snadno mohli poznat, kde jsem, že mě neviděli je jejich chabý stav příslušných čidel. Já jsem si to každopádně užíval ze všech sil, jako bych tušil, co bude následovat.
V týdnu totiž zase na mě neměli čas, zase jsem byl odložený psíček, skoro furt doma, jen čas od času trochu venčený, často dokonce jen socializačně v Rupre, lesíku málo, na volno skoro vůbec. Kupříkladu okolo kapličky mne nepustila ani na minutku! Ano, mám asi trochu drobný deficit elementární poslušnosti, ale jistě to bude způsobeno mou rozsáhlou filozofickou potencí - já totiž v tom letu neustále intenzivně přemýšlím a logicky pak ignoruji přízemní pokyny typu "ke mně" nebo "stůj". Ano, občas mne ze zamyšlení vytrhne třeba "masíčko", ale kvůli piškotu přece nepřestanu řešit zásadní otázky života, vesmíru a vůbec.No a to je trochu problém, protože mí lidi ve své jednoduchosti tohle prostě nechápou. A když to završím intenzivním vítáním přišedší tetky hOlinky, kteoru pak vodím za ruku sem a tam, až má modřinku trochu na zápěstí, tak už musím i doma chodit s obojkem. A to se mi teda hodně nelíbí. Ještě nevím kam, ale asi se odstěhuju. Teď ale musím hlídat ty dvě mísy koblih, které tak báječně umí jen babička, jsou na skříňce, pláču pod nimi hlasitě a oni se mi smějí, Ale já je budu hlídat, dokud mi nenaskáčou do misky. Zlatej masopust!
Psáno 18.2.2023

Pravidelného čtenáře mých deníkových záznamů nepřekvapím konstatováním, že se zase odehrál týden, kdy se nic nestalo, byl jsem opět prakticky "na řetěze", protože mě nikam nevezmou, stále u boudy. Je pravda, že zahrada díky času, který na ní trávím, začíná konečně vypadat trochu jako vojenský cvičný prostor, budu muset babičce vyznačit mé stavby a záhraby nějakou reflexní barvou, přece jen se jí hůř kouká. Ale zase mý lidi si nic jinýho než pád do výkopu nezaslouží, když mladého silného krásného a inteligentního psíka vlastně prakticky nevezmou ven. Večerní venčení mezi paneláky naproti se nepočítá, i když z pohledu čtenářského je to rozhodně nejzajímavější část dne. A ondá jsme dokonce s paničkou obcházeli důležitě vodárnu a ona se tvářila bůhvíjaká výprava to není. No ano, početl jsem si, ovšem psíci, které jsme potkávali, se na mě dost utrhovali ba dokonce vypadali, jakože se bojí, tak jsme je teda musel ignorovat a tvářit se, že mě vůbec nezajímají. Asi budu mít nedobrou pověst, jakože náfuka a tak, ale když já na toho raslíka tak jenom juknu a on se může strhat, no mám já to zapotřebí?
Doma nic nového, snad jen nový obojek. Ten předchozí vydržel poctivě 10 dní, pak popraskaly výlety té parády a mám novej, lepší, červenej. A když už tam byli, koupili mi na hraní prasáka. Ale nekvičí, nemňouká, je úplně němej. Páník si libuje, že mi dlouho vydrží, tak ho teda rozcupuju až po několika dnech, abych měl doma klid. Jinak jsem nic nedostal, dokonce mi přestávají dávat do stravy ten GAG, že jako už jsme velkej. A taky mám takový podezření, že mi trochu ubírají na potravinách, pod průhlednou záminkou, že mi nejsou vidět žebra, jako by to bylo něco krásnýho, uzazovat žebra. Sami jsou oplácaný a ještě nosí kabáty, taky žebra neukazujou, tak proč bych já měl něco takovýhzo? Ještě štěstí, že babička na kočkách nešetří a tam se vždycky aspoň trochu namlsám, mlíčka napiju, ba i piškůtek občas obdržím. Já jim dám žebra... Tady je pár fotek.
Psáno 25.2.2023