Tak jo, už jsem tu týden a víceméně jsem se už dost zabydlel. Boudu znám už poměrně dobře, ochutnal jsem prakticky všechny kytky, a že jich tu mám. Rovněž mi vyhovují koberce, zvláště ty s třásněmi, ty totiž umím i rolovat! Ochutnávám nejen dřevěný nábytek, ale umím se zakousnout i do ocelové trnože páníkovo kancelářskýho křesla. Jasně, že nejmilejším kousadlem jsou končetiny mých lidí, mají je takové dost křehké, tou jejich kůží mé špičáčky velmi snadno pronikají a oni pak báječně krvácí. A to se mi přijel ukázat další kousek smečky, abych jó měl co kousat, dokonce si králíka přivezli, ale toho mi moc nepůjčovali. Oni teda dobrodružně přijeli autobusem, toho jsem se trochu bál, navíc jsme s mým pojízdným pelíškem zastavili v krytém parkovišti a to se mi taky moc nelíbilo, navíc tam dost chodili lidi a ti se mi taky moc nelíbili. A z toho autobusu vystoupily takový nevelký lidi a vrhli se na mne a řičeli a smáli se a já se bál, že mě uhladí. A dokonce je páník pustil do mého mobilního pelíšku (prý se mu říká chrudoš, tak mu prý říkal strejda Najtík, co ho tady všude cítím, ale viděl jsem jen fotky), z čehož jsem usoudil, že tak nějak patří do smečky. Ale celý čtvrtek jsem byl ještě velmi ostražitý, jestli se náhodou nejedná o nějakou diverzi. Ovšem v pátek už jsem je vzal na milost a oba jsem dost důkladně pokousal. Musím přiznat, že na mě byli hodní a nechali se kousat dost dobrovolně, rovněž se se mnou přetahovali a mocně mě hladili. Takže mohu vyzradit, že máme fakt dobrou veselou a obětavou smečku. A pak ještě v pátek večer přijeli další členové smečky, už teda normálně velký lidi a ti teda taky přivezli toho králíka a taky se nechali okousat a dokonce se snášeli ke mně na zem a krom hlazení a drbání se se mnou přetahovali a prali až jsem vždycky usnul. To jsem zapomněl říct, že já to mám tak, že hoďku je těžce trýzním až paničce někdy hlásek přeskakuje a pak klidně dvě hoďky tuze spím. A ze spaní běhám a štěkám. Pak štěkám, že mi mají okamžitě a střelhbitě připravit stravu. To proto, že rostu a sílím. Přibral jsem nejmíň kilo a vyrostl jsem nejmíň o 3 cm. A to všechno za týden. Úplně sám. Bez pomoci. Prostě si rostu. Nevím, zda je to na fotkách patrné, navíc fotek je tradičně málo.
Jo, ve středu jsem byl na vstupní kontrole u paní doktorky a myslím, že jsem se jí dost líbil. A to jsem ji ani nepokousal, byl jsem trochu vykulen, ale ne moc. Prošel jsem tu ordinaci, vytkl drobné chyby v úklidu a nedostatek piškotů a zase jsme jeli domů.
Když řeknu domů, myslím tím boudu a zahradu okolo. Tu už mám tady dost zmáknutou, kupříkladu kompost miluju, umím se zahrabávat a jistojistě vím, že upoutám paniččinu pozornost. Občas taky ze zahrady vyrazíme na špacír na ulici k sousedkám, to musím jít na šňůrce. No a nebo jdeme do sídliště, ale to fakt nechci, tam se mi to nelíbí a hned to otáčí a vleču je domů. Je to zajímavý, protože když pak vyjedeme třeba ke kapličce, tak to tam metelím a vůbec mi nepřijde divný, že nejsme doma. Stejně tak na cvičáku, tam teda musím být ostražitější, protože tam chodí spousta psů a panička se bojí, abych je nelovil. No ale do sídliště nechceš, prostě ne. Nechápu, co tam Najtík pohledával za štěstí.
Ještě bych měl zmínit, že strava je pestrá, minimálně 6x mistička granulek + masíčko mletý + zeleninka spařená mletá + jogurtek s medíkem a piškoty, občas strouhnutý jablíčko. Nestěžuju si. Jídlo je nejlepší uspavač, po něm prostě neodolám a zdřímnu si.
Noc trávím na svém novém pelíšku, který neměl ani Najtík ani Betka. Nechci být přikrytý, jen když škytám tak panička nevydrží a dá mi deku. Ale já z ní vylezu a škytám si dál. Spánek mám moc rád ve všech podobách. Kupříkladu teď spím.
Psáno 5.2.2022

Jsem tu druhý týden a musím přiznat, že se mi v Sudetech začíná líbit. Především tedy i zde vykouklo slunko, pravda, jen jednou a krátce, ale i to stálo za to. Na zahrádce, kterou mám u boudy, bylo rázem úplně jinak. Já vlastně v boudě především přespávám a jím, a přiznejme si, že to je většina času. Ale jak jen to jde, vyžaduji právě pobyt v zahradě. Sice tam je podstatně míň do koho kousat a mí lidi se furt klepou zimou a nechtějí tu být se mnou, ale je tu řada stromů, kupříkladu jabloní, jimž lze dělat výchovný řez, sposty klacíků, které touží být rozkousány a pak taky kočičí exkrementy, které jsou jistě vynikající, ale panička mě ostře hlídá a křičí, že jsem prase a já se prasat bojím, tak nic. Trochu mne taky vycvičujou, na připojenm videu je patrné, jak dobře mi jde cvik "přivolání". Chodíme na vycházky po okolí, ať už na cvičák, kde bych se měl socializovat ale není moc s kým, nebo ji jinam do lesů, kde bych měl prý se učit terénní pohyb a eventuálně socializovat. Ta socializace mi moc nejde, teda s lidma se klidně socializuju, ale s těmi čokly co mají na špagátech teda se mi moc nechce. Oni mě očuchávají a koukají tak divně přiblble, já si jich nechci všímat. Jsou mi ukradený.
Nechci opouštět zahradu, proto mne převážejí Chrudošem, na kterého jsem si už dost zvyknul, jen občas musím dát pelíšku co proto a to si i zakřičím a zanadávám, jinak ale jsem v klidu a nepláču jako první dny. Ale na svodítku ze zahrady nejdu, je to nebezpečný. Když už mě někam vyvezou, tak teda budiž, moudře kráčím nebo se bořím sněhem, ale dobrovolně mě z branky nedostanou, to zas teda ne. Bezpečí především.A já jsme v bezpečí doma a na zahrádce. Nedám na to dopustit. Umím koukat na film, naučila mě to Fanynka, ale mí lidi na to nehledí, jen babička, ale u ní se furt trochu bojím.
Nejraději mám kuchyň, tam se tvoří obsah mých mističek. A je mi dost jedno, je-li to jen jogurt (preferuju řecký typ, ale není to úplně nutný) s nastrouhanou hruškou či jablíčkem, trochou medu a když je třeba banánek, to je asi nejlepší kombinace. No a nebo si nechám namlet kuřecí ořez, jen je u něk blbé, že musím moc povzbuzovat, protože se s tím moc mažou a já přece jen na ně nechci moc křičet, ale v tomto případě musím, no. A když mi to smíchají s mixovanou mrkví s brokoličkou, tak to můžu. Taky snesu bramborovou kašičku. Cpou mi do toho granulky, ale tyby si mohli nechat. I když, přiznám se, občas tak krutě trpím hlady, že když mi na granulky nastrouhají trochu sýra (ideálně zralý kozí, ale může být i jiný), tak je vemu na milost a zbaštím je taky. Mají tu děsně malé mističky, tak musím dlabat zhruba 6x denně. Je to nutné, protože rostu. Pokud mě správně měřili, přidal jsem za těch pár dní nějakých 4 kil a 5 cm a zatím se mi s tím nechce přestat. Takže musím doplňovat, to je jasný.
Spím dlouze a rád, jen teda zhruba v těch 5 ráno už mě to nebaví, trochu pokoušu páníka a vezmu paničku ven a už si s ní nad miskou trochu porozprávím. Pak ještě trochu zdřímnu, to vstane i páník, trochu ho pokoušu a čekám, až vypadnou tzv. do práce, přitom do práce to mám já. Upravuji klacíky, co mám doma, občas upravím i nějaký kus nábytku, ale to moc nesmím. No a samozřejmě úpěnlivě čekám, kdy se z té práce vrátí, aby mi něco uvařili, protože mi vyhládlo ještě než zavřeli za sebou dveře... Mám to tu fakt těžký, ale já se s tím poperu.
Psáno 12.2.2022

Týden začal velmi napínavě - jeli jsme děsně daleko a tam mě vyložili uprostřed statku! Okolo mě psíci, pak ovečky, kozičky, koníci, s jedním jsem dokonce vyrazil na procházku a učil jsem ho chodit na motouzku, což já samozřejmě umím, ale ta kobylka asi moc ne; jsem takový didaktický typ, kudy chodím, tudy učím. Výprava skončila zastávkou u kraviček, opravdu vypečený výlet, doufám, že ne poslední. Ještě že mám v Chrudošovi fakt prostor na pořádné natažení se a spánek, už jsem ho fakt potřeboval. Jen hlásím, že jsem všude vlezl a nikde jsem se nebál.
Týden byl pro mě ve znamení každodenních objevů. Seznamuji se se zahradou, už umím schovat se za chaloupkou, trhat listy rododendronů, užírat z misek, které babička dává kočkám toulavkám, a samozřejmě trefím rychlostí blesku dovnitř na hlavní pelínek, když někdo cvaká na chodníku podpatky. Ukázali mi Kapličku s kratičkým výletem, celkem dobrý, nedivím se, že se tam strejdovi Najtíkovi líbilo. Pak jsme dali jeden trochu delší pod Pilzberkem, kam prý budu chodit na houby, ale zatím všude sníh a i když jsme se poctivě rozhlížel, žádné houby jsme neviděl. No a přiznejme si, že ke konci jsem už neviděl vůbec nic, jak mě to zmohlo.
Pak jsme zopakovali Opičák, tentokrát už fakt děsně dlouhý okruh, to prý už teta Beta milovala, já se tam trochu ztrácím, ale vůbec jsem se ničeho nebál, to panička se bála, že hupnu do rybníčku jako Najtík.
Taky jsme dali několik tzv.socializačních (netuším, co to je, ale panička to furt říká) na cvičáku, kolem kostela, v sídlišti a tak všude, to jdu na motouzku krátkém. Někdy teda panička vyšmodrchá i motouz dlouhý zvaný stopovačka (já se snažím z něj udělat minimálně dvě padesátivačky), ale ten málokdy vydržel nezauzlený. Na cvičáku jsou občas nějakí psíci, ale nic moc a navíc já nejsem asi úplně z nich nadšenej, přece jen, maminka mi říkala, abych nedůvěřoval každýmu. Ale jinak se mi na cvičáku líbí, i když zahrádka to není.
Včera za mnou přijeli až z dalekého Otročína hOlinka a pAnel, chtěli vidět, jak rostu, a koukali. Tak jsme je dneska vzali na kontrolu Černé Nisy a koukali zas. Ovšem já to měl fakt nejtěžší, musel jsme několikrát překonat vodu! To teda moc nedávám, vlastně se přiznám, že od té doby, co jsme se vrátili, furt spím, teda krom jídla, samozřejmě, to nelze vynechat. Jen jsem jim ještě ukázal, jak dobře umím sedni/lehni a za určitých okolností (není úplně jasný, za jakých) i "ke mně". Moc se jim to líbilo, oni to totiž asi tak dobře neuměj. No a já se přiznám, že bez toho piškotu bych to taky nepřeháněl teda. Teď musím odpočívat, růst děsně vysiluje.
Psáno 19.2.2022

Moje socializace postupuje mílovými kroky. V neděli sem najeli další příbuzní mých lidí, hlavně teda taková ta mláďata. Všechno jsem to zahnal na jeden pelech a tam jsem to hlídal. Naprosot správně se mě všichni bojí, tak to má být, autorita, to je moje. Trochu jinak je to na cvičáku, kde se čas od času potkávám s různými psíky. Někteří jsou menší než já a tedy jsem k nim přátelský. Někteří, kupříkladu Daxi odnaproti, mi trochu nahání strach a tak dělám, že jsem ho neviděl, si tak jen bloumám po cvičáku a tu obludu za sebou ignoruju.
Krom povinné socializace, tedy kultivace styku se psi a lidmi, mám v osnovách od paničky též překonávání překážek nepřekonatelných - potoků a jiných vodních ošklivostí. Někdy to jde přeskočit, někdy musím brodit, to jim všem teda napřed dost vynadám a pak hop, no, ale rád to nemám. A to mi říkají, že strejda Najtík plaval! To musel být cvok, teda. Ale stejně jako on umím plavat v listí a moc mě to baví! Jinak mi žádné terénní nástrahy potíže nečiní, přelézat, podlézat, skákat zvládám naprosto v klidu. A nebojím se! Ničeho a nikoho. Nejlíp to pozná páník, když ho ráno jdu budit, Vůbec se ho nebojím a ukousnu mu cokoli, co čouhá zpod duchny, zvlášť oušíčka miluju. A jak on pěkně vyskakuje, inu mládne vedle mne. Naučil jsem se schody nahoru, dolů se bojím, nejde mi to, i když některý už zvládám. Takže mne po spaní stále vynášejí jak nočník, je to trochu hanba, ale snáším to zatím s klidem stoickým. Ano, zkusila panička postavit mě v předsíni, že si vezme boty, ale než si je obula, tak už nebylo třeba vycházet ven, i když aby neřekla, tak jsem si pak teda ucrknul do trávníku taky, ale vytírat musela, no. A jak se mi parádně ta loužička rozšlapává!
Jinak teda umím taky sedni, lehni. Když mají piškot teda, jinak moc ne. Trochu umím i ke mně, ale to jenom když nehrabu kompost. Já totiž pocházím z Hané a nedá mi to, zemědělství mám v krvi a takovej navinulej list od květáku je obzvlášť vynikající ňamka. Krokusy jsem vyškubal snad všechny, zbývá nemnoho sněženek. Ono to stejnak zachumelí, počítám. Jo, doufám, že tu díru v záhonu si taky nějak zahrnou, já na to nemám kdy, musím běžet někoho kousnout. Aspoň trochu.
Obrazová dokumentace je zde.
Psáno 26.2.2022