Měsíc skutečně začal hromyblesky, nevím,co ty lidi k tomu vede a ten můj páník to ještě fotí! Vůbec nic pěknýho to není.
Furt tma. Mi to teda nevadí, já vůbec nemám choré čivy, orientuji se velmi dobře v terénu i v zástavbě, jsem komplexně připravený psík, ale ty lidi... Že prý v tom nejde fotit... samozřejmě výmluvy, jsou líní a nehledají řešení problémů, pouze výmluvy, proč nejít na delší vycházku. A když už delší jdeme, pod průhlednou záminkou, že tam je jistě zvěř (kde není, žeju), jsem připoután k paničce dvojicí vodítek, na krku mám zářivý hadr (ten asi není tak úplně špatně, špatně jsou myslivci, co si mne spletou klidně s šestatřicaterákem) a nesmím popoběhnout. A když náhodou mě na chvilku pustí, tak furt píská a volá, přitom já jsem sotva půlkilák daleko a jen tak se v klidu řítím lesíkem. Jako dneska, pravda, trochu jsem to nevybral a mám několik tržných ran, ale já je doblížu.
Video níže zachycuje utrpení psíka, když babička rakvičky na stůl přinese, šlehačka se tvoří, a nikde nevidět porcička pro pejska.
Jinak jsme se motali pořád kolem baráku vlastně, poslední výprava je zmíněna v Silvestrovské zprávě, od té doby - tma. No včera už to bylo krapet lepší, ale dneska v Karlově zase tma. A navíc jak jsem zraněnej, musím odpočívat. Pár fotek je zde.
Psáno 6.1.2024

Podivný týden. Začalo to už v neděli, kdy jsme obcházeli Jezevčák. Sice byla zima, ale už ne tak děsná. A hlavně byla tma, to je páníkova věčná bolest. A vyhlídky z toho kopce teda byly prahbídný. A navíc jsem teda dost málo směl courat bez šňůrky. Takže sice neděle, ale nepříliš povedená. A zvířátka na Malevilu byla zalezlá, přitom jsem bezpečně slyšel, že moje socializace byla jedním z cílů výpravy...
V týdnu zamrzly potoky. A protože na to jednou taky vylezlo sluníčko, místo, abychom pochodovali pořádnou štreku, lezeme po potocích a čekáme, až se bude exponovat.... fakt některé posedlosti by se měly zakázat. A k dovršení všeho jedeme dokonce ve čtvrtek odpoledne koukat na Hájní potok, jakože se rozplývat nad těmi ledopády. Přitom to teda hlavně bylo do kopce. A navíc jsem byl výtahem, nevím, proč mě jinal nepustila asni na krok. Trochu jsem se bál na mostě, protože pod ním ten potok fakt hučel a bůhví, jak to postavili, ale hlavně mě nenechali proběhnout. A furt se čekalo, až to páník zmačkne. Tyhle výlety jsou fakt k vzteku tak akorát. Přitom jak by se to v těch stráních pelášilo...
Až dneska jsme trochu pochodovali sice známým terénem, ale konečně trochu na volno. A protože maličko nasněžilo, hnedle ty potoky nebyly tak jásavě zaledněný a už se šlo svižněji. No a protože panička led krapet podcenila, tak se vracela navíc trochu otřesená a s jednou botou vykoupanou... prostě konečně dobrodružství, aspoň jednou v tom nudném běhu dní.
Psáno 13.1.2024

Takříkajíc se nic nedělo, je to evidentní již z fotostřípků, že týden toho mnoho nedal. Furt tma, většinu času i zima a nejlíp to je poznat na výkonu naší elektrárny, která celý týden byla zasypaná sněhem uložena ku spánku. Jen doplním, že i když poslední dva dny svítilo, ona si nevšimla a je pod sněhem furt. Já bych teda taky klidně se uložil ku spánku, ale není mi dáno, já musím hlídat, organizovat a především teda jíst, to musím stále 3x denně a ještě je mi to málo.
Jinak teda ty slunko jsme víceméně zachytili v pátek, když hned poo jsme vyrazili jižním směrem, vyjeli na Výpřež a oběhli Černou horu. Nelezli jsme přes ni, protože ty výhledy by nestály za to, obcházeli jsme to po kdysi dávno vykrojené lyžařské stopě, v níž krom toho kráječe už nikdo na lyžích nejel. Dokonce to místy vypadalo, že tady nikdy nikdo nejel, natož na lyžích. Rokytku jsme našli, ale mnoho z ní vidět nebylo, výhledy do kraje fakt nestály za nic. Ale stromy s omrzlinou byly poměrně parádní. A pak taky koukání na mrňavej Liberec, to je dost neobvyklé.
Dneska jsme obcházeli paniččiny oblíbené rybníky v bývalém rusku, však to tam dodnes vypadá, jakoby tam ještě myli. Ale nemusí se nikdo bát, už tam jsou jen prasata a srnci, jeleni jsou v oboře. Rybníky zamrzlé, ovšem pod sněhem, sem bruslit nepůjdeme, i když jsme tu teda potkali ričbečí slečnu, s níž bych mohl eventuálně chvíli pobejt.
No a teď snad konešně chvíle klidu.
Psáno 20.01.2024

Mám smutnej tejden. Ještě v neděli se nezdálo, že by se něco řítilo - oblečen v kabátku proháněl jsme se nad lomem a byl v pohodě, dokonce mě panička nechala poměrně dlouze navolno, takže asi vál příznivý stříbrný vítr. V pondělí bývá odpočinkový den, ale večer jsem pokašlával a to paničce našpicovalo ucha. V úterý jsem měl horečku 39,9 a už jsem šupital k paní doktorce. A ta, místo aby mě politovala a byla na mě hodná, tak mi chvíli luxovala hrudník, pohovořila cosi o praví plíci a 4*!!! ano, 4*!!!, mě zákeřně bodla do kožichu. A mí lidi tam stáli a vůbec mě nebránili, ba spíše naopak, bránili mi v aktivní obraně! Asi si to u mě pak chtěla vylepšit a dala nám sebou domů spousty podivných bobulí, které obšem dostávám zabalené v máslíčku a to já teda opravdu mohu. Ale v úterý odpoledne se mi nechtělo ani piškot teda. Večer už jsem samozřejmě mističku vymetl, to je jasné, zmám své lidi a do rána by to tam na mě nečekalo...Ve středu už jsem byl bez teplot a navrhoval jsem vyrazit ven, ale nepřeháněl jsem to moc s prosazováním a tak jsme nikam nešli. Jen jsem jim i s míčem naznačoval, že už jsem fit (viz vídejo). Ve čtvrtek už jsme obešli aspoň pár kroků v lesíku, to bylo báječný! V pátek zase k doktorce, co ji asi nemám rád. Zase mi luxovala hrudník, ale tentokrát říkala, že nic neslyší, no aby ko, když měla v uších zastrčený takový šlahouny, to bych taky neslyšel.Ale kdo jsem já, abych já radil, žeju. Ale díky tomu, že neslyšela, tak ani nebodala, to je zajímavá souvislost, kterou se pokusím uchovat v paměti - nebezpečná je jen, když slyší. A pak jsem zas byl doma, dokonce sám. Když odpoledne přijela hOlinka, přeoral jsem zahradu, ale jak jsem se rozproudil, tak jsme trochu pokašlával a hned panička zapalovala střechu.
Sváteční den byl dnes - šli jsme na Martinskou stěnu. Teda nedošli jsme až k divadlu, ale prostě jsme šli kus lesem a ještě jako bonus se mi pod nohama motala chvíli jakási kamarádka, a já na ni nešláp! Bylo to nádherný, víc takových výprav, i když teda zavěšenej celou cestu, to zase jo, to si panička nenechala vzít. A teď teda zase odpočinek, mám slíbeno, že bobuje v másle budu jíst až do středy!
Psáno 27.1.2024