Není o čem psát, dny mi splývají do jednoho proudu kratičkých vycházek na šňůrce a v postroji, kdy jen se krapet pohnu či poskočím, už je oheň na střeše a jsem okamžitě krocen. Vlastně nejlepší to je, když zdrhnu páníkovi ze dveří (je pomalej, děsně) a pak mě chytají na zahradě a já dělám děsný drahoty, že jako domů v žádném případě nepůjdu ani na ty nový játrový pamlsky, co mi jima panička láme srdce a sebevědomí (bohužel úspěšně). No nakonec stejně vždycky přijdu, občas ale stihnu dát aspoň 2 osmičky (ten trávník teď tak báječně lítá od tlapek!) a to jsou vlastně jediné okamžiky trochu rychlejšího pohybu. A to všechno kvůli té pravé zadní, o níž si mí lidi myslí, že se trochu jako utrhla. Pokud jsem to správně pochopil, tak půjdu příští pátek na rentgen, jen teda nevím, kam jakože půjdu. Ale slibují si od toho, e se bude vědět, jestli mohu zase lítak bez motouzu nebo ne. Jak já se na ten rentgen těším!
Ve skutečnosti to nebylo tak hrozný, ale trochu nuda jo. Dneska jsme kupříkladu obcházeli velký příšerovický rybník a celou dobu na tkaničce! A to jsme tam byli ještě dřív než se rozednilo, protože páník má každý den nařízenýho budíka a tak teda solidárně vstávám ještě zhruba půl hodiny dřív, aby nebyl smutnej.
Jinak dospávám ty svátky, musím uznat, že to bylo dost náročný, ale už to skoro budu mít. Vlastně už by zase prťata mohla přijet, myslím.
Psáno 7.1.2023

Moc není, co bych k tomuto týdnu sdělil. Není asi větší vopruz, než klidový režim a s blížícím se rentgenovým verdiktem se paniččina důslednost prudce zvyšovala. Jestli ještě před Silvestrem jsem občas směl utéct ze šňůrky (no, ano, přiznám to, občas jsem utekl podstatně dál, než asi bylo vhodné), tak letos jsem to nezažil. TO jsou furt krátké čurací vycházky do sídliště, možná okolo vodárky na cvičák a zpět. V lese jen půlhodinové - to snad ani nejsou - vycházky, furt na šňůrce. I na zahradu - tkanička. Jediné, co se mění, je buďto obojek nebo postroj. Jo, nepozornýmu páníkovi občas zdrhnu do zahrady a dám dvě osmičky, aler už je tu panička s naprosto neodolatelnou játrovou súšou a já jsem bezmocný - jdu domů.
Nejhorší byl pátek - já nedostal vůbec najíst! A od 11 ani napít! A to mě vytáhli do lesíka, kde bublaly potoky o kterých panička vždycky říkala, že v nich je dobrá voda, teď byla zakázaná! Ó hrůzo! Vyvrcholilo to děsivým zážitkem u mojí paní doktorky, kterou já mám moc rád, ale nějaká její pobočnice mi píchla nějakou včelku a já jsem se za chvilku složil jak malý štěně a vůbec nevím, proč jsem tam byl! Já si nic nepamatuju! V mlhách jsem odcházel (děsně mě chválili všichni, a že se tam na mě seběhlo doktorůch), do Chrudoše mě páník nějak nasypal, ven jsem nevím jak byl vysypán (možná taky páník?) a furt jsem spal!Teda jak já jsem spal, to si nikdo neumí představit. Nešlo mi chodit, občas jsem se nevešel do dveří, no fakt jak takoví ti lidé, co občas chodí kolem naší zahrady. Ale večer už jsem splnil svou občanskou povinnost a přinutil jsem je, aby šli volit, dohlídnul jsem na to, vím, co se sluší, přece.
Až dneska jsme konečně obešli kus lesa, ne velkej, ale kus. A chvilininku jsme směl být na volno! Ovšem samozřejmě, to zase páníkovi natruc, v tom temným lese, aby si nezafotil, přece se panička nevystřílí hnedka v prním kole, žeju.
Musím spát, dobrou
Psáno 14.1.2023

Nejspíš díky tomu, že ten rentgen dopadl, jak dopadl, se vrátil život trochu do starých kolejí. Teda spím furt dole, na schody nelezu. Ale venku smím občas být navolno aspoň chvíli, než uteču někam do skal nebo lesa (včera se mi povedl moc pěkný výpad, vřískaly tam ve skalách žluny, tak jsem to šel porovnat a se zlou jsem se potázal), pak samozřejmě motouz. N2kolikrát jsme paničce ukázal, jak já to pěkně s vodítkem umím, však taky výletníci na Štěpánce se mohli strhat, když viděli mou kreaci...
Ale popořadě. V neděli jsem byli v Jítravě koukat, jestli už se probudili sloni ze zimního spánku. Neprobudili, páník prorokuje dlouhou zimu. Hnedle v pondělí vysvitlo slunko a lidi napadlo, že mi ukážou vyhlídku Štěpánka, no ta je parádní, jen teda bylo blbý, že ten nápad mělo poměrně hodně lidí a školních výletů. Mě to tolik nevadilo, holt jsem šel na šňůrce furt, ale páník si chtěl fotit z vyhlídky a tu frontu by neustál. Pak se to nějak začalo komplikovat, protože začlo chumelit a panička si vzpomněla, že vlastně bych asi neměl do hlubokého sněhu. No, možná neměl, ale když jsem jí předvedl pár osmiček na zahradě, tak usoudila, že bude lépe, když půjdeme ven, abych se trochu vybláznil. A ano, pochodili jsme jak v našem lesíku nad Rupre, tak i v Opičáku dneska jsme proběhli. Nejkrásnější výlet byl ale ve sluníčku na Dánské kameny a kdyby páník nezmatkoval, že ztratil mobil, ušli jsme toho mnohem víc,. Takto jen po návratu zjistil že ho nechal v autě, ale to už bylo po výletě. Smáli jsme se mu jen trochu.
Zatím nekulhám, nebo aspoň ne, když se koukaj. A mám plno sil, trochu je zlobím a koušu, protože doma se teda dost nudím, zvlášť když mi někdo roztrhal všechny hračky.
Psáno 21.1.2023

Týden proběhl celý v módu vodítkových vycházek. panička totiž odhalila, že přestože v obýváku piškot prostě nenajdu, dokud mě na něj neupozorní, tak zvěřinu umím stopovat dokonce i když žádné stopy nenechává, bo mám čumák přece. No ano, z nějakých příčin na revírování piškotů doma moc nefunguje. No a panička z nějakých příčin asi nemá ráda zvěřinu, počítám. Jinak by samozřejmě podporovala mé lovecké pokusy. Takto chodíme jen na šňůrce, je lhostejné, na jak dlouhé. Ano, občas mě pustí, to když už páník vrčí fakt nahlas, že ty fotky budou příšerný (no, jako by moje uvázání na to mělo nějaký vliv), ale to je vždycky na chviličku a na místech, kde prostě není živáčka široko daleko.
Mám několik nových fines, které na ně zkouším. Když vycházíme, nechci si nechat nasadit obojek, poskakuju, pobíhám, nedám se. Až když se paniččin hlas mění v řev startující rakety, ustupuji a nechám se zotročit. Druhou fintou pak je , že nechci venku nasednout do chrudoše. Prostě nechci. Naposled to nevydržel páník, a normálka mě do toho auta narval. Překvapilo mě, že dokázal vytvořit rychlý koordinovaný pohyb, to jsem u něj ještě nikdy nezaznamenal. Budu to muset promyslet pro příště, takhle snadno já se přece nedám.
Včera přijela tetka se strýcem, a stalo se něco otřesného - nešli jsme na výlet. A to všecko jen proto, že krapet smekalo a panička vyhlásila zákaz vycházení. A tak jsme nemohl předvést žádnou ze svých fint, a já se tolik těšil. Tak jsme jim aspoň důkladně znectil ty jejich hadříky, pořádně jsem si do nich otřel tlamínu, aby měli nějakou památku, když už neviděli mé skvostné etudy. Odjeli a já setrvale spím, tyhle návštěvy mě dycky zničí.
Psáno 28.1.2023