Dovolte, abych se představil. Jsem Yoda Catley Ranch, pocházím z Horního Moravského úvalu - Hané. Zatím z nezjištěných příčin jsem byl vržen do hlubokých sněhů severních Sudet - Ruprechtic do boudy, kde z každé hračky cítím jiného - ale vždy velikého a hodného - psa, pelíšky krom jednoho, který je cítit prostou komercí, byly evidentně obývány patrně ještě před nedávnem, ale už nebyly teplé, když jsem je začal zkoumat. Cesta od rodičů a sourozenců byla poněkud dobrodružná, foukalo, padaly bílé věci, kamiony prokluzovaly a v příkopech se válely a já seděl na klíně člověkyně, která se samozvaně prohlašovala mou paničkou a koukal na řidičské neumětelství člověka, co se prohlašuje za mého nového páníka. Nechci je teď hodnotit, zatím se zdá, že bychom si mohli i jakž takž vyhovovat, jen teda jim skoro den trvalo, než přišli na to, že kuřecí skelety a krky mám nejraději namleté (zrovna tito by to teda mohli znát), že granulky plivám už vědí dobře. A rád spinkám přikrytý, ideálně softshelovou dečkou. Bouda, do které mne nastěhovali, nevypadá úplně zle, jen teda dost schodů, ovšem zatím mě do nich většinou nosí, pokud jim nezdrhnu. Je zde spousty rostlin s listy, které se sklání přesně tak, jak potřebuji k řádnému úchopu, není třeba se nějak moc natahovat. Na dlažbu čůrat jde, ale oni z nějakého nejasného důvodu preferují rozpouštění snehu na zahrádce. K zahrádce se vrátím někdy příště, ještě ji nemám pořádně prochozenou, vlastně ani boudu ještě pořádně neznám, ale dobře zde cítím strejdu Najtíka (znám jen z fotek, ale RIP) a tak nemám prakticky žádné obavy. Jenom na visuté pelíšky mne musí vysazovat, to zatím nedám. A taky mi zmenšili misky, že bych se do Najtích schoval celý, nevím. Dnes jsem obešel všechny sousedky a pozdravil se i s berňákem odnaproti, trochu štěkal ale když si všiml, že je mi to ukradené, tak přestal. Na paničku tahle strategie moc nefunguje, tak asi ty kytky, bačkory a židle budu muset ze svých kousacích pokusů vynechat, ona má v tom štěkání děsnou výdrž. Ale taky jsem si na ni štěkl, ovšem to jsem se tak lek, až jsem si sed. Zatím můj život tady se sestává z hodinových bojů se vším možným a dvouhodinovým spaní někde, mám tu už vyhlídnuto několik spacích míst, ale ono je dost jedno, kde upadnu, snažím se hlavně do měkkýho. Teď jen, aby se naučili chystat mi dobrou stravu, to mi trochu leží na srdci, to tady na severu asi není úplně vymakaný, my na Hané jsme si dost debužírovali. Maličko se mi stýská po smečce, ale hlavně když spím, to poštěkávám a vůbec vydávám spousty signálů. No jasně, že když domlouvám potkánkovi, tak mu taky dost hlasitě naznačuju, kdo je tu pánem, ale on je plyšovej a moc nereaguje, i když s ním zatřepu. Možná vlastně právě proto, teda. Zkrátka jsem prý dost ukecanej, skoro jako právě strejda Najt. A páník si libuje, že to je fajn. Podobný jsem prý hlavně tetě Betě, taky ji tu občas ještě cítím, ale myslím, že je to spíš tím, že ještě spolu se strejdou Xerínem tvoříme tzv. moravskou trojku. Naším úkolem, jak já to cítím, je kultivovat Sudety něžností moravských úvalů. Tak se na to musím teď pořádně vyspat, dnes teprve počtvrté, ale stále není dost.
Psáno 29.1.2022
Jo, a tady je pár fotek z výletu, který mi upřeli, že bych ho nezvládl. Pche.