S nikým nemluvím, jsem uraženej. Jasně řekli, že přijedou, až bude malá s velkou v jedný přímce, stejně jako když odjížděli, jenže to bylo ještě světlo. A pak mi nezapli světlo na hodiny a to určitě naschvál, protože přijeli poctivě o 12 minut dýl! Nechali mne tu při sobotě samotnýho. Vůbec je neomlouvá, že to bylo skrz Fančino babalet. Já taky umím tančit, to by se jeden až divil. Tak s nima nemluvím.
A přitom ten týden nemusel být úplně hrozný. V neděli jsme pochodili pod Pilzberkem a kochali se prvním letmým sněhem, inu, první adventní, že. Uvědomil jsem si zase, že jsem vlastně Španěl a ti jsou známí svou láskou ke sněhu a mrazu, že. Tak to jsem já, a hned jsem si poběhal.
Pak už ty dny nebyly tak epesný, občas trochu pršelo, občas jsme si šli poskočit za skorotmy a tedy bezfotek. Ovšem v pátek se nám královsky urodilo! Museli jsme zase dobýt Javorák, byl nádherně ojíněnej a to nešlo vynechat. A tak místo pátečního úklidu jsme se kochali, stálo to za to. Nejspíš i kvůli tomu začal dole kapat kohoutek a páník se vztekat. Jasně to nic nebylo proti dnešnímu paniččino odpalování elektriky, ale o dnešku nic neříkám, s nikým nemluvím, jsem uraženej. Jo, a vlastně i proto, že se na veřejnost dostaly fotky mého nastupování do Chrudoše.
Psáno 7.12.2019

Myslím, že si za to může sám. Ano, o páníkovi mluvím. Možná od něj bylo pěkný, že mne vzal ve středu na výlet, když se panička kdesi flákala a on taky někam snad měl odjet. Možná od něj bylo pěkný, že jsme šli trochu delší okruh, i když pak z něj vylezlo, že si chtěl vyfotit Liberec odkudsi, aby jó byl krásnej, a on stejně nebyl, protože byl opar. Možná opravdu cosi na mne křičel, když jsem viděl toho pointra a u krku mi něco děsně škrtilo, ale proč ryl tím foťákem brázdu hlubokou a nepustil vodítko, nevím, když tím děsně pak zkomplikoval situaci (ona teda panička pointra taky), protože my místo rvačky jsme pak byli svázaní čumák na čumák, sice jsme oba jasně naznačovali, že chrup je v pořádku, ale skoro jsme se nemohli hýbat. Kupříkladu já jsem měl všechny 4 svázaný tím jeho dlouhatánským navíjecím vodítkem, co se nenavinulo, on ke mně byl pevně připoután mou pětimetrovou stopovačkou. Páník krom sebevědomí ztratil čepici. Když nás rozmotával, mlátil mne zbylou rukavicí, která nezabránila tomu, aby si spálil prsty (má fotorukavici, takže prsty jsou holý, chacha). Ten pointr byl tak vypleštěnej, že odešel za svou paničkou, co se třásla nedaleko s tím, že se ke mně nepřiblíží ani za nic. Tak jsem vesele odskotačil a čekal na belhajícího se páníka o kus dál, nebudu dělat fauxpas přece.
Jinak v týdnu dost nuda, je to evidentní.
Dneska se situace trochu zlepšila. Jednak na mne začali mluvit. Jednak jsme vyrazili na parciálně objevitelskou cestku po Viničné k Šolcáku, tu nešla ještě ani teta Beta, a ta šla přitom skoro všechny cesty. Nebylo to dlouhý, ale nějak si musím odpočinout, počítam, že padá tlak. Navíc - nikoho jsme nepotkali, tak jsem paničce nemoh ukázat, co jsme se s páníkem novýho pěknýho naučili.
Psáno 14.12.2019

Tak už to zase začalo, každý rok je to úplně stejný, snad jen s tím rozdílem, že letos je míň bláta (je sucho). Už zase se tu uklízí. Mám pocit, že se vlastně ani o úklid v pravém smyslu nejedná, jsou to závody, kdo dříve objeví nějaký můj zapoměnutý flus a pak jej důležitě umývá. Zvlášť páník se v tom vyžívá, tváří se, že leští nábytek, na kterým samozřejmě nic není vidět, natožpak nějaký drobný flusík, ale on funí a potí se tváří se, že bez něj by ten Ježíšek prostě nedorazil. A přitom všichni vidíme, že už je nachystáno a ani vlastně dorazit nemusí, všechno tu už je. Nechápu, proč s těmi chemikáliemi, hadříky a teplou vodou dělají takové ciráty, když vlastně není důvod, naděleno evidentně bude. Jasně, nevím úplně přesně, komu a co, ale vím, že když bude nejhůř, všechno je moje.
Občas jsme trochu pobloumali po lesích, ale jednak to za nic nestálo, jednak byla furt všude tma. A to, jak známo, páníka vede k nepříčetnému jednání, až někdy jezdí po břiše, ale to je už stará historie, byť mi ji furt omílají. A tak jsem teď dost hodnej, ladím noty na koledy a aby neřekli, podřimuju, když oni blbnou s hadry. Aspoň nemohou říct, že se jim pletu.
Psáno 21.12.2019

Tomu lidskýmu zvyku rozcvičovat se 4 týdny na Vánoce pomalu přicházím na chuť. Gruntuje se, tedy vlastně čistí se tvůrčí plochy na nové kreativní obrazce, které nedokáže ani Banksy, jen já a mně podobný. Tahají se různé oteplené kusy oděvů (včetně psích deček), aby se odmolily a opět uklidily, neb stačí pláštěnky (podle čeho ten Lada maloval své Vánoce, to by mne teda fakt zajímalo) či deštníky, holinky jistě. Ale tím pádem se vyklidí skříně a nachystají se na nával podstromkového textilu, který se za rok jen připojí k tomu, s nímž se řádilo letos. Kupříkladu páník má sice asi sedmery gatě do lesa, ale holt celý rok pobíhá v obleku, takže prakticky všech sedmero gatí je netknutých anebo jen krapetknutých. Já taky rád frajeřím ve svém modrém overalu po tetě Betě, ale panička ho jen tak proklepne a šoupne zpátky k mým lezečkám (taky je mám po Betě). Jak jsem zaznamenal z rádia, advent slouží k usebrání se. Ale když jsem usebral pár kousků cukroví provokativně položených na stole, hned bylo zle. A to nemluvím o tom, že mne mučí pokládáním vánočky na kraj stolu, kamžto samozřejmě úplně triviálně dosáhnu, odložím hubinku a tence pláču. S nima to neudělá ale lautr nic.
Jinak musím uznat, že v neděli podlední adventní neděli jsme prožili velmi pěkně a jsem si na nás hrdý. Objevili jsme totiž nejstarší kostel Frýdlantska, to je v Černousích. A krom toho kostela jsme objevili i spoustu pěkných koutůch tam v těch koncích, kde, jak se nyní ukázalo, ani teta Beta nikdy nebyla!
Přestože páník se tvářil, jakože chodí do práce (bůhví, kam chodil, šlo mu jen o to, aby nemusel luxovat a mopovat a savovat a žehlit a prát a sišit a vůbec), stíhali jsme slalom mezi kapkami deště ještě několikrát, dokonce i na Štědrý den. Po sněhu samozřejmě ani památky, dokonce i se světlem jsme měli problém (podruhé v mém žití jsme z vycházky nepřinesli ani jednu fotku), ale v Ruprechticích je spousta nazdobených a nasvětlených domků a vůbec to tu máme pěkný. Jasně, že nejhezčí je naše hvězda z Herrnhutu, protože jsem ji přivezl já, to je samozřejmý.
No, a pak začal ten největší frčák, kdy hned po Ježíškovi se tu v rychlém sledu střídali všemožné velmi vzácné a radost přinášející návštěvy, které ale měly tu špatnou vlastnost, že jsem se o ně musel starat. No a taky jsme furt trochu jedli. Všechno. Furt. Když pak přijeli moji schovánci, byl už jsem tak utahanej, že jsem sledoval, jak se učí kanastu, jen z povzdálí, ba přiznám, že jsem občas i při promýšlení taktik a strategií zabloudil kamsi dál a museli mne budit. Ale myslím, že základy této karetní hry už si osvojili dobře, budou platnými členy společnosti. Vlastně možná už do školy ani nemusej. No, ale, upřímně - teď vypadli a já odpad. Takže sorry a dobrou, musím nabrat síly.
Psáno 28.12.2019