Tak už nám to začlo... Panička vyšiluje se svíčkama, světýlkama, mrkátkama, šustí pytlíkama, škobrtáme o tkalouny, motouzy a všude jsou zapíchnutý nůžky případně se chytnu na izolepu. Už jsem to, myslím, zažil, jen si ne a ne vzpomenout. Asi nás něco čeká!
Týden jsem zahájili pěknou objevnou cestou kolem Žuláku a přes něj. Zmrzlý ostružiny nejsou dobrý a dlouhý stříbrný vlasy, co lezou z některých klacků, jsou v podstatě led. Velké zklamání pro mne, tedy, doufal jsem v patentování jizerského bavlníku a že bych tedy byl již za vodou, případně ve vatě. Do vaty jsem se dostal naprostým omylem, když jsem si trochu pohrál s chodítkem-želvou. Z želvy je hromada vaty a trocha zeleného hadříku a já už jsem zase bez hraček.
A navíc se vlastně úplně vytratil den, když odcházej, je tma, když přijdou, je za chvíli taky, proto se učíme v lese chodit po tmě. Taky chodíme po Ruprechticích po tmě, tudle jsme dokonce museli čekat, až se páník u kostela spustí, měl na to i statif! No, za chvilku to cvaklo a bylo po všem, na co se čekalo, netuším, ale výlet tím skončil. A taky v lesíku chodíme fakt nakrátko. Jen dvakrát jsme tam byli služebně - babička potřebovala smrkový větve, tak to zas my jo, díky vichřici (to není panička, to je takovej počasovej jev) máme vyhlídnutý krásný smrky naležato a moc velikou radost jsme babičce udělali, i s šiškama jsme to dovlekli. No je pravda, že kdybychom šli krapet dál asi bych si furt ještě pajdnul.
Nakonec ukázalo se to dneska, to jsme vzali Zbendu a Ívu a jeli jsme na ty\pický paniččin vyhlídkový výlet. Páník si nabalil všechny subjektivy, co jich má po baráku, do noci leštil skla a cídil čipy. Protože podle barnevernu mělo být sicho, skoro jasno, mrazivo, vyrazili jsme jak na motýli. Fotky jsou tady. Od návratu ležím ve vaně a hledám si končetiny, asi už to nemá cenu.
Psáno 2.12.2017

Tak po dnešku jsem hlava otevřená! No teda ne zas tak ouplně, ale náznak by tu byl. Potkal jsem se s padlým srmkem (páník říká, že je to lepší, než se potkat s padlým člověkem), jehož špice mi pročísla obličejík až k uchu. Můžu k pirátům.
Týden se nám ukázal v celé své zimní podivnosti. Jestliže již minulou sobotu jsme si prošli šílenou sněhovou bouří Němci záměrně nastrčenou, v neděli pak jsme obtížně zlézali stráně Pilzberku, kde ležely bezmála metry snehu (v metrech to prý šlo díky zlomkům vyjádřit, pravil páník a ten to musí vědět) a ve čtvrtek už na Malevilu jaro bylo cítit, tak dneska zase chumelenice a tma. Furt je tu tma. Páník si myslel,jakýže fotyho přístroj si nakoupil, že překoná zimní tmu v lesích, ale chyba lávky, jak by řekli Trójané. Fotí zrní, v němž se občas mihnu, zbytečně utrácel. Jo, to by bylo hovězího či piškotků, kdyby se choval jako řádný hospodář.
Taky jsme s páníkem, prožili dobrodružství. Panička odjela kamsi konferovat a já jsme poprvé v celém svém životě byl s páníkem celou noc sám doma! No ještě babička na nás dosírala. Ale my jsme to zvládli! Vlastně by se dalo říct, že nám ani nechyběla, ale páník říkal, že se to neříká. No jen jsme si notovali, jak nám to z jedný misky pěkně šmakuje, tak zas až bude ňáká konference...
Jinak nic novýho. Blíží se Vánoce, stres postupně narůstá, dneska zahlcovali lux cíděním matrací, Co nás ještě čeká?! Nemám se kde ukrýt, všude je riziko cídění, výtěru či smýčení. Zkouším pracovnu, tam zatím klid a mír a pokud se podaří, že páník v rámci zašití bude předvádět práci, mám vyzráno. Jinak o tom že jsme v týdnu vlastně nevytáhl tlapky, je zde.
Psáno 9.12.2017

Začíná mi být jasněji. Svítí nám tu Ochranovský hvězdy, na každým keříku je svíčka - budou Vánoce! Však to tu máme samýho anděla, furt aby si pes dával pozor na připálený fousky, ocásek krotil, no jak praví klasik - je to na vánoční náladu. Už podle fotek je patrný, že jsme nevytáhli paty, jó to se furt gruntuje, vytírá, stírá, s luxem pobíhá, vokna zprůhledňujou, peče (tady podotýkám, že některý pečení mi vyhovuje, ovšem vaření mých kuřátek či kraviček považuju za smrtelný hřích, a že to pášou furt), šopuje (to musím doma hlídat, šopovat mám zakázaný, že málo vydělávám), tahaj sem pichlavý větve a nazdobujou jak bychom z nějaký naturální sekty byli. Na dveřích máme věnec, douvám, že nebudu muset dělat neznámýho vojína, nebo snad?
Mám děsně odvážnou paničku. Páník totiž, když tu pobíhá s tím luxem (nikdy jsem nepochopil, nač tu hlučnou hračku vlastně po baráku voděj), tak se evidentně bojí a musí v ruce držet takovou tyčku a furt se s ní ohání. To panička ne, tak klidně tu řičící bestii překročí! Já vždycky počkám, sednu si, nespěchám, však on to vypne a já můžu důstojně kolem té věci přejít pomáhat třeba s vytíráním.
Z nějakých neznámých příčin se mi začalo dařit vystupoivat z Chrudoše v lese, ale ne v garáži. Tož panička zavelela a páník zastavuje už na dvorku, prkrát se mi i povedlo vyskočit, ale dneska jsem se zase nechal raděj vynýst. Ono je to vlastně trochu zábavnější jak vyskakovat, proto to asi dělám, soudím. A panička je tak půvabně nešťastná.
No teda dneska zrovna chvíli nebyla nešťastná, ale změnila se úplně jediným okamžikem v děsivou fůrii! To když jsem míjeli v lese takovýho nijakýho labíka, vypadal trochu jak fenka, ale byl to pes. A já si musel sednout do příkopa a dělat, že tam nejsem. A tak jsem si trošíčku zavrčel, no spíš tak jako zařval, ale spíš tak jako přidušeně, jen aby se vědělo, že tu jsem. No a to jsem si naběhl. Žádnej piškot, žádný pohlazení, žádná pochvala, nic. A že se zase vrátíme k socializaci! No potěš, to zas budu muset brouzdat nakrátko po Ruprechticích, každej skrzploťák na mne bude smět řvát a já se budu muset vtvářit, že jsem hluchej, slepej, no a tedy asi i blbej. Tomu tady říkaj socializovanej. Chudák já.
Psáno 15.12.2017

Čím v podstatě mlčky vyhrožovali, stalo se skutkem. Teda ne, že by venku bylo nějak náramně, šikmé paprsky ostrého ranního slunka se rozhodně neodrážely v mém kožíšku stejně jako červánky zapadajícího dne se neklenuly nad krásným Ještědem, neb tady teda celý týden byla prostě tma. Tak trochu norská (však já jím pravím, že na ně psí barneverne přijde), možná až do švédštiny, každopádně depresivní. A když už náhodou vyrazíme, furt jen posloucháme, jak se ve tmě nedá černej pes fotit. No já teda nevím, jak bychom si v tý tmě pomohli s bílou dogou na sněhu, ale páník vlastně brble furt.
To takhle zkoušeli péefko, že jako na něm musím být já (no to je celkem jasný, jsem tu asi jediný, koho lze vystavovat). No, něco pracovních fotek tu nechám ležet ale je patrné, že jim to teda nevyšlo, však taky si všimněte, že péefka jsou nepsí.
Jinak týden jako každej druhej. Furt se smýčí, žádnej odpočinek. Procházky pouze nočními Ruprechticemi, jak bych byl háravý. Jen ńikoho nepotkat! Aspoň že číst ze zbytků sněhu mne nechají, to je jediný klad, že se zpravidla nespěchá.
Až dneska jsme vyrazili, prý kvůli předpovědi počasí, které na Štědrý den neslibuje jiný zážitek, než koupání. Oběhli jsme takový kroužek v Českém Ráji (jsou ty Vánoce, přece), a nebylo to špatný. Jen holt ta slibovaná rozhledna byla zamčená (no, ono stejně nebylo úplně vyhlídkově).
Teď už dodělat pár ptákovin, umejt Chrudoše a může přijít Ježíšek, Vnukal jsem mu hovězí kost, raději několik, křehká kuřátka s velikými ňadry, na špalíčky nakrájená kližka, tak aspoň 10 kilo. No a možná by se mi šiklo nové vodítko. Tak se uvidí, jestli jsem byl hodnej, já myslím, že jo.
Psáno 23.12.2017

Tak očekávané se stalo skutkem - Ježíšek tu byl, mnohým mnoho nadělil a na mne se vykašlal. Až když se včera děti vracely z jakési návštěvy, tak mi přinesly buvolí kost a šňůrový přetahovadlo, který jsem ihned sežral, roztrhal, zničil. To je pro čivavy, ne pro psy.
A přitom to začalo všechno tak skoro jako dobře. S úklidem se to sice přehánělo, ale zavčasu skončilo. Stromek tentokrát zůstal ozdoben v květináči venku a nakukoval do obýváku oknem, pod ním na mém již afunkčním (protože malém) pelíšku se zničehonic navršily balíčky. Kontroloval jsem to několikrát, Ježíšek mi po čuchu dost připomínal mí lidi, ale hlavně jsem tam neobjevil nic pro mne! Mrzelo mne to, však jsem jim to dal sežrat. Celou dobu jsem se od páníka nehnul, všem jsem neustále zdůrazňoval, že je to můj páník a nikdo jinej mi na něj sahat nebude. A už vůbec ne nějací trpaslíci, co by mi ho chtěli okupovat. Jakoby nestačilo, že jsem jim ho musel půjčit do bazénu, těžce jsem to nesl. Ale jen se objevili doma, už byl zase můj a jen můj, nikomu jsem ho nepůjčil. A k tomu neustále poplakávám, to aby viděli, že mne tu mají. No, dobré, dneska všichni vypadli a moje láska k páníkovi poněkud vychládá, nataženej na novém pracovním pelíšku nevím o světě, je tu konečně božskej klid. Asi to s tou láskou k páníkovi nebudu přehánět, snad jen vydržím, než mi vydaj tu buvolí kost, pak už k lásce nebude vůbec žádný důvod, že.
Zítra je Silvestra, babička peče, vaří, smaží, protože zase budou hosti a rachejtle. Nevím, co je pro mne horší, jestli ta povinnost se překonávat a nevyjídat lidem talíře (ovar, bóže to je lahoda), nebo vydržet ten randál, kdy z okolních sídlišť na naši chaloupku pouštějí oheň, síru, hromy a blesky. Nevím, proč zrovna my máme právě tuhle výsadu.
Tož vše dobré v novém roce, i když je osmičkovej a tedy - POZOR!
NO a ještě nemohu nepřidat něco vzpomínek na poslední týden.
PSáno 30.12.2017