Tydle krátký dny nejsou nic pro mne. Z pelíšku mne ráno vyhání do naprostý tmy a zimy, ze schodů mne bezmála skopávají a ženou do té vlhké sibérie venku, a přitom když si trochu poskočím u plotu, vida kolemjdoucího psíka, hned je zle, že ničím trávník a nosím domů bláto (páník je fakt dost nevrdlej patron). Pak hned (je ještě tma!) mi strčej hlavu do misky s granulkama a myslej si, že se vzbudím natolik, abych to jedl. No to přece nejde! Já bych správně měl dodřímat do plného světla, pak se přesunout ven a zlehka obejít dům, důkladně počůrat hrbol na dlažbě dvorka, který vytváří borovicový kořen, pomalu a rozvážně dojít k misce, kde bude především masíčko občas s nějakou tou granulkou, a zatímco se sytím by mi panička měla naklepat všechny pelíšky, z pod nábytku vytahat mé hračky, které se tam bůhvíproč zaběhly, doplnit čerstvou vodičku, nasypat tak zhruba dva pytlíky piškotů a pak ať si klidně vypadnou. Jo, ještě by měli nastavit topení na nějakou rozumnou teplotu, abych si nepopálil kožíšek o radiátor ale zároveň aby mi nebylo zima. Ale oni odchází i když já ještě (!) spím vlastně. Smutný osud malého psíka.
Ven skoro nechodíme, je fakt, že není úplně moc pěkně. Krom neděle, kdy jsme byli hned po ránu na cvičáku zatímco děti ještě spaly a krásně na nás chumelilo. To ale byl jen příslib, od té doby je nesněžno a skoro by se chtělo jít na houby. No, dobře, přiznám jim to, že občas teda ven jdeme, ale páník se stejně vzteká, že je furt tma a navíc že já se neumím prsit jako teta Beta (no abych uměl, jsem přece chlap, tak jak bych se moh prsit) a že nebudu mít nikdy žádnou fotku. No tak teda nebudu, no, ovšem je to pro svět škoda, myslím. Mohl už by se konečně naučit s tím aparátem, výmluvy na světlo a nedostatečné prsení jsou trapný, řekl bych. Jo, a taky jsem dobyl Luž, tak strašně vysokou horu, že z ní nic není vidět. Vlastně nevím, proč jsme tam lezli a proč si páník vláčel stativ a bůhvíkolik objektivů, mohli vědět, že velehory jsou zpravidla zamžený... Ale zřetelně a jasně jsem šlápnul na hraniční kámen, aby všichni viděli, jakej jsem borec. Jo, a políbil jsem bratrsky cestou jakéhosi německého penzistu, jeho mädchen hanebně prchla, nechtěla se líbat. Fakt jsou ti Němci tak odtažití? Moje španělské horké srdce se s tím těžko rovná...
Psáno 5.12.2015

Konečně jsme týden zahájili, jak se patří - výpravou do neznámých míst. Objevili jsme pro dozí svět velehoru Lovoš, vypínající se nad Lovosicemi, jejichž čmoudíky jsme zaznamenali na nemálu fotek. Pohledy to byly mnohdy malebné, ale nevím, co na to plíce usedlíků.
Hned z Lovoše jsme odcestovali k mlaďasům do Prahy zkontrolovat, co nechal Mikuláš tam a předat, co nechal za oknem u nás. Nelze říci, že by byl tento světec k dětem lakotký, na psíky, ovšem kašle, přitom kupříkladu já bych perníkem vzal zavděk.
V podstatě parádní nedělní výlet vlastně byl jakousi náplastí na mé rozervané srdce, neb z pátka na sobotu se páník někde flákal a já tesknil celou noc, vyhlížel u garáže i u branky, ale ten nevděčník nikde. Tak to holt musel splatit.
V týdnu pak už zase jsem byl odstrčený psík, furt jen doma dlící. Mohl bych se naučit kupříkladu péct cukroví, abyhc byl co platný. Zatím se učím jen sednilehni, což je sice z hlediska přísunu piškotů zajímavá činnost, ale jinak moc nevím, nač to je. Stejně to zapomenu, jak jen vidím jakéhokoli čtvernožce vhodného ku hře (marně dumám, který je tak hendykepovaný, že bych s nín nepoběhal), levituji a pokyny paničky ignoruji. No, pak po mne metá jen pohledy a nemluvím, tudíž se musím trochu doprošovat a myslím, že ztrácím na důstojnosti. Určitě by to mělo být tak, že každý zná svou roli v rodině a dělá vše pro to, aby tato role byla vrchovatou měrou naplněna - kupříkladu moje role je jistě hrát si s okolními psíky a tak udržovat vzorné sousedské vztahy. Jen mám pocit, že to panička se mnou nesdílí.
Dnes jsme konečně časně vstali (proč páník nadává, že se vstává do tmy? to neumí rozsvítit?) a vyrazili na průzkumnou cestu zadem na Brdo. Už jsme tam jednou byli, ale toto měl být prvovýstup. No, úplně nám to nevyšlo, trochu jsme zabloudili a vrchol minuli a ušli dvakrát víc, než bylo plánováno, ale mě to fakt neva. Naopak, moc se mi to líbilo, i když už koncem jsem fakt vzpomínal na mističku, v níž zůstala celá snídaně, neb jsem prostě nestíhal ráno to sníst, když jsem musel ty lidi popohánět. No a taky jsem učinil podstatný fyzikální objev, jakkoli ještě komplexní vysvětlení jevu nemám - když dostatečně dlouho značkuji na jednom místě, mám teplé přední tlapky. To je div, co?
Psáno 12.12.15

Tak nevím, někde je asi chyba. Listuji naučnou literaturou - třeba o kocouru Mikešovi - a všude píšou, že na Vánoce je sníh. A sníh já moc rád. Ovšem buďto teda nebudou Vánoce, nebo autority zase zklamaly. Tady je spíš takové předjaří, řekl bych. A to prý za tři týdny bude nějaký sněžný závod, to nevím, jak udělají. Každopádně panička už začala s přípravou a místo piškotů mne uplácí sněhovými pusinkami...
Furt je tu tma, kdybych byl škarohlíd (a páník je takovej), řekl bych, že je i zima, i když je teplo. Když šlapeme lesem, vypadá to, že jsme v permanentním tunelu. Vůbec se nedivím, že z nedostatku kloudných fotografií mají seveřani deprese, jó, naše meseta, to je jiný světlo úplně.
Doma mne teď dost trýzněj - furt se někde něco vytírá, utírá, stírá, mydlí, drbe, čistí, škrábe, klepe, vysává, nasává, až se mi v tom binci nedaří spinkat. Že prý kvůli stromečku. Poctivě jsem obešel všechny na zahradě a označil si je, to jsem zvědav, jakej bude dárkovací. Ale mám hlavně takovej pocít, že než tudleten kolotoč je snad lépe na dárky rezignovat. V podstatě se kvůli tomu nedostaneme ven, sotva jednou denně chodíme na sotva hoďku (páníkovo počítadlo kroků úpí a z nedostatku počítání se chce odinstalovat) do lesa, teď je to ještě teda doplněno tréninkovými cestami po Ruprechticích, že jako prý abych se zklidnil při pohledu na psíka. No, moc se to nedaří, i proto došly už ty piškoty a je třeba si pomáhat cukrovím :-) Ale já si prostě nemůžu pomoct, u nás ve Španělích na dvorku jsme byli jasně vedeni k naprosté spolupráci a trvalé hře každého s každým. Tady abu pes byl studenej čumák, to nemohu přenést přes srdce.
Ještě že budou ty Vánoce, svátky klidu a lásky, to mne určitě pustěj poběhat se všemi místními pejsky. Do té doby budu muset vzít za vděk aspoň ranními lesními pochody.
Psáno 19.12.2015

Vánoce, ty já miluju! Ale pěkně popořádku.
V neděli, kterou šopovači zvou Zlatou, my nevyhledáváme cvakot registračních pokladen, ale zurčení přeplněných horských potoků, tentokrát to bylo na straně Ještědu. Nemohli jsme jít na výlet pořádný, neb panička se nechtěla příliš vzdalovat od baráku a navíc slibovala daleké výhledy (panička jediná z rodiny umí dobře předpovídat počasí), tudíž bylo třeba vylézt příslušně vysoko.
Po návratu už zase pokračovalo smýčení, rýžovákování, praní, žehlení, pečení - pro mne jasný pokyn neopouštět nějaký ze zvolených pelíšků.
A protože panička odmítla chodit do práce, mám od té doby náročnější režim - nemohu spát, musím pomáhat cídit, leštit, odprašovat, zametat, stírat, a to všechno i přes její setrvalý odpor. Naštěstí páník byl fuč, oba bych asi nezvládl. Když se zjevil, ukecal jsem je vždy aspoň na krátkou lesní, ty bejvaj bez špagátku, a to já raději jak ty blbé socializační. Ale je fakt, že teď vlastně vždycky to bylo skoro za tmy, ono v podstatě furt je to za tmy, když o tom tak dumám. Myslím, že to tak je zařízený kvůli roznášce dárků, aby nebylo vidět, kdo kde co dostal.
Na štědrý den nás panička poslala do Pihele. Tak páník, protože je to skoro stejnej chlap jak já, ji vzal za slovo a vyrazili jsme. Kousíček před Pihelí je Sloupské skalní město s překrásnými vyhlídkami do mlíka. Bohužel panička soudila, že právě tam míří všichni psáři z Čech a Moravy a na Štědrý den kolem osmé ranní jinde nebloumají a tak jsem skoro celou dobu byl zavěšený na tkaničce. Nemám to rád, ale co naplat, ona má taky svou hlavu a já se nechtěl hádat, bůhví, kolik vlastně podmínek pro vidění zlatýho prasátka je, nechtěl jsem to prošvihnout.
Přišel. Musím říct, že máme vyplněný prostor pod stramkem úplně zcela. Chtěl jsem to všechno rozbalit hned, ale byl jsem bit, neb prý některé dárky nesou jasné označení Kvilíka či Fáni a dalších trpaslíků a to se prý nesmí rozbalovat. Škoda, hned bych jim to sjel a trošíčku osliznul, aby jim to dýl vydrželo. Ale i tak - samá radost. Kupříkladu v misce se mi nadělil vařený srneček!
Přehnané množství přijatých kalorií je třeba vytřepat. Tak jsem hned na Boží hod ty svý lidi vyhnal do lesů, zase pěkně za tmy, jak jsou zvyklí. Cestou jsem zkontroloval, že hybrísek je pěkně umytej, no teda byl, v lese jsem přepočítal srny a laně a prasátka a mám vyběháno. Jsem opět k příjmu připraven, i když teď raději trochu odpočívám, každou chvíli jistě přijedou všichni ti mlaďasi, tak ať na ně mám sílu.
Psáno 25.12.2015