Co jsem v Sudetech, vyprávějí mi o zimě, jako bychom v Kastilii žádný sníh nikdy neviděli (no, upřímně, mnoho si nevzpomínám). Ale kdenic tunic. Při procházkách po Sierra Jizera mi ukazují, kde jsou sjezdovky, ale tráva na nich se vůbec nejeví uklouzaně. Mají to tu nějak podivně zařízené, jakoby jen vyprávěli a reálný svět byl úplně jinde. Ale moc jim to říkat nechci, granulky v misce jsou dokonale reálné a přídavky u babičky úplně bezchybné. Ale taky o nich nikdo nevypráví...
Krutá zima u nás na severu je teda zatím dost hnusná. Dokonce i páník tvrdí, že nemá dostatečně světelné objektivy, aby mne mohl zvěčňovat bez zrn či rozmazanosti. Prostě je furt tma a když ne tma, tak mlha, případně se kombinují. V neděli jsme procházeli lesík zvaný Opičák, tady prý ráda běhala teta Beta. Já si maně vybavuji, že jsem se tu v jednom z rybníčků učil plavat, ale teď už tady ani ty rybníčky nejsou, je to takové ponuré všechno. Vlastně to byl poslední výlet, protože cesty na cvičák a socializační procházky Ruprechticemi nepočítám, to je fakt děsná nuda, zvlášť když potkáme psíka, já povyskočím a panička už mne krotí a vykládá těm vyděšeným lidem, co mají psa na šňůře a děs v oku, že jsem fakt mírumilovné štěňátko, jen čistě výjimečně letící nad její hlavou... Je to nedůstojné. Skoro raději už chodím lesem, sice sám, ale bez zbatečných komentářů. I když u kapličky jsem potklai takovou jednu fenečku, co si její panička myslela, že poběháme, ale ona v podstatě místo toho vystřídala mou paničku - skákal jsem jí nad hlavou a ona ječela...
Až dneska jsem byli na pořádném výletě - zopakovali jsme si cestu okolo Blatenského rybníka, no tentokrát trochu delší než minule, ono totiž minule to bylo pro mne poprvé v lese... To už je tak dávno... No a taky jsem zajeli za Kvilíkem a Fáňou, abych jim zkontroloval, co dostali od Mikuláše. Sice na kila dost, ale nemají vůbec perník od babičky, ten mám já a nedám!
Psáno 6.12.2014

Tak už je mi to jasný. Zima to značí, že když se trochu víc rozutíkám, nejde to zabrzdit. Tak to už jsme tu měli a bylo to celkem dobrý. Jen nechápu, proč to trvá tak krátce, v podstatě jednu vycházku. I když to vypadalo trochu spiklenecky, mí lidi přiběhli domů, naložili mne do auríska a fofrem do hor, že prý jako bude sluníčko (to fakt už si ani nepamatuju, kdy bylo naposled) a hlavně že tam bude ta zima. No, zas tak veliký orace bych s tím nedělal, ale asi mi prostě chtěli něco novýho ukázat. Oni jsou vůbec půvabný s tou výchovou a vzděláváním.
Kupříkladu se furt snaží mi vtlouct do hlavy, že nad lidi se neskáče, no ale můžu já za to, že jsou tak prťaví? Stačí se postavit na zadní (jako oni) a už jsou pod rozlišovací schopností běžného dogátka. Ale ne, já se nad nima nevyvyšuju, jen naznačuju, že jejich představy jsou trochu divný. A to tvrdí, že nám psíkům, zvláště drobným plemenům, rozumí. Kupříkladu když se na můj stůl položí krajíc chleba, tak logicky je přece můj i ten krajíc. Nebo když voňavá polivečka, tu já taky můžu, tak si zkouším vždycky blíznout a hned je zle. Nebo když se krájí hovězí, vepřové, kuřecí, skopové, mrkev, houska, houby, petržel, máslo, vlastně cokoli. Přiložím čumášek, rozložím pysk na prkýnko a lidi šílí. Teď jsem objevil, že umím výbodně louskat ořechy (je mi vlastně jedno, jestli vlašské nebo lískové), jsem ve zpracování podstatně rychlejší než lidi a skoro bezezbytkovej, jen páník kleje, že luxování je zbytečnost. No, já si to myslím taky a nemusím kvůli tomu tak řvát.
Takže když to zkrátím - byli jsme párkrát venku. Bylo jednou bílo, jednou skorobílo. Jen jednou svítilo slunce. Na cvičáku jsem se jen jednou potkal s běhacími psíky. Stále častěji potkáváme lidi, co nepoznaj štěníka a ty svý fifinky a jiný granulky zdvíhaj vysoko nad hlavu, jen mne vidí, a to si jako myslej, že tam nedoskočím?!
Mí lidi si myslí, že kastilský hidalgo je celej vedle sebe, když uvidí sníh, naše Sierry jsou podstatě studenější než ty sudetský. Ale přiznám se, že pomalu španělštinu zapomínám a už si myslím, že ani nemám moc přízvuk, když spustím na ty, co choděj kolem našeho plotu.
Psáno 14.12.2014

Je zde taková divná nálada, jakoby se na něco čekalo. Původně jsem si myslel, žesečeká zase na Kvilíka s Fáňou, ale kvůli nim nikdy panička nedrbala podlahu rýžákem, a i kdyby, tak nikdy tolik nehartusila, když jsem si přinesl klacík z venku nebo jsem po zákopnických pracích vběhnul na mokrou podlahu a zanechal zde své překrásné otisky. Teď hlučí. Páník jakousi moc krásně voňavou pěnou vystlal troubu a děsně na mne křičel, když jsem tu pěnu šel ochutnat, já totiž miluju voňavý věci (vždycky po paničce přemeju okna, ať už je leští ironem nebo jen nějakým smáčedlem). Tak jsem se už ale fakt vážně urazil a šel si lehnout do své trucovny, co mají televizi. Jenže se mi zádla nějak ne úplně srovnaná a tak jsem si ji přerovnal a zase bylo zle. Tak jsem za trest rozpáral dva plyšáky a všude poházel tu divnou vatu, co se mi lepí na patro. Už ani nenadávali, skoro mi přišli jako rezignovaný nebo co.
Přitom výjimečně ten týden byl i dost zážitkový. Kupříkladu takovou mlhu, jako minulou neděli při výletu na Černou Nisu, jsem snad ani nezažil a jestli, tak si to nepamatuju. Náramně jsme zmokli, moc jsem si to užíval. Krásný bylo, když mi panička na klikvový louce chtěla nechat udělat ukázkový foto (stejnak byla děsná tma) a myslela si, že já jako budu seďolehňovat a prostě se nechám zachytit v nějaké důstojné poloze. Každý si může udělat obrázek, jak se jí to povedlo, řekl bych, že nic moc. A myslím, že se jim to bude zhoršovat, jak já postupně nabývám na důležitosti a vlastnězačínám zaujímat hlavní místo ve smečce. Ondá jsem se pokusil dát u stolu hlavu nad páníka, aby viděl, jak jsem velikej, zvlášť když stojím na židli, ale on mne hnal! Asi ještě úplně nepobral, že jeho postavení je prostě ohrožený ba vlastně asi už úplně trapně podřízený. Ještě chvíli počkám,až dorostu (teď jsem to nějak neuřídil a zaseknul se, ale já cítím, že ještě jsem neřekl poslední slovo).
Taky jsem s nimi byl na nákupu v Žitavě a trochu jsem tam poběhal po místních lukách, no teda spíš ovčích pastvinách, podle toho, do čoho jsem se bořil. Mí lidi si totiž myslím, že když jsem německá doga, tak bych měl aspoň trochu znát německy a Německo. Tak jsme začli lekcí v nakupování a myslím, že celkem dobrý.
Poslední výprava byla dnes - šli jsme se podívat na Krásnou Máří. Doufal jsem, že mi Maruška něco podšoupne, když už je krásná, tak určo umí i dobře vařit pro psíky, ale ono to, představte si, bylo skalisko! Ale jinak cesta báječná, moc jsem si to užil, jen mí lidi nějak už nic nevydržej a co jsme doma, tak jen funěj a páník sotva leze. Ale už se zase chystaj, že budou cosi patlat v obýváku, panička potahala celej domek smrkovýma a borvýma větvema a všude zapaluje svíčky... Něco se děje a já nevím, co, na něco se tu čeká! Budu pozorně vše sledovat, však já to odhalím.
Psáno 20.12.2014

Tak už je mi to úplně jasný, na co se tu čekalo, co vytvářelo to napětí, ten stresík. Budu si pamatovat, že Vánoce jsou prostě takové, a pak přijde to veliké osvobození, že už je po nich :-). Ale začnu pěkně popořádku, abych v tom nedělal chaos.
První kontakt s fakt vánoční pohodou jsem zaznamenal v Bautzenu, kamžto mne vyvezli na vánoční trhy. Německá doga, byť rodilý Španěl, musí nasávat německé reálie, tak jsme zajeli do Lužice. Nejsem si úplně jistej, že právě v Lužici jsou ty echt německý impulzy, ale vánoční trhy tu jsou rozhodně půvabné.
A pak to přišlo - vyjeli jsme do Betléma. Teda na Betlémské skály, tam prý někde nedaleko je Betlém, dle páníka velmi důležité rodiště. Bloumali jsme tam sami, úplně sami, nikde žádný král. Když nepomohlo zpestření - pití z louže na vrcholu skály, to se panička fakt bála - tak vše dorazil páník nádherným propracovaným pádem na nos. Překrásně ronil červenou barvu, byl velmi svůdně voňavý rázem. No a pak hned se jelo domů, jakože hotovo. Jenže to vůbec nebyla pravda, doma jsme sice celé odpoledne tak trochu tloukli špačky, ale potom babiččina rybí polévka, falešné rybí šneky, kapřík a taky kuřecí řízek, no prostě pohádka. Už chápu, proč se to jmenuje Štědrý večer. A těch balíků pod stromkem, všechno jsem rekognoskoval, abych eventuálně zasáhnul, ale nebylo třeba, čeká to na trpaslíky, evidentně.
Hned ráno cvičák s Césarem, to je ten soused, co za plotem je trochu nerudný, ale na cvičáku je prostě báječný, báječně jsme si pohráli a ještě jsem se prošel. A pak už se navalili hostě a ti byli poměrně štědří (stejnak to cukroví je fakt dobrej výmysl), takže dokonce jsem se trochu nedůstojně odvalil a dřímal v pokojíku, tak moc jsem byl zmožen. Ale ráno jsem byl zase fit a prošli jsme se prvním pořádným sněhem pod Pilzberkem v mém oblíbeném houbovišti (nerostou). Na sněhu musím trochu změnit některé zvyky, kupříkladu brždění je podstatně složitější a v lese se to občas může nevyplatit.
No a to už přijeli trpaslíci a můj parádní pokoj se stromkem se změnil v rozbalovnu, všude se válely krabičky a balící papíry a modelína a knížky a hadříky a kola a přilby a hlavně cukroví, to mi vyhovovalo.
Ale fakt mne to zmohlo, těch starostí, co já s tím měl, tak jsem byl rád, že vyrazili kamsi do dívadla a já můžu psát a relaxovat.
Psáno 27.12.2014