Je naprosto jasný, že týden jsem zahájili oslavou. Přece jenom stovka je stovka, to my dogy obzvláště ceníme, pro nás je to nějakých 30 generací... Ovšem přiznejme si, že ta neděle nebyla počasím právě slavnostní, bylo to takové uplakané, trochu zmrzlé. My si to ale v lesíku krátce užili, než teda přišel šplách a bylo po užívání.
V týdnu jsme se do lesíka dostali ještě dvakrát, dokonce jsme houby našli! Poměrně slušnou sadu kozáků (páník vyslovil podezření na invazi) a pak i hřiba praváka (ne toho pražskýho). Páníkovo protesty, že chodíme za tmy, se povedlo ve středu eliminovat tím, že jsme vyrazili hned poo místo toho jeho zbytečnýho golfu. A taky jsem si krásně zasportoval, zaběhal, jak nám tu v lesíku vyrábějí ty chybějící dálnice, tak tam. Moc mi to vyhovuje, tahleta dopravní politika.
Včera jsme vyrazili až pozdě odpoledne (a zase ta písnička - tma! tma! tma!) ale dobrý každý lesní krok. Ono to bylo proto tak, že páník napřed cestoval s babičkou za dědou a zítra zase panička s buřtovou abičkou jedou za kulturou a my s páníkem tu budeme muset hospodařit, tak prej abych se aspoň trochu vyvětral. A to já zas jo, když totiž najdu klacík, který mi do huby sedne, ztrácím sebekontrolu. No a nekdy ji ztratím i dvakrát.
Dneska jsem ztratil sebekontrolu jen když páník hlučel vysávačem, to nesnáším, zalezl jsem. Ovšem s listím jsem mu moc pomohl, co naložil do kolečka, hned jsem mu vyložil, kompostem proběhl a trochu ho rozvířil, zítra si může zase nahrabat.
Psáno 3.11.2018

Listopad jeví se být nadějným, tak snad to nezkazej.
V neděli jsme vyrazili na průzkumnou výpravu, Mordovou roklí nahoru (tím se na celý výlet vyflušou a já mám podstatně víc prostoru pro vlastní průzkumy) a pak hledat, kam vede nová lesácká cesta. No, kam asi, žeju. Do nikam, končí po pár krocích co složiště dřeva. Odtamtud jsme pak razili tak nějak podle azimutu, brodili jsme les, který se stal najednou lesem již dávno známým a podle potoka, co páník furt fotí, jakoby ho viděl prvně, jsme seběhli zase k autu. Celkem dobrý začátek neděle, kávu o desáté jsme stihli.
Velikánským dobrodružstvím byla večerní výprava do města. Páník cosi musel nutně fotit za tmy a tak jsem krom paničky vlekl i spousty techniky. Vypadalo to, že dosáhl svého, celkem jsme tam díky němu dost zmrzli, ale aspoň nezlobil.
Kontrolní výprava do lesíka ověřila, že furt ještě rostou, i když jen tak na dvě polívky. Ale ten pocit, že si z lesa něco nesete, je prostě pro lidi nepřekonatelnej. Jo, ale že by třeba nesli mne...
Pátek byl tak nějak slavnostní. Ráno sice vypadli co možná nejdříve, ale ani jsem nestihnul oddřímat první etudu a už byli zpátky a šupšup že se jede na výlet. Obešli jsme něco Holanských rybníků a i přes absenci slíbených asi pěti hradů to bylo móc pěkný, lidi žádný, kopce taky ne, prostě paráda.
No a pak už zase ta obvyklá dřina - běhání s vysávačem, starost o trpaslíky a tak všecko. Ale já to dělám rád, naplňuje mne to, vidím, že i psí život má smysl.
Psáno 10.11.2018

A máme po houbách! Je to evidentní, nejen, že jsme už žádné nenašli celý týden (ale mnoho jsme se nesnažili, to je fakt), ale navíc dneska pěkně mrzlo. Ty už se nevzpamatují, to je jasný.
Když už teda začínám od konce, tak dnešní slavnostní den jsme nešlapali po Národní (moc lidí, asi), ale obcházeli jsme jednu z významných hraničních hor - Luž. Jukali jsme z ní do Lužice, to je ten kus země, co patřil Koruně České a nedopatřením ho Habsburci zašantročili. Skoro se chce říct, že by to taky mohli vrátit, chaloupky jsou tu krásné, čisté, asfalt hladký a bez děr... No, asi to nevyjde, obávám se.
V týdnu vlastně nevím, co se dělo, mám to dneska nějak zamlžený, asiže mne bolí tlapky. Jasně, párkrát jsme prolezli revír (už zase se mi nechce vystupovat, nikdo neví, co to mám za náladu, nemůžu si pomoct, asi to bude nějaká neuróza, počítám, a nebo se mi prostě jen nechce), ovšem už se pěkně brzy stmívá a pokud to teda nestihnou vyrazit včas (tedy hned poo), tak se někteří vztekají, že tma. No aby ne tma, když už je půl listopadu, za chvíli přijde Ježíšek (měl bych asi napsat nějakej dopis, letos by to třeba mohlo vyjít) a šupšup upleteme pomlázku... cototáram.
Jsem evidentně utahán, dobrou.
Psáno 17.11.2018

Po náročním sobotním výletu jsem předpokládal, že nový týden začneme klidnou nedělí, ale že mi v Opičáku přimrznou tlapky k zemi, to jsem fakt nečekal. Vůbec jsem neprotestoval proti rychlemu návratu do teplíčka, stejně mne překvapuje, že vynálezce pelíšku nedostale ještě žádnou cenu.
V týdnu mne párkrát vytáhli mezi stromy, ale já se jim pomstil. Ve středu to, tuším, bylo, trochu jsem zase chytil amok (ano, znalci vědí, že jsem v tlamce svíral větávku, aby se mi líp vybíraly zatáčky) a dal jsem několik rovinek. Nemám ale packy ještě správně na zimu protektorované a navíc modříní jehličí je obzvláště kluzké a nedopadlo to dobře - skoro jsem si ulomil tlapku při jedné kluzné otočce. Panička plakala celou cestu k chrudošovi, páník mne vynesl do horního pelínku po schodech, protože to teda ale fakt nešlo a že jsem se pěkně vztekal, když jsem to zkoušel! No, ráno už to bylo dobrý, alle to jsem jim samozřejmě neřekl. Ve čtvrtek mi dali oraz, v pátek na šňůrce (pustila mne, ale nerada a jen maloučko) a dneska pro jistotu jen kratičký okruh, vlastně hlavně kvůli tomu jehlatému roští, že jako prý vánoční ozdoba. Ale přiznám, že občas o té tlapce teda vím, tak jsem zas tak moc neprotestoval. A navíc, já mám fakt rád ten radiátor na zádech, no řekněte, kdo z vás to má?
Jo zkouším nový album, dobrý, ne?
Psáno 24.11.2018