Podzim k nám do Sudet přišel krásný, moje lesy jsou zlaté, šustí pod tlapkama a není žádný horko. Pravda, mí lidi víc koukaj na mne a míň na houby, přestože houby viděj. No a taky se spustila veliká akce - hrabání zahrady. To je tak báječná zábava, kupříkladu v chytání hrábí jsem prý už skoro tak dobrej, jak byla teda Beta. A jak se umím do té hromady listí zavrtat! Jak černý torpédo. Však oni to rádi znovu shrabou, stejnak nevědí, co by dělali.
V neděli paničku ještě bolel zub, tudíž jsme měli jen kratinkou nad lom. Páník tam fotil ty svoje panorámaty, nevím, co je na tom pěkný, prostě dlouhá fotka a pes nikde. Ale je u toho aspoň hodnej. Sluníčko celý týden uklízelo mlhu někam k sousedům, takže mě se i párkrát poštěstilo poležet si na podestě a slůnit se! No a samozřejmě jsem je čas od času vyhnal někam ven aspoň trochu, potřebujou prostě chodit a bojovat s tou obezitou. Původní vize byla, že i dneska vyrazíme na pořádný, ale zdůrazňuju POŘÁDNÝ výlet, ovšem, samozřejmě, leje. Ani mě se až tak moc nechtělo, tak jsem vzal za vděk aspoň krátkým cvičákem. Vrátili jsme se všichni mokří jak myše, ale o to víc mi chutnala snídaně. Vůbec mám to nějak divný, asi jsem psychycky labilní. Když páník vstává a má kravatu, chutná mi snídaně a neodmlouvám. Když ji nemá, nemohu jíst, musím hlídat každej jejich pohyb, aby mi neutekli - prostě bude výprava! A když jim to dlouho trvá, jasně jim dost nahlas sdělím, že teda už se JDE! Pak mám ovšem hlad v přírodě, naštěstí oni dycky něco mají sebou a, protože já jsem malej a ve vývinu, tak mi to všecko daj. Oni už jsou vyvinutý. No abych to dokončil - dneska se flákáme doma. Snad prý zítra, páník se o tom radil s Aladinem. Dneska je to navíc prej nebezpečný, střílí se z auróry, říkal páník.
Psáno 7.11.2015

Přestože počasí přálo jakékoli nepravosti, měl jsem zaracha a nevím, za co. Jen párkrát mne panička vzala na cvičák, ovšem mezi venčící se školní družinu mne nepustila (já miluju, jak se okolo mne ta děcka rozstřikují) a vlastně mne nepustila vůbec, ani na pejsky. Pravda, někteří na mne ohavně vrčeli a to jsem jim to chtěl vrátit (že prý dospívám, pravila panička, a přitom ná vůbec nezpíval), ale s některými bych jen tak poběhal, i tak jsem nebyl puštěn. Za odměnu mne jednou vyvezli pod Pilzberk na naše tradiční hubní a venčivé místo, ovšem byla tma jak v pytli a nenenechali mne běhat, neb jsem jim mizel. A navíc páník fotil jen mobilem a je to teda dost hrozná, co vyrobil. Prostě celý týden zabitý, furt jen abych přemýšlel a přitom mne to zas tolik moc nebaví. Já bysem i trochu lítal.
V neděli jsme konečně byli trochu na výletě - obešli jsme Velký Vápenný. Panička slibovala velkolepé výhledy, ovšem i když jsme si všichni převelice snažili, nic jsme neviděli. Ale nemohu říci, že by to byla cesta úplně nudná, jen jsem se musel kontrolovat, neb z obou stran cesty byli cítit kopytnatci a já se musel tvářit, že necítím. No, aspoň na mne tolik nekřičela.
Dneska jsem s sebou na výlet vzali tetu hOlinku a strejdu Panela, přijeli k nám na rychlou návštěvu, tak abysme jim udělali něco pro zdraví. Proběhli jsme Vraní skály, zase mne nepustili je slézt, i když jsem už několikrát prokázal, že jsem takový rakoncaj. Nevěřej, nenechaj, uvážou, pláču. Ale jinak dobrý. Sotva jsem se vrátili, začlo lejt a sněžit, zalézám, je pelíškově a to mi vlastně po takovém výletě i vyhovuje. Zvláště radiátůrek na zádech, to je bážo!
Psáno 14.11.2015

Týden jak malovaný, teda skutečně. Páník s rýmičkou otravuje dnem i nocí, pokud netroubí jak slon, slzí jak profiplačka. Do toho se oba tváří, že pracují a vychází jim to tak, že od tmy do tmy. A mezitím já, chudáček náš malinkatý, musím doma všechno podělat. Ztím především o všem intenzivně přemáýšlím, jako jak by se to teda mělo a když ne tak ta jak jinak. Ale někdy už mne to nebaví, stoupnu si k oknu u dveří, hledím ven a pláču. Bóže jak já pláču! Někdy až babička přiběhne a něco mi dá na bolest, kupříkladu kuřátko. Jenže ona taky dost blbě slyší, teda.
Zajímavé je, že mi vůbec nepomohlo, že byl v úterý svátek. Pravda, byli jsme venku asi čtvrthoďku a i to stačilo k totálnímu promáchání, tak pěkně teplo a sucho tu máme. Takže jsme furt doma, občas je to dost otravné, zvlášť když už mi někdo rozcupoval posledního plyšáka, roztrhal poslední ručníček a všechny balónky nacpal pod kanapíčko a prostě kam se vešly. Chodí mi tu plivník a todle mi dělá, myslím. Asi když přemýšlím, jinak bych ho musel přece chytnout.
Když už se dostaneme ven, je mokro, zima a tma. Páník se tváří, že fotí, ale to dělá jen proto, aby mne nemusel vodit na šňůrce, protože fotky kdenictunic. Maloučko optimismu to tu nabralo v pátek ráno, když jsme pekli páníkovi do práce housky, užuž to vypadalo, že budu smět ochutnat, ale viděli mne, takže zas nic. Ten den vůbec nebyl pěknej, vstávali bez kravaty a přitom se nikam nešlo! Ještě večer jsem z toho byl popletenej, naštěstí přijeli trpalíci a hned bylo živo. Dneska mne sice naštvali, protože mne nechali samotnýho doma, ale zase si to spravili, protože Kvilík plaval ve velkým bazénu a to se muselo oslavit. Ovšem ta péče o mládež je fakt náročná, jdu se z toho léčit a hlídat je, aby dobře spali.
Psáno 21.11.2015

Odporně studeno tu v Sudetech. Jukám paničce přes rameno, co jí Noři říkají o Valladolidu a trochu je mi smutno. Navíc mám průšvih. Jakoby nestačilo, že se páníkovi vysmívám, že frká, smrká, kašle, duní (výsměch provádím především, když leží či sedí, meju mu nos ba celý ksicht) a on mi vyhrožuje, že nebude žádná fotka. Teď zesílil tlak, protože prý je furt tma (no a to teda fakt je) a mám-li mít nějakou malou fotečku, musím pevně stát jako přibitej, jinak nebude nic, páčtože se mažu. Trochu mne to vykolejilo, jsem sice poměrně sošný, ale že bysem vydržel postát dýl jak vteřinu, to si nejsem jist. Zkouším to tajně, když jsou v práci, to vydržím stát u dveří a podle flusů na podlaze snadno spočtou, kolik minut stojím bez hnutí. Jenže jak jsou tu lidi, tak já nepostojím :-( Asi budeme bez fotek, navíc páníkovi se klepou tlapky, jak kýše. No a tma teda je, furt.
V neděli bylo dost veselo, po ránu jsem hospodařil s trpaslíkama, stavěli jsme sněhuláka. Musím říct, že s Fanynkou stavím moc rád, dělí se se mnou o lentilky, Kvilík, jak holt se krapet bojí a krapet ekluje, je trochu odtažitej nablízko a navíc on v podstatě žádné bonbony nejí. A maso mi nedá, to jí, teda. Jo a taky jsme stavěli vlakové tratě (každej musí mít svou) a vozili bonbony na vagonech; to mi, přiznám se, přišlo trochu jako hýření a dost jsem si nad tím hlavu kroutil, občas jim taky nějakou tu výhybku ušláp. Nakonec mi udělali autopřetahovátko a dal jsem jim chvíli pokoj.
V týdnu jsme se občas i objevili v lese. Nerostou, ale to asi ví každej. Trochu nasněžilo, parádně mi to jezdí. Jen nesmím odbíhat moc daleko, na zemi jsou jasné znaky kopytnatců a panička nervózní. A celkově vycházky jsou dost krátké, jak jsme již sdělil, páník je těžce nemocen. Ovšem na cvičák se chodit zas pro změnu nesmí, protože jsem tam u dělal ostudu. Už v neděli ráno, ještě než děcka vylezla od ajpedů. jsme šli na cvičák vítat vločky. Já se rozhlížel, kde je jakej kámoš (no, ona většina neví, že jsou to kámoši), trochu poskakoval a najednou, co to tam vidím, co to tam za houštinkou poskakuje? Kulich! Slečna jakási jogging provozuje, nevadí jí má levitace okolo kulíška, směje se a volá, že nevím ,že jsem velikej. Panička nevolá. Panička ani neřve. Panička vytváří tak velikej hluk, že se to nedá vydržet a já opouštím kulíšek. Nemluvila se mnou a říkala, že navždy. Ano, vydrželo to až domů, byl jsme převelice smutný a na vodítku. Od té doby tedy, rýma nerýma, les. Nikdo nikde krom stop jelenů a lišek. Ale já si postupně zvykám, že budu furt sám, no teda občas s Fanynkou a jejími bonbony. Jinak furt sám, chudák já.
Psáno 28.11.2015