Zatím se ty výhrůžky krutou sudetskou zimou jeví jako jalové, dokonce si myslím, že v rodné Kastilii je větší kosa. Je ovšem pravda, že přitisknout se k radiátoru už umím velmi dobře, zaklapnu víka a nic krom ledničky mne nevyruší.
Prožili jsme velmi zajímavý týden, protože v úterý byl svátek. Babička zapíchla do truhlíku vlaječku, aby všichni okolo viděli, že my to teda slavíme. A slavili jsme věru báječně - trošíčku jsme si zpátky dobyli ztracené Žitavsko, které bůhví proč připadá nyní Sasíkům. No, když se to tak shrne, tak vlastně nevadí, díky tomu totiž můžeme v Žitavě koupit pravou Milku s oříšky, kterou já opravdu rád. Kdyby se povedlo v tom osmnáctém vyvzdorovat hranici až k Budyšínu (mělo by to tak být, čtu knihy, samozřejmě), tak by nemělo cenu jezdit do Žitavy za nákupem, jen na ty věže by stálo za to juknout.
Po výletě, pravda zaslouženě, se vlastně spalo až do dneška. Pravda, občas mne panička protáhla cvičákem, ale to se fakt jako výlet nepočítá. To náročnější je to na vodítku Ruprechticemi, když musím překonávat touhu po oňuchávání kamarádů snad za každým plotem.
Vlastně nevím, jestli mne vítají či mne odhánějí. Uvědomil jsem si to, když jsem na mé zahradě objevil "návštěvu" - přijela s dedovou sestrou taková chlupatá pes, která si se mnou vůbec nechtěla hrát, štěkala na mne úplně stejně jako ti kamarádi zpoza plotů, ale ona byla na mojí zahradě! No, přiznám to, bál jsem se jí a nechal jsem jí bejt, ať si teda štěká a nehra je si a nelítá, když je taková hloupá. Pak se to vysvětlilo, ona je z Prahy totiž.
Ale dobrá, tak přiznám ještě nedělní výpravu na Pilzberg naprosto neznámým terénem (miluji objevitelské cesty, to jdu paničce u nohy, vodítko netřeba, neodbíhám, upřeně sleduji její tvář, abych věděl, jestli něco náhodou nehrozí a že vlastně furt něco hrozí), ale jinak jsme se vlastně nehnuli z boudy.
Až dneska jsme zopakovali cestu, kterou si jako objev připsala už teta Beta (je srandovní, že na té cestě se zas tak mnoho nezměnilo, fotky jsou vlastně stejný) na Poledník. Moc nádherně jsem si zaplaval v listí, to je hned po vodě moje nejoblíbenější prostředí asi. Vůbec nechápu, jak v Kastilii bez závějí listí mohou být.
Psáno 1.11.2014

Jako vždy týden začíná nedělí, to proto, aby byl příjemný, v neděli se totiž nejvíc udělá. Proto jsme hned po ránu vyrazili na kratičký průzkum kopců nad Martinskou stěnou. Ukázalo se, že je tam sice krásně, ale nad naše síly (no, panička říkala, že nad moje síly, což je samozřejmě nesmysl, já mám sil k rozdávání, byli s námi jiní funiči), nakonec fotodokumentace jasně naznačuje, že stráně byly strmé, ovšem kupříkladu kamenná pole nebyla focena, aby se neroztřískala technika...
No a pak už jsme byli doma a slastně odpočívali, moc mi to vyhovuje, zvlášť když jsou tu 4 ruce ku hlazení; nakonec klidně mohl ještě někdo přijet.
V týdnu už nebyla situace zdaleka tak růžová. V podstatě je zaznamenána jen jedna procházka do Psích (dříve Lidových) sadů, kde ale bylo tolik rozklepaných bytostí, že jsem nemohl plně využívat prostor, protože panička plápolající na té šňůrce, co mám přivázanou ke krku, děsně ječí. No a ona si to dělá sama, já bysem klidně mohl za těmi lidmi a zvláště psíky doběhnout a trochu si s nimi pohrát (a pokrýt je komplet kvalitní slinou), ale ona mi brání. A pak mám bejt socializovanej, žeju. No ale musím zase z druhé strany uznat, že na cvičák mne bere každý den a má plnou kapsu piškůtků, abych mohl ukázat, jak jsem dobře vycvičenej - už umím sedni, lehni, vstaň. Co mi nejde, je kemně, pokud je v zorném poli psík, to mi vypíná sluch a vím, že piškot počká. Jinak jsem úplně poslušnej. Trochu tvrdší výcvik proběhl u poníků na Malevilu, kde jsem se přitulil k ohradníku a ten mne tak nakop, až jsem upad. Ale piškot to spravil, i když obecně na ten výlet nebudu asi vzpomínat moc rád, neb jsem ještě taky v běhu narazil do stromu a pak taky jsem si nesl větávku a v trysku neprošel mezi dvěma stromy (stromy vydržely, větávka nikoli a já se sbíral pár minut). Evidentně samostatné výpravy s paničkou hrozí úrazem.
Jo dneska to bylo jinak, vyrazili jsme na Javorový vrch a kompletně ho obešli, částečně i dosud nepoznanými stezkami. Nešlo to jinak, normální cesty pokryli dřevaři větávkami a rozryli traktory (páník cosi brblal o prasatech, ale já ať koukal jak koukal, viděl jsem jen ty dřevaře) a mocpěkně jsem si zaskákal a zaběhal, terén byl přiměřený. Zvláště s prkýnkem jsem si zacvičil, šak taky páník se moh v tý tmě ucvakat :-)
Psáno 8.11.2014

Týden nezačal úplně nejlíp. V noci na neděli náhle s blikacím autem odjel Kvilík a my jsme s Fanynkou museli nějak překonat pocit opuštění. Na cvičáku se nám to povedlo, pak si ji plně převzal tatík a ze mne tu starost sejmuli. Navíc se mi ulevilo, když hned v pondělí Kvilík zdárně z nemocnice odjel domů.
V týdnu se mi, jak je nakonec dost běžné, nikdo vlastně moc nevěnoval. Co nerostou houby, vlastně nikam nechodíme, krom cvičáku teda. Navíc se páník furt někde fláká a myslí si, že mu na tu jeho práci naletím. Plete se.
Zase mám trochu potíže s tlapkama, rozjížděj se mi. Poctivě denně slupnu dávku vápníku, ale asi prostě nestíhám správně růst. Teda rostu moc pěkně, ale ty tlapky to nestíhaj pobrat. A tak jsem si trochu vylepšil jídelníček mlíčkem z hrnka, co měli připravený na kaši, ani jsem se nepopálil, jen trochu vyšplýchal... To zas bylo řečí. Ještě že babička je zase ve formě a doplňuje můj chudý jídleníček dle selského rozumu, takže krom bramborových placek mívám housku, omáčky všeho druhu, bůček i ovocný knedlíček. Jen tak se udrží pestrá strava, soudíme s babičkou. Panička ovšem hartusí.
Dneska jsme oslavili - prý tradičně, nevím, já prvně - narozky tety hOlinky výletem. Dobyli jsme Hochwald! Teta Beta na to čekala 5 let, já to zmáknul ještě jako junijór! Ale přiznám, že husí stehýnko posléze na Malevilu mi přišlo jako vůbec nejlepší část oslavy. A jatýrka!
I tam jsem se musel starat o lidský mláďata, tentokrát hlavně o Čárku, protože Kvilík s Fáňou už jsou dost samostatný. Nejlíp se to ukázalo při krmení kozátek a oslíka, kdy jsme se nebáli vůbec nikdo a vůbec ničeho. Jen mi tý mrkve na tu havěť přišlo líto, určo by se spokojili s bodláky; já mrkvičku taky rád...
Psáno 15.11.2014

Začnu úplně nestandardně, ale je to nejdůležitější. Nerozumím si s páníkem. Myslím, že mne nechápe. Podceňuje mne. Nevnímá moje potřeby, touhy a už mi dokonce brání v seberealizaci. Asi budu muset najít nějaký nový empatičtější domov, takhle nevím, zda a jak dlouho ten tlak vydržím. Ráno mu položím hubičku na talíř mezi koláčky od babičky, evidentně moje (babička nikomu jinýmu nevaří a nepeče, snasd ještě občas něco málo dědovi, ale ten stejnak vlastně nechce), a on na mne zle hledí, jako bych mu něco bral. Nebo - vaříme objed, musím ho vést, samozřejmě. Krájí jatýrka, položím čeníšek na prkýnko, abych dohlédl na kvalitu řezu a vlastně proč to řezat, když mám tak pěkné zoubky. A on zase hartusí jak noční vrátnej, slovník jak prezident, a, světe zboř se!, hodí maso do polívky! Myslím, že v takový rodině nemohu zůstat, snad mi pomůže nějaká psociálka?!
Jinak se nedá o tomhle týdnu říct, že by byl úplně ztracenej. I když ten začátek taky nebyl úplně ukázkovej, protože páník, když jsme spolu hrabali listí, si větví vyškrábnul oko a místo výletu jsme trávili neděli v pelíšku. Mi to nevadilo, ale on hrál roli zneuznanýho makačenka, kterýmu nedovolej plnit pětiletku. I když je fakt, že jsem chtěl jít trochu ven a nešlo to. V pondělí ale byl naštěstí svátek a páník si navlík tmavý brejle jak džejmsbond a vyrazili jsme na socializační výlet. Nevěděl jsem přesně, co si pod tím představit, ale když v Želízech mne vyklopili z auta, okolo mne smečka! Blbý bylo jen to, že když mne pustili z vodítka a já si chtěl s těmi ostatními psíky trochu hrát, tak oni poměrně brzy odpadli. Prej mám velký tlapky. To je jasný, kdo se pořádně kouká, vidí, že jsou po páníkovi. Ale já jsem děsně citlivej a když na někoho šlápnu, tak ani maloučko nepociťuje mých 65 kilo, myslím, se tak trochu jako vznáším, řekl bych. Ale voni to nějak nevnímaj čico.
Zbytek týdne už jsme strávili vlastně furt doma, ale aspoň bylo teplo. Musím říct, že moje matné španělské vzpomínky neobsahují zimu, takže nevím, zda jsem na takové prostředí vybaven. Ale v symbióze s radiátorem zatím zimě vzdoruju. Dneska jsem dokonce pokořil několik met - jednak jsme dobili tisícovku Milíře, jednak tam mrzlo až mne praštělo. Ale báječně jsem si zaběhal, učil se brodit rašelinou a dostal jsem vrcholovou tatranku. Ale zase ta diskriminace - kávičku mi nenalili... Opravdu nevím, jak ten tlak vydržím, nepochopenej chudák já.
Psáno 22.11.2014

Opravdu nudný týden bez jakéhokoli zážitku, natožpak pozitivního. Furt mne srovnávaj s tetou Betou, ale já jsem nesrovnatelnej. Kupříkladu na pelíšek v obýváku, kde se pije káva a pojídá čekuláda (když jsem chtěl páníkovi s kávou pomoct, tak mne hnal, ale čekuládu trochu můžu), ten, který prý už strejda Xerín využíval, tak tam se nevejdu :-( Furt mi padá hlavička a nebo prdýlka (proto asi mám trochu spáditou záď, pravila panička), prostě neschrupnu řádně.
Páník mi sbalil i fotostůl, na kterej se mi tak krásně rozkládala tlamička a zanechával jsem mu tam nekonečné množství stop a on pak mohl podlehnout své vášni a čistit a čistit...Takto už nemám vlastně žádnou hračku, zvlášť když z králíka vypadala vycpávka, úplně sama od sebe, stejně jako ze supa, opičky, bobříka... Nic to nevydrží prostě.
Týden jsme zahájili krátkým objevným výletem na hrad Rajmund, teda hrad to už není, ale prý bejval. Já jsem ze země hradů, ale nějak si nevybavuju, že bychom v Kastilii takový zbořeniště vydávali za památku. Ale dobrý bylo, že jsme sebou měli Ívanku, s tou je dycky sranda.
No a pak už zase obyčejnej tejden, žádný vzrůšo. Kdyby mí lidi neměli ten cvičák, tak si ho snad musej vymyslet, už mne skoro nebaví tam číst, každej den obcházíme hřbitov a vodárku a čtu furt to samý. Jen ve čtvrtek jsme se šli projít pod Pilzberk, ale to zase bylo proto, že šli do dívadla a nevzali mne sebou a nechali mne trpět ve tmě a zimě tady v boudě, ale já to ještě nevěděl a báječně jsem se proskákal. No a pak - pod zámek.
Trochu si našplhali dneska bloumáním po ještědských terasách, ale ještě jsem trochu uraženej teda. Navíc bylo fakt zima na tlapky. Takže teď relaxuju, odpočívám a jsem zvědavý, s čím příjdou zítra, je přece neděle!
Psáno 29.11.2014