Po náročném výletě je samozřejmě možné zvažovat nějaký ten odpočinek, ale že to vezmou tak zgruntu, to jsem nečekal. Poprvé jsme se dostali ven ve středu! A to ještě páník rafinovaně nekontroloval baterku, takže vláčel ten svůj foťák zbytečně, protože bez baterky, jaksi, je to na nic. A k dovršení toho všeho začlo lejt, a to tak, že děsně. Takže i tak odfláknutou procházku lesem jsem změnili na fofrácký útěk. A tomu říkají zdravý životní styl.
A teď ještě s tou šušárnou. Páník se mi zvrhnul, furt něco krájí či louská a vylupuje a pak to slavnostně klade do té hučivé škatule. Po mnoha hodinách nicnedělání pak vysype slavnostně ten produkt do nějaké sklenice či pytlíku, někam uklidí a zase jedeme nanovo. Jakej tohle má smysl? Jo, kdyby se tam sušily třeba plátky kravičky, pro to bych možná měl pochopení. I když jak mi panička koupila tu sušenou kachnu, tak to teda bylo tak hnusný, že jsem to plival, až páník závistivě hleděl a kdyby nebylo přísného paniččina dohledu, možná by to zblajz.
Dneska se to povedlo trošíčku napravit, ale ještě to není ono, chtělo by to nějakou akcičku. Jasně, prošli jsme se lesíkem (nerostou), trošíčku jsem i poběhal, ale málo, prostě málo. No a teď, místo nějaký zábavy, budeme zase louskat...
Psáno 6.10.2018

Maloučko se to zlepšilo, asi šli do sebe. MOžná to taky souvisí s tím, jak je venku setrvale krásně. No jasně, je furt děsný sucho (šak on páník rád běhá s konví), ale svítí teplý sluníčko, já se povaluju na pelínku před obývákem a tvořím si vitamín D. V létě to nešlo, to se nedalo vydržet, ale teď je to akorát.
Jedna vycházka do lesíka a hned několik slušných obrázků, které dokreslují mou nádhernou figuru.
Největší překvápko ale přišlo ve čtvrtek, kdy se lidi sebrali a šli jsme výletovat už dopoledne, asi páníka v práci naštvali nebo tak něco; panička má dovolenou vlastně furt, páník skoro nikdy, proto ten údiv. Šli jsme na naprosto průzkumnou cestu na Krkavčí skály nad Křížany, dokonce jsme dolezli až ke kapličce Sv.Kryštofa (nikam mne nepřenesl, přitom zrovna to jsem potřeboval), děsně nám foukalo a panička co krok, to výhrůžka, že nám na hlavy spadnou všechny větve v polesí. Páník si vypnul sluchátko a byl úplně v klidu. No a pak ještě, když jsme se vrátili, odjela babička na vorkšop do Němec, no to mi neměla dělat, zase jsou snížený příděly piškotů.
Ovšem konec dobrý - všechno dobré. Přijeli trpaslíci a máme se tu moc dobře. Jen jsem z toho celej utahanej a musím hodně spinkat. Všichni tam musíme.
Psáno 13.10.2018

Týden jsme zahájili velkolepě, protože internacionálně. Babička totiž byla 4 dny na vorkšopu v Němcích, točila tam vídeja a nahovořovala je německy i českými titulky je opatřovala (Španělštinu zanedbává, škoda), a tak jsme pro ni, zcela vysílenou a umělecky vyšťavenou museli dojet. A aby to nebylo jen tak, udělali jsme si kratičký výlet, samozřejmě na šňůrce, protože panička nezná německý předpisy pro chování v lese a preventivně nasadila košík i páníkovi.
PAk už se vlastně nic nedělo, i když mmusím vzpomenout jeden veliký objev. Již několik let si lámu hlavu, kde se berou kuřátka. Já totiž rád kuřátka, klidně i vodňanský. Tak už to vím a vyzradím. Máme totiž ve sklepě takovou krabičku, no spíš bedýnku, trochu vrčí skoro jak lednička. A v ní bydlej! Viděl jsem paničku, jak z ní krade jedno, úplně mlaďounký, ještě v igelitu! Jen mu musela bejt děsná zima, zkusil jsem ho na lince oblíznout a nešlo mi urvat jazyk, jak bylo studený. Divný to maj ti ptáci, chtělo by se říct, ale nakonec, hlavně když chutnaj, myslím.
V týdnu jsem taky s paničkou plnil bobříka odvahy a dobrého skutku naráz. To tahle sami bloudíme Ruprechticema, všude tma jak v pozdním odpoledni letního času a ejhle, čtyři neohrožení blonďáci ve věku těsně nad Kvilíkem vyzbrojeni jakousi tyčí dobývají se do kokakolovýho automatu. Foukalo a já měl teda roztažený uši, to je vykolejilo. Navíc panička pravila (nahlas, panička praví vždycky nahlas) "ty si Najtíku zapamatuj", tak se rozprchli. No, oni nemohou vědět, že já si pamatuju jen o 5% víc jak páník, takže nic, tak se rozprchli a od té doby se třesou, že za nimi přijdou orgáni. A panička je šťastná, že jsme zachránili kokakolamat. Ale že by nám třeba nalili, nic. Jo, nevděk světem vládne, to je známý.
Dneska ráno si páník promnul důlky a vzpoměl, že musej na oční. Tak jsme oběhli jen kratičkou trasičku nad lomem (na fotkách vřele doporučuju hledat Ještěd, teda jen na některejch, samozřejmě, tam kde jsem třeba já, se Ještěd už logicky nevejde) a od té doby spřádám tenhle deníkový záznam. Ještě se tam musí objevit, že mi panička domů přivlekla hračku, jenže já moc nevím, co s ní, ona je fakt děsne ale děsně veliká. Teda ne panička, ta hračka. Zkouším se s ní bičovat, ale moc mi to nejde, je to totiž děsná dřina.
No, poležím a promyslím to, bylo by škoda to nevyužít.Jen nevím, nač, zatím. Teď se jdu kochat albem.
Psáno 20.10.2018

Měl bych zmínit jednu podstatnou věc - významně pomáhám svým lidem. Už stárnou, zapomínaj, a tak mají mne, abych jim pomohl radou či činem. Namátkou vypíchnu problém s očima. Mí lidi, zvláště páník, furt čučí na monitor. Samozřejmě, měl by o něj pečovat, nejlépe pravidelně a intenzivně. Ale on to zanedbával, tak hrozně, až bylo riziko, že se mu zapráší obraz; ty mouchy, znáte to... Zjistil jsem, že když se oklepu před jeho monitorem, běží pro klůcek a chemikálie a už už leští. Zpočátku trochu karamboval, nechtělo se mu, vykřiloval cosi německy o povodni (fluss), ale dnes už mlčí, v šuplíčku má vše připravené, hned si upraví zobrazovač, láskyplně mi otře tlamku a čučí dál. Tak já jen, jako příspěvek do debaty o užitečných zvířatech.
Týden jsme zahájili poměrně náročným výstupem na tři vrcholy nad Ruprechticemi, samozřejmě nemohla na závěr chybět oblíbená Mordová rokle, za tu dobu, co jsem ji neviděl, teda dost zarostla. Tam asi sucho moc nebylo, když to tak pěkně zarostlo. Jo, ale potoky všude jsou teda dost chudé.
Týden se táhnul jak dobře uleželej sejra, ovšem žádný výlet. Jen po večerech ruprechtické socializováky, ovšem bez psů, takže nuda a temnota. A panička s krátkým vodítkem, kdyby to nezjemnila nějakým tím piškotem, snad bych ani nevylézal.
Dneska ještě ta ranní tmy vyrážíme opět do našich hor, tentokrát to mělo být kratší, neb mělo začít pršet. Ovšem zhruba v půlce jsme potkali tetu Heddlu, otočili se a šli jejich směrem a tím pádem samozřejmě pršet začalo. Ne, nejsme z cukru, ale páník byl jak ten dánskej král Modropysk. No a, samozřejmě jako vždy, furt byla tma. A zima. A mokro. A vůbec.
Psáno 27.10.2018 ještě v letním čase.