No, nechci to nikomu komplikovat, ale říjen vlastně začal v září, když jsme v neděli pochodovali po Štolpichu nahoru a zase zpátky. Páník i já milujeme vodopády, ovšem tentokrát, jakkoli jsme měli tepreticky jít okolo dvou významných, to bylo zklamání. Indiáni ukradli vodu, počítám, jiné vysvědlení nemám. každopádně z naší zahradní vany se řine podstatně větší proud, když smočím svůj jemný čeníšek a mírně hltnu voděnku.
Je s podivem, že ačli jsme neušli mnoho, na pondělí mi předepsali odpočinek. Zas tak moc jsem neodmlouval, furt mi nějak rachraj kostě po tom skotském dobrodružství. Ovšem na nějakou tu kratší houbařsou bych rád vyrazil, to nepopírám, ale páník se kdesi toulal a panička mne v tom případku jen mezi paneláky vyvede a i to teď vynechala s tím, že prostě musím kynout. Kdyby aspoň tu vánočku s máslíčkem napekla, ale kynout z kranulek snad ani nejde.
Ve středu se nám odehrál svátek, to jsme tedy prozkoumali novou mokrou trasu pod Pilzberk a vlastně ani nebyla až tak mocně mokrá. A navíc hříbky jsme objevili, očistili, spořádali, v těchto suchých dnech věc nevídaná. Inu, seversko, Sudety, kraj požehnaný, firt to říkám a všem brbralům mesetu doporučuji, ať si vyzkusí tvrdý žití. Takto se psík proběhnout lesními cestami může, dokonce jsem tentokrát i písník pod Javorovým vrchem navštívil a skoky řádnými jakož i několika kapkami jsem jej pokřtil, to aby lesní dělnictvo i zvířectvo vědělo, kdo je tu pánem a kdo pouze hostem. Jen si nejsem úplně jistej, zda to správně pochopí, aby to náhodou neotočili, ale zatím jsme v klidu.
Dneska došlo k zásadnímu nesouladu mezi mými lidmi. Nerad to říkám, nerad to snáším, situace velmi stresová a určitě se podepíše na mých mentálních funkcích. Nemohli se totiž dohodnout, zda uděláme krátký výlet k Jezdci či zda obejdeme Žulák. Nakonec Žulák vyhrál, lepšé volba i pro mne, protože to je delší a naví už jsme tu dlouho nebyli. A když se panička navíc vytasila s objevitelskou trasou, kdy jsme hledali Holubůb kříž, byl jsme na pokraji totálního blaha a chmury rodinného nesouladu se rozpustily jak pára nad hrncem s kuřátkem. Křížek jsme objevili spolu s úplně novým stezníkem, kozáček rozmáchaný byl jen drobnou dodatečnou radostí.
A teď konečně zasloužený odpočinek.
Psáno 1.10.2016

Teda fakt začínám mít pocit, že mají někde schovanýho nějakýho psa. O mne se vůbec, ale vůbec nestarají a to se tváří jakože je to k mýmu dobru. To furt jako že klidovej režim, pravidelná strava, žádný stresy, žádný přepínání, málo tuků, moc tuků, málo masa, moc masa... Já to vím samozřejmě tady ze všech nejlíp - málo pohybu, málo akciček, málo zábavy!!! Furt jakože do práce?! Bůhví kam chodíte, když se vracíte tak pozdě a utahaný, že ani na kloudnější vycházku nevyjdeme, jenom obden, a i ta je odfláknutá vlastně, vždyť někdy nedáme ani těch povinných 10.000 kroků, za který pak páníka chválí telefon (mne, samozřejmě, vůbec nikdy nikdo nepochválí, ale já už si pomalu zvykám). To například, když se sám pochválím, že se povedlo přeběhnout křížovatku bez zádrhelů, tak panička padá ...
Týden jsme začali kratičkým výletem, jukli jsme na Milíře a hlavně jsem chtěli vidět, jak teda jako odkryli tu protrženou přehradu, co se schovávala cudně v lese. No, nevím, my dogy máme asi jinej smysl pro uměřenost. Ale je fakt, že zatímco přes hory jsme nepotkali nic krom jeleních bobků, tady bylo národa několik autobusů.
V týdnu, jak jsem již jemně naznačil - prakticky nic. Ano, dobře, jedna částečně objevitelská pod Pilzberkem (zatím neznámý průsek, pěkná cestička), ale to bylo v podstatě všecko! Ty deštivý ať už do lesa nebo na cvičák samozřejmě nepočítám, protože prostě pršelo, tak to se nepočítá, ztrácí se spousta sil oklepáváním a na to ještě nejsou normy. Takže prostě nic, vůbec nic.
Včera jim to teda uznám, jeli jsme gratulovat Eviččino mláděti k jedninám a pouštět draky (už bych to asi zvládnul i sám, ale je lepší, když mi Kvilík s Fáňou helfnou), ale zase - pršelo. A tak jsme většinu času strávili u tety hOlinky v kuchyni, kde krom velesvůdných hrncových výparů byl i josefík Hubert, který mne provokoval, seďoleža na klíně své paničky, jíž ale mám v úctě a tak z toho nic nebylo. Jen já, vyflusanej samým přemáháním. Ne nemám pak mít hnačku? A navíc jsem kvůli tomu všemu včera prostě nestihnul dopsat deník, tak jsem byl zničenej.
Psáno 9.10.2016

Co psát o týdnu, kdy se vůbec, ale vůbec nic nestalo, snad krom toho, že Norové špatně odhadli počasí v Ruprechticích hned 3x a máme novýho senátora (kterej mi ale nic do misky nepřidal, teda). Fakt těžko se drží literární útvar bez jakékoli invence. Mohl bych to možná přezpívat, když už dostal nobelovku Dylan, moh bych příště já?! A že mi zpěv jde, panečku. Každej den ráno, zatímco si páník v koupelně leští zlaťáky, já mu k tomu zpívám, aby věděl, že nemá zdržovat, protože bez něj sice já dolů nejdu, ale na snídani se těším. To je těžké dilemno, které on zbytečně protahuje, tak ho povzbuzuju.
Rodina se rozhodla podstatně zlepšit moje vystupování. Koukám povinně na My Fair Lady, abych si zlepšil výslovnost, akcenty, postoj i reakci na pokyny. Zatím se nedaří jedna věc, když panička vezme piškůtky a začne velet, mě se vyvali sliny zdola a roztáhnou se v šírá kola, spíše opratě. Nevím, zda to je cíl celého toho cvičení, ale zatím jsou vytrvalí. Teda panička. Vyvádí mne na speciální oprátečce, která mi ladí s pletí a je taková spíš srandovní, kdybych zabral... ale hlavně se po mne chce klus, a to teda asi nedám. Já mám prostě cval kombinovaný s poskokem v krvi, mě ten klus nic neříká a přijde mi to jako krajně pitomý způsob přesunu. Nakonec i ty postoje jakž takž snesu, jen jsem moc nepochopil, jak mám teda ty packy naklást, panička mu je furt posunuje a musím držet hlavu vzhůru, náročnější jak labutí jezero, řek bych.
Nejlepší to bylo, když nás panička opustila a byl jsem na cvičáku sám s páníkem. Poprvé po letech jsem pobíhal na cvičáku na volno. Nikde nikdo, krapet prší a fouká. Páníkovi se odvděčuji tím, že na i tenounké zavolání přibíhám a nechávám se uvázat, i když i já slyším basetí štěkot. Možná právě proto, nevím.Moc jsme si to užili, bez konfiktů a bez postojů či poklusů. Ale páník pravil, že zase obráceně, když to nebudu řádně umět, nevyhodnotí mne jako psí naději. Tak nevím.
No a jinak vlastně nic. Jen teď, zatímco venku zuří bitva o senát, já se starám o mládež, stavíme dráhu z lega, malujeme, já je výchovně sekám ocáskem a všichni jsme spokojený.
Psáno 15.10.2016

Odporně nešpanělské počasí způsobilo, že se mi v Sudetech začalo krapet stýskat. Kdyby byla briskná zima, nevadí, to zvládnu. Závěje? Radost! Ale tohle mokré chladné počasí nutí k povalování a páníka ku kýchotu. Navíc je brzy tma a lidi vyhnat do lesa je bezmála nemožné. Pravda, zhruba dvakrát jsme byli, dokonce i nějakou houbu našli, ale vždyť týden má 5 dní, takže jsme měli být 5x! Ano, jednou jsme prolezli cvičák, ovšem s paničkou a tedy na motouzu, a to je pěkná nuda! Furt kroutí krkem, který protáhne vysoko nad běžnou délku, a jak vidí psíka, hned mne přitáhne a unožní. A to teda není žádnej výlet, kterej by se počítal. Jo s páníkem, to je jiná, ten fixluje a pouští mne hned za hřbitovní zdí. Ale zas má kliku, že nikdo nejde. Takže v konečném důsledku je to vlastně úplně jedno, cvičák je prostě nuda.
Ať jsme kdekoli, furt zkoušíme takové podivné ptákoviny - panička mi rovná tlapky, chce, abych klusal vedle ní, navlíká mi takový legrační svodítko, zlobí se, když poskakuju, ale pak je vždycky piškot. Nevím, co tím sleduje a ani mi není úplně jasný, co se po mě chce. A tak to střídám, jak mne napadne a občas se i trefím. K čemu todle všechno bude?
Navíc jakmile dojdeme domů, panička mizí a zavírá se a nekomunikuje, nejí, nespí, nepije. Až předevčírem zvolala velkým hlasem, paník přiběhl, vyfotil a panička se stala zase normální.
Konečně dneska pořádný výlet - obešli jsme Višňovou. Tady náhodou nebyla ani teda Beta! No jak jsem se tak koukal, tak tady už dlouho nebyl vůbec nikdo, ale to zní trochu prostořece a to my hidalgové rozhodně nejsme. Musím říct, že ty barvy byly prostě překrásný. Ovšem je pravda, že nezvyklé tílko je nyní utaháno a musí mocmoc spinkat. Tak dobrou!
Psáno 22.10.2016

Skutečně akční týden mi připravili, to jsem ani nečekal. Trochu divné bylo, že v neděli místo pořádnýho pochodu to bylo jen pár kroků pod Pilzberkem, samozřejmě spojeno s nácvikem klusu a podobných ptákovin, kterých se panička už asi nezbaví,vypadá to neléčitelně. A já vždycky než si vzpomenu, co se to po mě vlastně chce... No radost jí asi neudělám, jak se tak vidím.
Ale týden pokračoval parádním překvápkem - přijeli trpaslíci. Praha zřejmě vzhledem ke korespondenci pana prezidenta očekává nával Číňanů a tak musej mít prázdný školy, jinak si to neumím vysvětlit. Každopádně hadi jsou tu a já nemám nárok na tradičně volnější pondělí/úterý. Nevadí, já to někdy doženu, jsem si při pondělku řekl, ale to jsem zapomněl, že týden je kratší i z druhé strany. No nic, v pondělí se krom Zvířetic věnovali bazénu a u toho jsem taky nemusel být. Ovšem v úterý jsem je provedl tzv.Mravenčí stezkou na Královku, určovali jsme zvířátka a čuměli, jak jsem dobrej. V hospodě ovšem měli poněkud kluzkou podlahu a tak jsem tam způsobil trochu haló, povzbuzoval mne veškerý perzonál, abych se dostal ke stolu k našim trpaslíkům, ale zvládnul jsem to. Pak jsem jim chtěl na oplátku ukázat, jak my dogy umíme dobře líbat ve skoku, ale panička byla zase komisní a ostrá a měli po žížalkách. No a pak jsem zase malovali, vystřihovali a psali, až večer zvládli i bruslení (moc jsem chtěl jít s nima, přišlo mi tak líto, že mne nechali doma, že jsem pláčem přivolal dědu a ten o mne tady pečoval, než se vrátili) atrpaslíci se už nevrátili, že prý maj někde schovanou ještě nějakou babičku. Teoreticky se mělo dohánět odpočívání z počátku týdne, ovšem tady nic pořádně nefunguje. Místo odpočívání zase nějaká socializace po ulicích Ruprechtic, je přece jasný, že se nebudu očmuchávat s kdekým, ale na druhou strnau na mne nebude každej amstaf hulákat ze střechy garáže to já si pro něj hupnu, teda! No a panička má zase vytahaný tlapky
V pátek je státní svátek, vyvěsili jsme vlaječku a vyrazili do mlhy. Moc jsem si to užili, nejmíň jak pražáci na náměstí. A našli jsme u toho víc hub.
No a dneska jsme konečně obešli větší kus lesa, spousta nových stezek. Nic nám nebránila páníkova velmi vážná rýmička v rekordech ve výstupu i sestupu, a dokonce jsme se rozhodli některá babkoviště ignorovat (panička je lenivá to nosit totiž). Teď páník dodělává, myslím, že rána nedočká, ale to neva, výlet se poved.
Psáno 29.10.2016