Říjen nás přepadl poněkud nepřipravené - na stromech jablka, tráva vzrostlá, prostě zanedbáno, kam se podíváš. A mí lidi, místo zemědělčení, furt do lesa! dolesa! a s očima u země hledají houby. No a taky houby nacházejí, od tlapek se práší, v tom by nerostl ani nerost.
Když si zrekapituluji oněch minulých 14 dní, musím si přiznat, že se mi to povedlo. I já znám svou domovinu podstatně líp, stálo to za to. Jen je pravda, že že jsem to asi přehnal s náročností, takže strejda Zdenda od návratu marodí a já taky nepřijel v nějaké veliké kondici, dokonce mne hned vlekli na veterínu že mám přetočenej žandulek, ale kdepa, já už toho měl jen plný zuby (no víc střeva, ale to je nevhodné psát), tam mám aspoň nový bezva veterinární fotky, to každej nemá (i když páník bručel cosi o tom, že jsou dost drahý, teda, no). Taky mi od cesty páník přestal říkat Prcku a říká mi Ráďo od slova radiátor. Přesně nechápu proč, když já tolik zas nehřeju, ale asi má ten pocit, nevím. Je teda fakt, že cestou jsem granulkám moc nedal, paniččiny konzervy pro mne byly mnohem lepší, ale celkově mi moc nechutnalo - u nás na mesetě je totiž horko a to já vlastně nemám moc rád. A navíc, co si budeme povídat, mnoho jsme toho nenaspali, měli-li jsme se vejít do nabitého itineráře, vstávalo se za tmy a s tím spaním nic moc, ve Španělích mají nezvykle měkké postele...
Proto to teď tady všechno doháním. Přestože v pondělí byla velikánská sláva dědy s babičkou a bylo tu lidí jakmuch, já to vlastně celé prospal. Od té doby už snižuju dávky spaní, ale furt bych mohl. Naštěstí mne lidi dost nechaj, že prý po dovolené nevědí kam dřív skočit, no a to ať si klidně skákaj, hlavně když já můžu ležet.
Až dneska jsme provedli trochu delší průzkum známých hubních míst, ale velmi velmi chudá úroda. Tak jsme se vrhli na zahrádku, prořezávání a štěpkování mi moc dobře jde. A otrhávání jablek, v tom jsem bezmála fenomén, jen prý netrhám ty úplně nejsprávnější a to, že je koulím a házím s nimi, prý taky není správně. Tak pak vždycky trochu uraženej polehávám a koukám na ně, jak se dřou až z nich pot stříká, ale nedá mi to, jdu pomáhat dál.
Teď už ale je čas odpočinku. Možná jsme trochu hlučnější, ale o to pevněji spinkám.
Psáno 3.10.2015

Cím dál víc si myslím, že dovolená je lepčejší než běžný režim. Sice jsme furt nastupovali/vystupovali, furt se na mne někdo věšel a na fejsbůku mám víc fotek jak marylín, co chvíli jsem měnil pelíšek, ale tak nějak bylo veseleji. Teď mí lidi ještě za tmy jdou tzv.do práce (u páníka se to pozná, že má vodítko, jen má každej den jiný, ne jako já, holt na mě se tu šetří) a mě chudáka nechávaj samotného. Však taky občas teskně zpívám až sem babička vtrhne a zpravidla i něco donese, abysem nebyl tak strašně smutnej. Ale to já zas jsem, teda jak já jsem smutnej! Někdy je páreček i dvakrát ;-). Jo, to jsem zapomněl poznamenat - po návratu mi zase začalo chutnat. Mističku granulek smíchaných s masíčkem obdržím a ihned zlikviduji 3x denně a zpravidla si mocným blízáním prázné misky a jejího okolí vyblížu ještě přídavek. Ale páník se mi stejnak furt směje a říká mi Ráďo...
V týdnu se mi povedl první majstrštych - kopýtka jsem jen tak letmo uslyšel a už jsem to hnal. Kopýtka tloukla zem kousek přede mnou a já poprvé v životě nevnímal libý tóm paniččina volání a šel jsem za kopytem. Prodíral jsem se houštinami, sedřel kožku ostružiním, ze skalky skákal, ale kopyta se vzdalují... Smuten a poražen vrátil jsem se po chvilce na místo, kde páník stál, panička běžela do lesíka plašit kopytnatce, nejspíš proto mo unikl. A navíc se vrátila, měla skelné oči a sadisticky mne uvázala na svodítko! V lese já šel na svodítku! Taková potupa! Všechna zviřátka si o tom ještě dnes povídají, jak Najt na vodítku tažen byl lesní cestou, paničce stříkaly slzy z očí a páník to všechno fotil. Naštěstí byla dost tma.
Dneska jsme nehleděli na to, že v pelíšcích spí mláďata a vyrazili jsme prý na poslední letošní hubní lov. A musím říct, že si nevedli špatně, taška byla skoro zaplněná. Tak snad už konečně bude klid a výlety budou kvůli vylétání a ne kvůli plodnicím. A dokonce jsme stihli mláďata ještě pod duchýnkou, když jsme se vrátili. A tak jsem si pěkně lehnul a všechno jen z povzdálí sledoval. A přivřel očíčka a už nic nevím.
Psáno 10.10.2015

Tak tu pěstujeme úplně obyčejnej podzim. Nějak si to z loňska nepamatuju, a to jsem tu prý byl! Prší, takže se nechce chodit čůrat, nakonec, vždycky stojí za to aspoň jít zkouknout, jestli cesta přes obývák je stejně deštivá jako hlavním vchodem. Zatím mi to vychází tak, že jo a nechápu, proč teda ty dvě cesty existujou, vlastně se v ničem podstatně nelišej. Jen se mi tu tvrdí, že obývákem strejda Xerín chodil na leknínovku. Jenže já mám nejraději točenou, kohoutkovou, přímo do umývadla. Sice pak páník nadává, že se ani špunt nedá vytáhnout, jak je ta voda hustá, ale co, v Mrtvým moři je taky hustá a jak se tam lidi hrnou...
Ven skoro nechodím, je tam zima a vlhko. Panička mne vyhání, ale už ne tolik na cvičák, neb jí neustále předvádím svou vysokou socializovanost a skáču jí nad hlavu, jedva psíka vidím, ba dokonce je aktivně vyhledávám; někdy ani nevím, jestli chci vidět psílka nebo slyšet jek dvojích paniček, obojí přináší slast. A tak teda taky bloumáme na špagátě s paničkou po Ruprechticích a to se musím tvářit, že vlastně nevidím, neslyším, nevnímám, moknu. Jo, jiná je, když přinutíme páníka, aby si na sebe navlíknul trojitej svetr, narazil rukavice a dvě čepice (španěl je v týhle rodině on a ne já) a vyrazíme do lesíka. Je jedno, jestli pod průhlednou záminkou sběru hub nebo jen tak na výlet, to teprva se mohu odvázat. No někdy mne panička odvázat nechce, no, to když jsou slyšet kopýtka a nebo když si panička vzpomene, že zrovna tady ta kopýtka slyšet byla a já neodolal... Ale zatím celkem odolávám, byť s obtížemi. Výrazně mi pomíhá páníkovo naštvaná tvář, když jsem na špagátě, on nefotí. No, a když si vezme blbej objektíf jako kupříkladu dneska ráno, tak ani nepomůže, když jsem vodvázanej, protože prostě to je celej svět černej a všechno špatně. Ještě štěstí, že já můžu běhat i v tom černým světě. Zaznamenal jsem, že zítra se něco chystá, že by konečně nějaký výlet? Furt jen doma, to je taková nuda! I když dneska ke kávičce byla belgická čekuláda, no řekněte, kdo z vás to má?
Psáno 17.10.2015

Já věděl, že to dobře dopadne! Už při psaní posledního zápisu se ve vzduchu tetelilo odhodlání někam vyrazit a stalo se! V neděli jsme provedli objevitelskou výpravu na Frýdlantské cimbuří po Kozí stezce. Tuto cestu neznala ani teta Beta a to je teda co říct, rpotože ta měla Jizerky přečtený jak málokdo. A podle všeho ani ona se nepotkala s divokou šelmou kočkovitou na Klečových loučkách. Dokonce jsem se osvědčil v horolezeckých terénech (řetězy, skoby), o tom bohužel fotodokumentace mnoho neříká, tak se musím pochválit sám.
No a pak se zase týden odpočívalo, houby už nerostou a tedy mým lidem chybí motivace k lesošlapu. Pravda, byli jsme asi dvakrát, ale to se snad ani nepočítá, normální psík chodí na výlet do lesa nejmíň dvakrát denně, počítám, to já chudák se musím po většinou spokojit se zahradou a cvičákem, v nejhorším mne panička socializuje na ruprechtických chodnících a to je teda fakt nuda.
Dneska jsem si vynahradil celý týden - jeli jsme pouštět draky do Otročína. Krom Fáni s Kvilíkem a Šáňou se tam objevilo nové mímo Dominik, tak i to jsme museli očuchat. A Kvilík Drakoletec už jasně prokázal, že umí, protože mu drak vydržel ve vzduchu ukrutně dlouho, vlastně furt, museli ho, chudáka, stáhnout ze služby. A zase mne tam přepadla kočka, začínám mít trochu pochybnosti o kočičím intelektu. Vůbec nechtěla běhat!
Psáno 24.10.2015

Podivný týden. Už to, že v neděli byla jen kratičká procházka kolem Javorového vrchu (zase jsme vlastně nic nenašli) na místo pořádné výpravy, když jsme sobotu proflákali pouštěním draků, bylo nezvyklé. Páníkův krokoměr jistě protestoval, já vlastně trochu taky, ale nic se nestalo. V pondělí se tvářili tak strašně upracovaně, že jsem neměl sílu je vyhnat někam pořádně ven. V úterý jsme šli aspoň na kontrolní cestu pod Pilzberkem, z pohledu hub nahouby, ale aspoň maloučko jsem poběhal. Stejnak to tu v Sudetech je na běhání lepší jak kupříkladu v Andalusii, kde by se jeden o trávní lupen pořezal, žádná hebkost. Inu, ne nadarmo se sametový revoluce dělaj tady.
V úterý večer babička přišla zapíchnout praporek do truhlíku, že prý bude svátek. A byl! Ráno se, pravda, vstávalo, jak by byl všední den, tedy do tmy (ani páník to nemá rád), ale pak jsme vyrazili na cestu Vlašským hřbetem na Černý vrch, nebýt pražského mercedesu na místních cestách, skoro jsme byli sami v divočině. Moc jsme si to užili, ke konci už jsem dokonce šel paničce u nohy, tak moc jsem byl hodnej.
Těšil jsem se na sobotu. Podle toho, co si povídali, nás čekal přebáječný veliký objevný výlet, dobytí další tisícovky, nález ztraceného pánaboha (nevím, jak může bejt ztracenej, když je v mapě, ale to vlastně nemusím řešit, hlavně když ho najdem) a určitě třeba paštička nebo řízeček na cestě. Jenže ouha, paničku rozbolel zub a je po výletech. Ráno jsme jen tak hupli na Martinskou stěnu, spíš proto, abych mlčel, a od tý doby s páníkem hrabeme zahradu. Fakt teda zábava jak řemen, zvlášť když mi nechce půjčit hrábě. Pomáhal jsem mu též s jahodami, ale vyhnal mne, že ty rostlinky ještě na něco potřeboval, já jsem mu je chtěl předpřipravit na kompostování, tedy trochu nadrtit... Nemám tu žádné pochopení, jdu ležet.
Psáno 31.10.2015