A máme po prázdninách, ani jsme si to moc neužili. Furt bylo vedro, žádnej deštíček, možná i drobná ruprechtická povodnička by nezaškodila. Páník letos potřetí posekal a přišlo mi čmeláků líto, protože už nemůžou sedět ani na těch uschlejch stvolech, co tu byli před sekem. Po seku je tu poušť a do ní padaj sušený švestky. Máme hrušky, ty mám zakázaný chutnat, páník si na ně myslí. Měli jsme mít druhou úrodu hráškůch, ale vidím to na zaorávku, už jsou tak asi 10 cm vysoký, to se to bude v závějích panečku hledat.
Celý týden se nedělo naprosto vůbec nic. No dobrá, jasně, ustupuju, byli jsme párkrát v lese. Jen furt nevím, nakolik to bylo kvůli utvrzení přesvědčení, že nerostou a nakolik pro moje skotačení. A já vlastně ani moc neskotačím, nějak mi přišlo, že je dost nedůstojný běhat s těmí klacky. NAvíc je stále obtížnější běhat s mokrými tlapkami, ano, to bejval ten syndrom, který byl skoro zaručený. Což o to, tlapky zatím mám, ale kde sehnat vlhko? Dneska jsem se maloučko nacáknul z bažinky a už byly řeči, že budu mít špinavej pupík. No a?
Psáno 7.9.2019

Ten týden fakt nestál za nic. Vše začalo sdělením paničky, že si vezme dovolenou než jí začne škola. Tím se provalilo, co jsem dávno tušil, že ještě nemá všechny ročníky dochozené, možná dokone žádnej, bych někdy typoval, zvlášť když mi přepočítává granulky. Ještě horší samozřejmě bylo, že mi skončilo moje tiché dopoledne, neb mi ho bohatě vyplnila, jednou dokonce výletem. Ten byl taky fakt vypečenej - slibovala vodopády, výhledy, prostě švýcarsko, no, posuďte sami. Celý týden mi prakticky nebyl dán čas na mne samotného, to je jednoznačně na to, abych někam podal hlášení. Kdyby mi nebylo líto páníka, kterej se mnou peče (a dává mi vždycky plátek goudy, když ona se nedívá), už jsem šel hledat telefonní budku. Jinak dneska se jasně projevilo, že bez páníka bych byl úplně nahranej. Šli jsme lesíkem nad Bedřichovem, prakticky sami. Najednou proti nám outlá slečna s obrovitánským amstafem. Pravda, slečinka si ho připoutala, kočík mu nasadila, ale holt měla sebou mít nějakého kamaráda. Já měl páníka (v poslední době mne přebírá, když míjíme psíky, protože hrajeme takovou hru, on na mne poměrně klidně hovoří a já se tvářím, že jako nechci urvat tomu cizímu čoklovi hlavu. Jo, když mne vede panička, to je samozřejmě jiná. No ale dneska ta slečinka předvedla ukázkový let větroně za tažným psem, přistála v borůvčí a on mi na hlavě či hrudníku, přesně nevím. Páník cosi brblal a že jako půjdeme. Chvilku jsem dumal, jestli mu tu hlavu mám urvat, ale pak jsme amstafa nechali jít, slečinka měla slzy v očích, ale měla mít spíš trochu fundament. Páník se radoval, že konečně chápe, rpoč tak mocně těžkne, je to podvědomé nabírání hmotnosti, abych v něm měl správnýho vodiče! Neberu mu to, jsem rád, že to takhle dopadlo a nemusel jsem přiznat, že se nerad peru.
No, krom těchto dvou výletůch jsme vlastně ještě v neděli procházeli k Paličníku a tak tam v Jizerkách, udělali jsme jen jeden maličko objevný úsek a sežrali strašnejch borůvek. A celkově bych řekl, že kdyby pak nenásledoval ten vysilující týden, začátek byl teda dobrej. Tak vlastně konec taky a tak všechno dobrý, no. Prosím, nezapomeňte, pitbulům a amstafům nasazujte kočík. My, malí psi, jsme pak podstatně klidnější.
Psáno 14.9.2019

Tak abych si furt nestěžoval, tak tento týden nebyl z nejhorších. Ono totiž když páník zatopil, tak pelíšky u radiátoru (mám teda jen 3 takový, ale zpravidla stačí) jednomu přinášejí bezmála rozkoš. No a taky už je dávinko zapomenuta drobná dietní chyba, v neděli jsem zkontroloval mládež, jak roste a sílí a panička má dofču. Takže sice se musí vstávat a furt někde něco dělá a to já samozřejmě musím dosírat, aby něco nezorala, takže na spánek to není úplně ono, ale když sedne ke stroji, já lehnu k radiátoru. No i se mi stalo, že jsem vynechal dohled na některou z jejích činností, ale snad to dobře dopadlo, já se každopádně dobře ohřál. V posledních dnech dokonce hřeje i sluníčko, opékám se pak chvíli před obývákem, abych na zimu vyrobil dost déčka. A oni jedí melouny a dávají mi, vlastně mám tak trochu furt prázdniny.
Taky jsem byl víc v lese, nevím, co je to popadlo, ale dokonce jsme tlapkali i v pátek, to je naprosto neobvyklé. Obcházeli jsme přehradu, hned ráno, abychom nerušili cyklisty, a nebylo to špatný musím teda říct. Je fakt, že když mi křupe trávník pod tlapkama, je mi nějak víc do skoku, než když se práší.
Jinak vlastně nic novýho, furt sušíme houby nebo hrušky nebo mrkev nebo ořechy, které páník nechce nechat ptáčkům a veverkám, ale hltounsky si je sklízí. Krkoun. A občas někam jdem, no. Třeba dneska ráno fotit Liberec, když sotva vyjukne slunko. No, nic moc, řekl bych.
Psáno 21.9.2019

Celý tento týden byl opravdu kompletně na houby. Začalo to už nedělí, kdy bylo sděleno, že musíme plnit kroky (to má páník takovej nesmysl na mobilu a čas od času na něj vzpomene), takže to nadějně vypadalo, že bude výlet. Kolem Javoráku to mám celkem rád, asfaltu nemnoho, je furt co čmuchat a zpravidla jsme v lese sami, v zimně na této trase maximálně potkáváme laně. Ne tak tentokrát - všude houby. No a ti moji se mohli zbláznit. Normálně pro pírko se neohne ani jeden z nich, páník se vlastně vůbec neohne. Ale když viděj plodnici, změněj se v houbosběrce a neviděj, neslyšej, psíka by klidně za kozáka vyměnili. Z výletu se stane nudná co noha nohu minela, furt postáváme, místo spanilých bytostí s černým chlupem se fotěj ty divný nerostliny, o kterých někteří tvrdí, že se to dá jíst. No, já mám naštěstí kuřátka a kranulky, doufám, že tudleten sajrajt do toho nestrkaj. Navíc evidentně to kazí lidskej morální profil. To se týká teda paničky, páník asi ani nic takovýho neměl. Ale dneska, kdy se teda konečně šlo na houby (všechny předchozí vycházky v týdnu totiž nebyly na houby, ale jednalo se prý o venčení psa, ovšem nikdo to od cesty na houby nerozezná) jsem začli celkem dobře, v lese byla tma, skoro jak kdybychom šli na výlet. Jen před lesem stálo asi 50 aut. Zpočátku sbírali babky, kozáčky, křemenáčky, občas hříbečka. Pak jsme trochu popošli do míst, kam nejmíň tři dny lidská noha nedošla a ejhle, začali sbírat kozáky a hřiby. A pak to prasklo. Panička se dopustila jednoznačně diskriminace podle věku, když zavelela - sbírej jen ty mladý, starý tu nech! Páník si teda lehnul do škarpy, protože je ještě poslušnější než já, ale i já jsme zaváhal, přece jen, je mi pětapůl. Pak zadrmolila cosi o tom, že myslela houby a navíc že kdo by jako nesl ten plnej ruksak, tak nás s páníkem vzala na milost, ale starší, třeba čtyřdenní houby, už ne, nemilosrdně byly ponechány svému osudu, tedy riziku, že je sebere někdo podstatně méně slušnější, než jsme my. Oba jsme to s páníkem nesli dost útrpně, viděl jsem, že občas na tajňačku šoupnul do ruksaku i staršího hřiba, ale panička byla naprosto nesmlouvavá. Skoro to vypadalo, že nám zaváže oči, ale pak jí došlo, že to už bychom vůbec nedokázali odhadnout věk plodnic, o které jsme zakopli na cestě. Tak nás teda oba velmi ostře setrvale kontrolovala, na vršek ruksahu dala páníkovi kontrolní hřibí hlavu, přes kterou se už nic dovnitř nedostalo a byli jsme odvaření. No, pak jsme našli pod lesem našeho chrudoše a páník zkontroloval mobil - neměli jsme splníno, sice 3 hodiny na cestě ale ani 10.000 krokůch. Páník že půjdeme druhý kolo, ale o už panička nevydržela, naházela nás do auta s tím, že teď bude dva dny ty houby zpracovávat. No ale pak jsem je ukázali sousedce, ta se zeptala, zda již dnes máme udělanej dobrej skutek a tak bylo zpracováno. Obávám se, že zítra dojde na repetici a navíc se budou kontrolovat ty kroky. Kam já se chudák dostal?
Psáno 28.9.2019