Dobrá, uznávám chybu, poslední záznam v minulém měsíci byl vlastně zářijovej, no, ale nechtělo se mi tvořit nové odkazy...
Tak září. Všichni záříme, neb Fanča šla prvně do školy, ale prej to byla jen seznamovačka v pondělí, nic vážnýho, hlásila. Páník se kaboní, že to jde se školou tak z kopce, on asi měl hned první den pětky přes celej notýsek, počítám. Rovněž Kvilík se tváří, jakože škola je brnkačka, ještě totiž nezačla ta vyjmenovaná slova, jichž se tolik bál.
My jsme září započali objevitelskou výpravou pod Maliník, kdežto nám vyrobili sérii nových cest a my na nich moc netrefíme. Prý to je zvětšení magistrály por lyžaře. Mí lidi tvrdí, že bejvali lyžaři, ale teď, když už se nám magistrála cpe až na dvorek, začínají být lyžařsky nerudní. Ono se na těch našich horách totiž vlastně v zimě nikam nesmí. A vloni, když vzali trpaslíky na lyžařský zácvik, tak se vztekali, že šli celou cestu ve štrůdlu, kolem nich se míhali spěchající pražáci a z hor se stal jeden veliký václavák. Já teda nevím, co to je václavák, ale musí tobejt šílený. Takto bez sněhu a pražáků ty cesty pod Maliníkem vůbec nevypadaly špatně, tlapkali jsme tak krásně úplně sami a ticho léčilo.
V týdnu jsme mnoho v lesíku nebyli, dokonce panička zase zahájila socializační ruprechtické setmělým městem, a to vše jistě proto, že se stále práší od pat a nerostou jak jen můžou. Jo, kdyby hub bylo, jsem v lese 2x denně, takto zadarmo mluvit. Jen dneska jsme udělali trochu větší okroužek, ale protože páník musel za prací, tak se to nepřehánělo. Ovšem, nerostou furt. Asi na mne ale jde věk, počítám, protože co jsme přišli domů, spím. A je mi to převelice příjemné.
Psáno 8.9.2018

Objevitelské cesty pokračují! V neděli jsme objevovali již nejmíň dvakrát šlápnutou trasu, ale což. Panička se potřebovala nacvičit na jakýsi pracovní výlet, tak jsme vzali mačety, jídlo na několik dní a vyrazili jsme. A stálo to za to, neboť Josefodolská přehrada a její obchvat jsou moc pěkný, tak zhruba 4aPůl hvězdičky z pěti.
Je jasný, že v týdnu to vypadalo zase na pracovní nudu, jako vlastně furt. Aspoň, že ten vedřinec už není, páník žehrá na sucho a tu najednou - už nám to zase začlo! Středeční krátká pod Pilzberkem byla ještě úplně nevinná, prášilo se od tlapek a spíš jsem se jako měl tvářit, že teda jsem děsně utahanej a oni mohou mít klidný svědomí, že jako mne správně větrají (no, je pravda, že jsem se dost táhnul protože byl vedřinec a dusno a já to prostě nemám rád, já jsem ze severu), ale v pátek poo, karambol! Našli jsme hřiba, co měl hlavu jak já! A k tomu spoustu dalších, už menších. Hned to bylo jasný. LIdi podstatně zpomalili a dokonce to začalo vypadat, že jsem to já, kdo i v plném slunečním žáru je ten nejrychlejší. Už zdaleka jsem to nebyl jen já, kdo se náhle skláněl do travin a pod větvě. Jediné, co oni nedělají, nezvedají nohu. V pátek jsme neměli ani řádné nářadí na ten sběr, krom páníkova perořízku, tak panička obětovala mikinu, a celou jsme ji zaplnili! Bylo jasný, že dneska odpočinkový den nebude - jedva panička přišla z práce, upustili jsme s páníkem hadry a kýble, vzali saky paky a vyrazili na Pilzberk. Nezklamal. Rychle se stmívá a panička ještě nemá dočištíno, srabka. Asi musím zaujmout polohu ležícího střelce a důkladně rozmyslet, jak bych jí mohl pomoci. Třeba bysem moh mručet, to vždycky přiběhne a prohlíží mi tlapky. Nebo umím tenounce plakat, to se taky furt dotazuje, co mi je a neohrožuje se tolik nožíkem, když starostlivě hledí na mne. No a nebo schrupnu, dost jsem toho v posledních dnech našlapal.
Psáno 15.9.2018

No dalo se to čekat, žeju. Prostě v lese se objevily houby a s lidmi je to pak taky na houby. Místo dlouhých svižných výprav, kdy objevujeme neznámé nepopsané světy, pomalé ba šouravé bloumání furt stejnými místy. Místo, aby jejich pohledy byly upřeny na mé krásné atletické tělo, jež přináší nebývalý estetický zážitek snad každému, kdo má aspoň trochu vkus, čuměj na zem a radují se z nálezu té podivné hmoty, která ani nekřupe ani nevoní po hovězím. A jak výskají, když to rvou ze země, okrajují (nepořádek kolem sebe dělají), doma s nikm nemluví ba ani o hadřík se nepřetahují, plátkují ty potvorné houby a teď nově jim koupili takový vyhřívaný budník, že jako se jim tam líp usychá! Že já uschnu na zanedbání, to je tady v tý rodině každýmu jedno, a ám pocit, že ani psociálka nezasáhne; určo to mají uplacený.
Na druhou stranu musím uznat, že celý týden tu zase byly tropy a to já teda fakt nemám rád.Takže když páník dotrajdá konečně z těch svých cest domů, nejraději si s ním hraju na počítači, já u toho teda někdy trochu chrápu, ale oběma nám je dobře. A že bychom v těch vedrech někde moc běhali, to teda ne. Ba i když jdeme na ty houby, je to holt opravdu tak, že se táhnu s nima a vlastně moc nemohu nadávat. Jo, dneska to bylo jiná. Přes noc (to byla bouřka, panečku!) spadnul celsius pěkně hluboko a mě se moc dobře hned od rána rázovalo, však taky pár slušně rozběhnutých snímků se páníkovi v té bídě, kdy fotil místo aby čučel do trávy, povedlo. Ovšemže kdyby se aspoň trochu snažil, povedlo by se mu jich mnohem víc a určitě by dokázal i v tý tmě, co teď po ránu v lese vládne, udělat i míň zrnitý snímky. No, ale co naplat, lidi máme, jaký jsou nám souzený, pes si nevybírá, je mu dáno. Někteří mají kliku no a pak jsme tu my, chudáci bez empatických lidí. Ale co, zdřímnu si a ráno bude líp.
Psáno 22.9.2018

Nikdo mi neřek, že týden bude kratší. Nikdomi neřek, proč od úterý panička, maje dofču, žehlí jak pominutá a klade věci do tašek které obvykle cestují. Nikdo mi neřek, co mne strašnýho čeká.
Zpočátku jsme se snažili navzat na houbový úspěch minulých dní, takže výpravy do lesa se čas od času realizovaly. Pravda, páník přestal nosit nožík poměrně brzy, protože nemá rád zbytečnou práci, ztratily se nejen hřiboidní kusy, ale všechny. A zase se práší.
Ovšem je třeba připomenout, že základním důvodem jsou mé procházky a ty se realizovaly řádně. Až v pátek ráno to přišlo. Já to dost tušil, takže když panička ještě za tmy vařila snídani, bylo mi jasno a toho natvrdlýho páníka jsem teda vytáhnul z pelechu, že se jako něco bude dít. Kdybych to byl bejval věděl...
Česko jsme projeli jak nůž ramu, furt nebylo jasno, kam to vlastně svištíme. Pak se ukázalo, že paniččina mapa, kterou si před 30 lety koupila možná už v antikvariátu, jaksi kreslí úplně jiné silnice, než v Němcích mají (a později o Rakousích nehovoře), cesta se stala podstatně dobrodružnější. Ale i díky nejmodernější technice, na kterou je páník vrcholný odborník (pokud teda neztratí příslušnej čumfrdlík, co mu nabíjí tu jeho slavnou techniku, pak je v háji), dojeli jsme do Burghausenu včas a procházku nejdelším hradem světa jsme si vychutnali.
Poté jsme se přesunuli k velikému rybníku jménem Chiemsee, zde ovšem došlo k první ztrátě iluzí. JIstě se jedná o velmi využívaný turistický cíl, ale my měli smůlu asi a po kratičké procházce jsme pelášili pryč, nemajíce loďku, nemělo smyslu prodlévat.
A dojeli jsme do Tyrol, kde nemají rádi Havlíčka a jak se zjistilo, ani psíky. Už první pokus o vycházku nevyšel, neb na značené trase (klub rakouských turistů, pokud něco takovýho vůbec je, je naprosto neschopný značkař) k vyhlídce byla cedle jak vrata, že hundi jsou štrenk frbóten i na motouzu. Já se sice za hunda nepovažuju, ale zkuste to těm vidlákům tady vysvětlovat, že já jim teda kravku neokotím. Tož jsm evyrazili náhradní trasu kolem excelentních rašelinišť, kde, dle mého soukromého názoru, se jednalo o mokřad oplocený z dotací EU. No, cesta po asfaltu není úplně naše hoby, ale co naplat, provedli jsme ji, za odměnu jsme dostali krásný západ slunka.
Ráno vyrážíme na skoro vysokohorskou cestu na kopec Heuberg, a to teda musím říct, že jsme si šlápli. Úsměvné bylo jen to, že panička se obávala, že hodně půjdeme lesem a tedy výhledy nebudou nic moc. No, z fotek je patrné, že les nebyl ten hlavní problém, ale užili jsme si to i tak. Jen podotýkám, že bez šňůrky psík nesmí ani na kopec, protože tady v Tyrolích prostě nemaj rádi psi. A aby to zdůradnili, vedou trasu přes pastviny, kde záměrně ještě pomnožují již beztak hojná hojna od kravek, ovcí a koz, takže páník nemá kam hůlku píchnout a já, přiznám se, jsem měl co dělat, abych si nevetřel do kožíšku externí vůni. Na kopci u křížku jsme se ohřáli ve slunku, pokoukali po kopcích, když se teda z mlhy ukázali, a zase seběhli dolů, a řeknu vám, měli jsme toho dost. Takže když večer páník prohlásil, že se půjde fotit zapadající slunce, zkusil jsem zalízt pod postel, ale našli mne. Na jeho posledí tůru - focení nočního kostela, už kašlala i panička s tím, že půjde až na ranní slunkovstaní.
Šel jsem taky, jen to slunko nebylo k nalezení, ale aspoň jsme kolem rybníka byli úplně sami. Teda nyní se ale neudržím a bratrským Tyrolákům sdělím několik postřehů:
1. Pes do rybníka nekálí, na rozdíl od vašich dětí
2 Po psovi pixly od píva nenajdete
3. Když už pes musí, nesviní les ani vlhčenými ubrousky, ani jiným bordelem. Co zanechá, do 14 dní zmizí.
4. Pes na šňůrce, jsa bez výchovy, je stejně nebezpečnej, jako bez šňůrky. Ta výchova je podstatná.
Nechápu, co jim na psech vadí. Přitom lidskýho bordelu tam měli taky dost (i když na nás teda nemaj).
No, a pak už jsme jeli domů, k hranicím po silnicikríásně klidně, od Písku pak postrkem za pěkné 3 hoďky do Prahy... Fakt děsběs. Ale konečně jsem ve svým, záda na topení, je mi fajn.
Psáno 30.9.2018