Teda nerad se opakuju, ale takhle ztracenej týden už jsme tu dlouho neměli. Venku (teda jako v lesíku) jsme byli jen v pondělí a dneska. Jinak furt jen ty Ruprechtice! Jo, že si páník pojíždí se sekačkou a tím pádem on má splníno, ale co chudák já? Musím s paničkou obcházet ploty, za nimiž jsou rozeřvané ocintané huby uječených nešťastníků, kteří patrně svobodu nikdy nezkusili, a já jim nesmím nic říct (no, můžu, ale nedostanu piškot) a musím pěkně u nohy paničce capkat a ani mrknout na ty uřvance, o nějaké prudší výměně názoru ani nehovoře. Osobně to mám za trýznění zvěře, nejspíš z obou stran plotu.
Až teprve dneska jsme si to fakt užili. Nejen, že už v půlce panička zakázala hledět kamkoli jinam než pod nohy, byl vydán přísný zákaz ohýbat se k houbám s výjimkou zdravých alespoň týdenních hřibů a i u těch se dost licitovalo, jestli se ještě vejdou. Pravda, páník to měl jednodušší - ať našel cokoli, bylo to zahozeno se slovy, že se jedná o plesnivý / shnilý / nejedlý / celkově vadný kus. Snad jsem mu to ani nepřál, bejt takhle mocne neúspěšnej, to je depresivní. Ale to má za tu sekačku!
Těžko z týdne vypíchnout nějakou zvláštní událost, ani ze sdělovacích prostředků jsem nezaznamenal nic zvláštního. Končí prázdniny a tím pádem se dny silně krátí, peklo se blíží, jen náš Kvilík se těší a páník nad tím kroutí hlavou, kamže to ta dnešní mládež spěje. Ale to je tak děsně standardní situace, že je až banálně nudná. No a v takové nudě si tu žijem, slimáci babičce žerou kytky, paničce se sušej houby a páníkovi moli žerou ořechy. Jen já v klidu dřímu.
Psáno 2.9.2017

Jsem to minule zakřiknul, ale o tom později. Chtěl jsem začít především protestsongem proti houbám, protože to je fakt opruz jít 8 kiláků 3 hodiny, já spím celou cestu a panička se pak podivuje, že neposkakuju, neběhám, hlavu nezdvihám, no páčtože spím, přece! Oni se rozplývají nad každou plodnicí, ošudlávají ji nožíkem, kladou do mošny vykládají si zas a znova, jak to báječně našli, kdo je lepší hledač a kdo čistič. Ale že by třeba udělalli krok, to je ani nenapadne. Suneme se lesem jak lenochodná souprava, hlavy svěšený, pohledy tupě zamířeny pod nohy, případně se skenuje okolí cesty, ale amozřejmě ne proto, aby byla navždy zachycena některá z mých dokonalých pohybových kreací, kdepak. Hledaj se houby! A to je teda pěkně na houby!
V neděli došlo ke změně, asi už ti mí dva dřeváci konečně pochopili, po čem toužím, a vyjeli jsme do Němec obejít takovou louži, o něco větší jak Mácháč. A nikde žádná houba! Báječnej nápad. Protože nejsou ještě úplně posedlí modernitou, záplavy rakytníku je nechávaly chladnými, nic se nesbíralo, jen jsme šli kochajíce se. A hned mi bylo do skoku, párkrát jsem zase poběhal. Navíc tady v Němcích mají pochopení pro správné psíky a vyhražené PLÁŽ DOG jsou jasné, to je pro pořádné psíky, naháči i raslové můžou zůstat doma :-)
Ovšem pak se to zase pokazilo, no ono trochu i s počasím, a do lesíka (i s tou taškou na ty sakrahouby) jsme se dostali jen dvakrát. A to panička, prosím pěkně, měla 2 dny dovolenou! Ovšem místo procházek po kopcích meje vokna. No to je fakt terno. A páník si někde jezdí a říká tomu práce. Směšnej. Ale já cítím v kostech, že bude líp. Panička vyrábí zamražený porce masíka, někam se pojede. To je jasný, jen ještě vyšpijónovat, kam a kdy. Vzhledem k tomu, že páník si dneska na ranní proguľku obul nový pohorky, soudím, že den D je blízko. Kdybych zmizel, nezmizel jsem, jen někam jedem! Moc se těším!
PSáno 9.9.2017

Počátek týdne byl poněkud hektický. Už v neděli jsme probíhali les s explicitním zákazem dívat se do míst, kde by mohly eventuálně růst. Přestože jsme šli ze zavázanýma očima, přinesli jsme zase pytlík plodnic a setrvale si zvyšujeme oblibu u sousedek a příbuzných, neb rozdáváme. Ale ve vzduchu je cítit takové podivné vlnění - panička si připravuje velikánskou tašku.
Naprosto mimo běžné zvyklosti vyrážíme do lesíka i v pondělí, sice jen na opravdu krátko, ale do lesíka! Žádný nudný Ruprechtice, pěkně hrabanka pod tlapkama. Nálezy ovšem byly zanedbatelné, však oni to spoluobčané dost zryli všude. A jak pravila panička, cílem nebylo hledat houby, cílem bylo mne proběhat. Jenže já neměl úplně běhavou, spíš jsem se tak klackoval a vztekal páníka, on nemá rád, když mám nos u země, on chce, abych furt chodil s hlavou vysoko vztýčenou a pohledem junáckým. Každopádně pondělí v lese je svátek.
No a od té doby nic. Jen nabývala ta taška, kam si panička stále cosi ukrývala. A taky si krájela maso a zavářela ho do sklenic, to mi přišlo povědomý. A celkem dobrý je i to, že je poměrně velkorysá při krájení; skoro to vypadalo, jakobych měl nějak nabrat na nějakou vážnou mission. Panička přestala chodit do práce, jen páník byl vyháněn, že někdo musí ty kačky nahánět (jsem vůbec nevěděl, že máme nějaký hejno ?!) a panička přenášela věci. A některé dávala do té tašky, jiné zase vyndávala. Bohužel tím zůstalo u těch Ruprechtic, místo lesíka s tím, že prý si lesíka užiju. Jsem velmi zvědav, kdy, jak a proč.
Čtvrteční ráno nastal velký třesk - páník si místo kravaty oblíknul pumpky. Teda neuvázal si je kolem krku, to jsem použil jen jako zkratku! A babička se už před osmou začla kamsi vypravovat! Naprosto mne to rozhodilo, pro jistotu jsem dojedl komplet snídani. A taky že jo - všichni jsme se nalodili do hybríska i s tou velikánskou taškou. A jeli jsme a jeli a furt a tunely a jeli a do kopce a z kopce a tunely a jeli. Páník zásadně nezastavuje, maximálně přibržďuje a to jen tehdy, když panička řve. A to se stalo jen dvakrát kratičce. A v podvečer jsme se ocitli ve Falkertsee.
Mají tu moc pěkná kamna ale měkká lůžka. Vstávali jsme všici trochu zulámají, i teta hOlinka s Panelem, kteří přijeli hnedle po nás, i oni přivezli spousty řízků (měli jsme šnýclfest). My s páníkem jsme byli nahnáni paničkou ven hned za svítání, to aby jí nebylo smutno, tak říkala, že takový barvy nikdy neuvidíme (my bychom si klidně nechali o těch barvách zdát, ale to bylo zakázaný) a fotili jsme svítání. Pak už všichni vstali a snídali dlouze, protože podle předpovědi mělo kolem poledního začít pršet, jen ráno mělo být pěkně, tak že ho strávíme v chalupě :-) No, vyrazili jsme na Falkert, kopec to trochu vysoký, možná dokonce jsem měl svůj životní rekord, však taky se mi tlapky na zmrzlých skalách smekaly a ve fujavici na vršku jsem se dokonce rozklepal! A viděl jsem sviště! Odpoledne jsme ještě chvilku bloumali kolem jezírka, ale to už bylo vysloveně odpočinkový. Musím uznat, že nahoře na sněhu jsem se trochu odvázal a poběhal, takže asi musím konstatovat, že se výlet povedl. A pak už přišla mlha, deštík, snížek a večer přijeli trpaslíci.
Vstáváme do bílé tmy. Vlastně vstávám jen já s paničkou, ostatní srabi by klidně prospali celý den, takže je musíme vyhnat z postelí. Výprava se dělí - část jede do římských termálních lázní na koupačku, my zbývající se pokoušíme napřed o zdolání dalšího vrcholu, ale vzdáváme to už na úpatí, jsme durch. Odpoledne vylezeme aspoň na protější kopec, žádnej vrchol, ale aspoň trochu koukání na okolí, ovšem funí jak v bouři a vracíme se domů. Druhá část výpravy se vrací z lázní, když vylezlo na chvilku slunko, aspoň jsme tedy obešli jezero a děti blbli s kozlíkem, já měl zase zaracha. Soudím, že se jedná o diskriminaci. Celkově si myslím, že tady v Rakousích hodně diskriminují Kupříkladu kozy i krávy tu můžou klidně běhat bez vodítka, malí psíci jen na svodítku. A to klidně můžou mít certifikát Poslušný pes první třídy (PPPT).
Další den odjíždí zklamaná část výpravy - nikde nefungují lanovky a Kvilík to oplakal. A protože má zítra jít do školy, musí už před polednem vyrazit, aby totiž ve škole neus. Přesto ještě před odjezdem poráží v souděži "městomořekuřestavení" spojené družstvo páník+Fáňa, protože má vyřídilku snad i větší jak panička. Když odjeli, vyrážíme ověřit zprávu o babiččině vyhlídce, ukázalo se, že kdyby náhodou nelilo, mohla to být fakt pěkná vyhlídka, takhle to úplně nevyšlo. Ale každopádně víme, že babička je objevitelka. No a poo odjíždí další část výpravy - tetka se strýdou, aspoň bude větší večeře. Ještě vyrážíme na druhý pokus o dobytí Rösdrenocku, ale i tentokrát točíme, byť už fakt jen kousek pod vrcholem. Chumelenice byla fakt veliká a navíc dost ztemělo, tak se i páník začal obávat, že bychom mohli zbloudit a volat vrtulník. A není jasný, jestli by do vrtulníku nastoupil nejdůležitější člen výpravy, že.
No a pak už jen sušíme. Zítra ráno dobalíme poslední kousky a jedeme domů. Všude dobře, doma nejlíp, řekl bych, nic proti sněhu, ale ještě jsem si léta pořádně neužil a už todle.
Psáno průběžně do 17.9.2017

Došlo k tomu, že po návratu jsem asi onemocněl. Vůbec se mi nechtělo požívat potraviny! Spíš jsem tak jako podřimoval a přivřeným okem pozoroval, jak ti blázniví lidi "dohánějí, co zaměškali" a marně dumám, proč teda vůbec někam jezdí, když pak nestíhají. Kupříkladu jen ty pračky, panička se tvářila, jako bychom se v Rakousích prodírali setrvale žumpou, vyprány byly i pohorky. Možná je to reakce na Kimův jaderný pokus a deradizujeme, zde ale přece jen trochu panička selhala - moje vodítko pračce uniklo. A tak nepřekvapí, že jsme místo pokračování ve vysokohorské turistice aspoň u nás v Sierra Llizera, abychom si utvrdili návyky (kupříkladu srandovní páník s dvouma holema, no to se musí vidět) a zlepšili fyzickou kondici, opět jsme upadli do líného stereotypu - ráno místo do lesa do tzv.práce. A já si tu sám hovím (aspoň že zapnuli topení, řekl bych) a dospávám. Až ve čtvrtek jsem přivítal páníka dlouhým zavitím a odvedl jej do kuchyně k beznadějně prázdné misce. To byl ten okamžik plného uzdravení a návratu strandardu. Asi, teda, on to nikdo neví. Je pravda, že jsme taky ve středu proběhli lesík ani jedna fotka! Tak jsem vypadal, chudák já. I babička poznala, že nejsem ve formě a přidala piškotů, abych se spravil. Tak se teda spravuju, páteční příděly jsem prohlásil za nedostatečné a dal jsem si závazek řádně prostudovat pytlíky až zase přijde pošťák s granulkami, myslím, že to ty firmy začínají šidit. Nakonec, stejně jako ty čekulády, o tom už si v Brusele i vrabci cvrdlikaj.
Dneska konečně trochu výprava. Ranní dohadování o předpovědi počasí bylo až směšný - za okny tma, zima, a oni dumají, kdy přijde déšť. Jako by na tom záleželo! Vždyť je fuk, jestli leje či sněží či co, hlavně, že se tlapky noří do čerstvé hrabanky, nožíky čistí plodnice a pytlík se nadouvá čerstvým úlovkem přece! A nebo když se peláší co nohy stačí, drny lítají a je-li v tlamě klacík, omlátí se o všechny nohy všech přítomných lidí,ať mají značky a památku. Jo, to pak je správný výlet. Ale dumat o počasí? To mi přijde jednak zbytečný (stejně pudem), jednak takový srabský. Ovšem musím sebekriticky zkonstatovat, že jsme mnoho nenašli, asi nás Rakouské kopce připravily o zrak, no, a nebo už nerostou.
Psáno 22.9.2017

Navštívil jsem veterínu. Jsem totiž dost těžce zraněnej, natekl mi prst na zadní noze. Těžko říct, na který, protože když koukám dopředu, tak evidentně panička ošetřuje mou pravou nohu. Ovšem když se podívám pozorně, kterou nohu to ošetřuje, je to levá. Počítám, že to mám z vysokých horeček, případně sněť postupuje a zhoršuje mi čivy. Na veteríně byl páníkův oblíbený doktor, který mne přiměje poslechnout, a na výzvu "udělej Á" fakt otevřu tlamku a nechám si do ní vrazit špachtli. Jenže tentokrát nic takového neproběhlo, ryl se mi takovou jehličkou v tlapce, pak podal mastičku (už vím, proč se jim říká mastičkáři), střelil jí paničce a ta se na mne vyžívá. Nejsmutnější na celé věci je, že nikdo neví, kde jsem to chyt a co to vlastně je. Každej trouba vidí, že mám nateklej prst (i když, jak jsem již vysvětlil, je nejasné, na jaké noze), ovšem od čoho, to se mi tají. No a nebo to prostě nevědí a je jim trapně. Vědci by to určitě zjistili.
Jen pro úplnost - samozřejmě mi mé velmi vážné zranění nebránilo v exploataci mločí stezky a lovu dalších a dalších plodnic.
Ve čtvrtek jsem byl překvapen a šoknut. Vstávalo se za tmy skoro, jenže bez kravat. Trochu jsem znejistěl, cože se bude dít, jestli to je kvůli mému prstu nebo jestli mají u páníka den bez kravat nebo co. Ale ejhle - von je svátek! Je Vašíka, copak nám asi nadělí? Každopádně jsme vyrazili ven. Tentokrát do nevzhledných lesů ještědských (no ony nejsou úplně všechny nevzhledný, ale některý teda jo), protože panička podezírala všechny liberečany, že vyrazí do našich oblíbených končin na houby a my už se nevejdeme. Páník trochu protestoval s tím, že za tmy houbaři většinou ven nechodí, ale neprosadil se, jako nakonec nikdy. Vlastně ani není moc jasný, kde panička tu pověst o houbařích nabrala, ale každopádně jsme měli několik prvochodů - prvně jsme lezli na Pláně, prvně jsme byli v Base (to je takovej lom), prvně jsme obdivovali nepravej vodopád, prvně jsme míjeli oplocenej čmeláčí prales (protože to je pár hektarů lesa oplocenýho spolkem Čmelák, kde pěstují prales; patrně si věří, že spolek Čmelák vydrží pár stovek let), prvně jsem se mohl kochat prostory, kam své hrdiny umísťovala Karolina Světlá. Celkem se nedivím, že to moc nečtu, ale kraj je to vlastně pěkný.
No a dneska jsme měli služební cestu do východních lesů, páník musel cosi nafotit a tak jsme zajeli za mladými do Kunvaldu, to abych viděl další Modlivý důl, tentokrát i s Jordánem. Stejnak ti Čeští bratří měli smysl pro krásný kusy země. Škoda, už tam prý žádný nejsou.
Psáno 30.9.2017