Mám za sebou několik osobních rekordů. Vlastně mne to zas tak nepřekvapuje, jsem k rekordům zrozen, počítám.
Především jsem v Chorvatech zvládl 18-ti stupňové schody stylem jakoprd (no, po návratu domů jsem si trochu zastávkoval, ale už je to za námi, vyříkali jsme si to s páníkem jako černý s bílým a už to chodím). Pravda, když na nich zároveň bloumali Kvilík s Fáňou, bylo okolo trochu hluku, ale jinak dobrý.
V Chorvatech jsem zvládl taky největší slejvák, to bylo na ostrově Pag ve městě Pag, kde jsme mohli vyhrát soutěž "Family wet skin", kdyby ji tam někdo vyhlásil.
V Chorvatsku ve stejný den jsem zvládl také největší povětří (zítra zavřou i dálnici, takovej to byl fujavec) cestou na Nugget-tsil (Malý Alan), kde si panička s páníkem šušňali furt něco apačsky a já jim nerozuměl. Ale cesta to byla strhující, místy jsem se trochu bál. A vlála mi ouška. A když o tom tak přemýšlím, tak pak už mi vlála furt, protože vlastně foukat nepřestalo.
Když jsme necestovali, tak jsem pomáhal s plaveckým výcvikem, kibicoval u karet či člověče, pomáhal s vařením (zvláště odstraňování přebytků je moje specializace), šokoval místní i přespolní, že pes může být větší než jorkšír či retrýf, i když páník mi furt říká prcku.
Cesta domů proběhla bez mé aktivní účasti (že furt jezděj v noci?!), stulenej v hybrískovi jsem byl celkem spokojenej.
Ale závěrem musím říct - doma je doma. Já se tak těšil, až půjdeme pod Pilzberk na houby, až se vyvalím na trávníku a budu kurizovat sousedovic ryčbečku, trhat jablka, krást babičce housky... No a taky jsem se konečně zhluboka napil, v Chorvatech nemaj dobrou vodu. Ale zase maj móře, no, všude je něco.
Psáno 6.9.2014

Mám stále trochu problém se sebou, Pořád mi není jasné, cože to vlastně jsem. Například páník mi říká, že jsem prcek. Ale sousedka říká, že jsem kůň. Navíc mi není jasné, jestli sudetský španěl je v evropské úniji povolená menčina. Takže se prostě trochu bojím, abych měl zastání. Přece jen, prcek kůň není úplně běžné zviřátko, tak abych nebyl pronásledovanej. I když se snažím zapadnout do zdejších zvyklostí, takže už fakt chodím po schodech (někdy i popoběhnu), už i vyskakuju z hybríska, jen to nastupování mi nejde. A mám kohoutek nad stolem, takovej jsem prcek.
V podstatě pořád sedím, no vlastně ležím, doma. Sice žádná zábava, ale naštěstí ne mnoho povinností. Hlídám, jen když tu jsou lidi, jinak není důvod, myslím. No a pak mám na starosti dědův talíř s posledním soustem, někdy mám problém ho udolat, ale moc rád se s tím peru. Občas se mi též podaří vyhnat mé lidi někam na procházku, oni by se nehnuli mne nemít, soudím. Tento týden jsme ani moc nehubili, vlastně nehoubili, protože panička říkala, že už toho má dost a já myslím, že nekecá, všude se totiž suší houby, ani si nemám kde pohrát. No, trochu jsem to přehnal, po skříních moc nechodím, ale kdybych chtěl, tak bych nemoh.
Včera večer přijeli trpaslíci, asi se jejich výchova rodičům zase vymknula a abych zaskakoval. Fakt si neodpočinu, chudák já. Však taky sotva píšu, teda jak já bych spal!
Psáno 13.09.2014

Je to ňáký divný. Babička přinesla bublaninu a dala ji na kuchyňskou linku. Samozřejmě to chápu tak, že kam dosáhnu, je to moje. Mí lidi, zvláště cholerický páník, pro to nemá pochopení a nadává mi do zlodějů, že jako jsem mu sněd snídani. Je to dle mne jeho problém, já předpokládám, že snídaně nějaká bude stejnak, co si uvaří on, je mi fuk, moje granulky to nebudou. Babičkou donesený kuřecí jakbysmet, prostě když dosáhnu, tak je to moje. A tohle bylo fakt moje, slyšel jsem to při obědě, jak to povídala, že mi to obrala od těch hnusných kostiček, co se musej kousat a nevdechovat, aspoň teda když je u toho panička. Prostě se mnou nemluvěj teďka, snad prý kvůli tomu.
Možná jsem si to trochu rozlil, když jsem s páníkem laškoval a skákal na něj, on to sotva ustál a plácnul mne po čeníšku, což já nerad. No nemá si začínat a máchat kolem sebe štětkou, že ji meje, to může povídat, pro mne to byl jasný pokyn - HUP! Ten čubrněl, panečku.
Přestože houby už nesbíráme, protože panička má plné spíže, furt mne tam tahaj. Je pravda, že les mi vlastně nevadí, ba dobře mi dělá, už se nemusím na své lidi vázat, už lítám jak se mi zamane. Jen když jsou tam jiný lidi, zkouknu jim košík (je to náš les, samozřejmě, tak aby nás nevykradli) a pak poslušně hned na pátý pokyn přibíhám k paničce a usedám, neb bude piškot. Většinou to je zhruba v době, kdy se ti původní lidi probírají a začínají se děsit. A to pak jdu paničce u nohy a jsem vzornej, až jim oči přecházej. Stejnak většinou v tom košíku nic nemaj. Zcela jiná situace je na cvičáku, tam jsem já ten vzornej a nechávám se očumovat jinými psíky, ať už běžnými pudly a nebo policejními pitbuly krvavými. stejnak se nedám, já jsem totiž děsně velikej pes.
Slavnostně hlásím, že dneska jsme domalovalil, teď už jen z plezíru, když se bude chtít, bude to sklep. Ale tam já nechodím, teda pokud tam není ten chasník na kontrolu kotlíku, tense mne bojí a to je žůžo. to se i překonám a do sklepení hlubokýho vlezu a vercajk mu proňuchám. Když už je to, ať si to užije, žeju.
No jjinak ještě jsem zapomněl, že jsem zase měl šichtu s trpaslíkama, ale to je vlastně úplně normálka, já prostě odřu všechno.

Psáno 20.09.2014

Týden jsme začali výletem, jak to má být. Původně jsme měli jet na kole, neb se jednalo o cyklistický memoriál, ale mí lidi spořej a kolo mi nekoupili. Tak jsme šli pěšky, ale mě to neva. I tak jsem po návratu už jen spal.
Trochu nám tu asi straší. Přišel jsem na to, když jsem uléhal v hořením pelíšku. Koukám, ve dveřích na balkón (už se tam nebojím a klidně tam chodím, náhodou) je velikej černej pes! Několika známými cviky (přičapnutí na přední, mírné zavrčení, táhlé zavytí, mocné vrtění ohonem, až jsem málem z postele spadnul) mu naznačuju, že jsme jedné krve, on i já. Odpovídá úplně stejně, asi má taky španělskou výchovu. Vrhám se proti dveřím, a on jde na mne! Tak to zas teda ne, to musím couvnout, je velikej! Panička zatáhla žaluzii a je po psovi. Spím klidně celou noc, ráno koukám, on nikde. Ale určitě se vrátí, trochu se nadále bojím. Ale mám já to odvážnou paničku, velikánskýho černýho psa zahnala žaluzií! Jsem sice taky černej, ale malinkej, jen 58 kilo...
Asi bych měl přiznat, že trochu občas maloučko zazlobím. Kupříkladu když mne chtějí fotit u listopadek (bože, ten kontrast,že?!), tak to se teda nevyprsím. No a samozřejmě, když panička najde hříbeček a nechce mi ho dát, tak to taky hopsám jak nemám. Ale jinak jsem vlastně hodnej.
Skoro nikam nechodíme. Ono teda ani moc nebylo počasí, psa by nevyhnal, mne klidně. Z toho jsou ty ponurý fotky, i když mi v lese vlastně vždycky je veselo, tentokrát to fakt bylo trochu strašidelný. Ale museli jsme tam, pravil páník, protože měli přijet trpaslíci, tak abych byl vyběhanej. Ovšemže přijeli, ovšemže jsem nebyl dostatečně vyběhanej, takže jsem s nimi musel několikrát absolvovat cestu do schodů, ze schodů, do vany... ale protože mladá panička byla nějaká rozjetá, tak když na ně zahulákala (ta má teda fondy), tak jsem zalezl na pelíšek a nebyl jsem v baráku. Až ráno jsem si hrál s Fáňou, ale z toho nejsou fotky, protože páník s Kvilíkem neměli sílu vstát. Asi to tak bylo lepší, protože i když už jsou všichni pryč, sotva lezu a dospávám, co jsem ztratil. Diktuju jen s největším vypětím a oka mi padaj... Ještě vše nejlepší Václavům...
Psáno 28.09.2014