Co bych k tomu srpnu řekl? Fakt fest furt vedro. Práší se od tlapek nejen na dvorku, nejen v zahradě, ale v lese, a to teda není nic příjemnýho. Jediný, co je na tom dobrý, netupíme nůž sekačky, říká páník. Na zahradě máme vzrostlé pampelišky podzimní, co se teď nově jmenujou podzimky a paničce to va, protože má poctivě vedené sešity z vlastivědy čtvrtá třída a tam se to jmenuje jinak. Holt furt se jeden musí učit, ale ona to nechce vzít na vědomí. Jo to já, já jsme jinej, furt se znovu a znovu učím dobýt piškot z krabičky. A vždycky jsem překvapenej, jak je to snadný, stačí pořádně šlápnout nebo kousnout, škatule nevydrží.
Týden utekl jak noc na Sahaře, nedělali jsm enikdo nic. Jasně, lidi se furt tak jako tvářej, že něco dělaj, ale je to samozřejmě nesmysl, dyk sou prázdniny! Trpaslíci jsou už zase v Chorvatech, tentokrát s jinou partou a mě je trochu smutno, že mne nevzali sebou. Nechali mne tu s těma dvouma lidmama, co v tom horku ani do lesíka nechcou. No, já terda tuplem ne, ale tvářit se můžu, žeju. Jen si tak ležím a dělají se mi bubliny u tlamy, to je tak všechno, nač se zmůžu. Ještě tak dohlídnout, jestli správně češou rybíz, jestli správně melou šťávu, na víc se moc nezmůžu. Jen dneska jsem pomáhal páníkovi vykopat starou višeň, na rozdíl od babičky jsem mu ale neříka, jak to má dělat, jen jsem citlivě obcházel krumpáč a sekeru a občas moudře pustil slinu. No, a když to vykopal, tak jsem se neudržel a podepsal to, aby tu krásnou práci nikdo nešlohnul.
Dneska jsme prošli kus lesa, jen jestli tam něco roste i přes ty děsný vedra. Roste. Houby i borůvky. Opět se jasně ukázalo, že v lese to žije. Mám to tam rád, i když i na našich podzimkách to žije.
Psáno 3.8.2019

Nestíhám. To je asi jediný pocit, který momentálně zvládám. Ležím totálně vyflusán na pelíšku a z posledních sil diktuju, co je třeba napsat. Nejde mi to, neplním si termíny, já vlastně neplním už skoro nic.
Popořadě. V týdnu se mi zbláznili lidi. Že se chodí na houby, budiž, to jsem si zvyknul, ale na borůvky, to je fakt opruz. To jako lezete štreku do kopce, z jazyka se odpařují hektolitry, a pak najednou - šmytec. Lidi se zaboří do borůvčí a půl hodiny se vlastně nic neděje, jen čas od času zabublaj borůvky v krabici. A pak se radostně ujišťujou, že jako teda fakt letos se vydařilo a že budou zamražený na to či ono. Když u toho utrhnou nějakou houbu, je to vlastně bonus. Pak se zdvihnou a ujdou deset kroků a nanovo. To fakt není výlet, to je otrokárna. Zkoušel jsem něco čmuchat, kontroloval jsem i ty borůvky, co na tom jako mají, ale to listí se děsně lepí na patro chuť nic moc. Byli jsme dvakrát, v neděli a v úterý. Myslel jsem, že to byla ta největší vedra, ale jak bude psáno níže, mýlil jsem se.
Ve středu večer se rozlítly dveře a objevili se tu trpaslíci, že jako asi teda se o ně nemá kdo postarat. Uštvaní prázninama s gustem zaujali svá místa u zobrazovačů a jali se naprosto pasivně s nepřítomnými výrazy sledovat nějaké filmy, každej měl svoje. Musím uznat, že řešení je to dobrý, v podstatě se nehejbou a naprosto nic nepotřebujou. Takže i já mohu promýšlet do velikých hloubek všeliké jsoucno.
V pátek ovšem už došlo ke změně - ráno, zatímco spali, jsme proběhli rajón (jen jeden křemenáček, ale krásnej) a pak jsem dostal za úkol dohlídnout na babičku a že oni jedou na Bezděz. Trochu mne to zklamalo, na Bezděz mohou i psi (samozřejmě, protože Přemyslovci milovali dogy, jak jinak taky) a navíc se mělo jíst v restauraci a to já zbožňuju. Ale úkol je úkol, dělal jsem babičce garde.
Ovšem v sobotu se vstávalo na budík, to jsem se vyděsil. A ono ejhle, před garáží stepuje babička, že bychom ji brali do lesa? A proč si na ty borůvky páník bere kravatu a panička vlající šaty a klobouk?! Tak teda na houby jsme nejeli, jeli jsme na svatbu TePe, Terezky a Petra, a to až do daleké Moravy, kde já snad nikdy ani nebyl. Nemohu odvyprávět, jak moc důležitej jsem tam byl, na důkaz snad jen přikládám fotku, že i já měl u stolu svou sklenku a tedy vyhražené místo (a to jsem tam byl jedinej pes a asi 180 lidí + spousty dětí). Možná se k tomu jednou někdy vrátím, teď jsem tak přeplněnej dojmy, že mi padají víka. Krom krásy nevěsty, jíž jsem na pár chvilek přepustil místo nejnádhernějšího tvora akce, bych snad ještě měl vzpomenout setsakra velkého nebezpečí a úleku, jež způsobila lama, která nás kousek před půlnocí nechtěla pustit po cestě do ubikace. Hrdinně jsem se schoval za paničku a ta to baterkou všechno vyřídila. Pak už jen to třetí patro, to teda taky nebylo nic pro mne, ale spalo se mi dobře, to musím říct. Ono když po celodenním svatebním ruchu si dáte noční polní výpravu 4 kiláčky, spinkáte jak dudci, zvláště, pokud celý den se odehrával v 35 stupních a do chladu kostala vás nepustí. Tak se, prosím, nedivte, že končím, už nemůžu, spím. Dobrou.
Psáno 11.8.2019

Teda ta svajba nás pěkně zmohla, všechny. Takhle proflákanej týden jsem snad za svůj brožovaný život nezažil nikdy. Žádný houby, žádný borůvky, žádnej výcvik, žádná ruprechtická socializace, nic. Pravda, asi jsem něco někde sněd a mám trochu složitější dny i noci, ale proč i páník se mnou tráví dny tady místo v tý jeho slavný práci, to teda nechápu, já se o něj totiž mnoho nemohu postarat, když mám sám problémy se sebou. Ale on mi vaří rejži, tak si myslím, že už bude brzo fit nebo co mu to je.
Celý týden trávíme vzpomínkama na svajbu, babička furt listuje albumem a dojatě se chválí, jakýže to má dobrý vnoučata, zajímavý je, že páník říká to samý a přitom každej myslí někoho jinýho. Ale já se teda přiznám, že jim zas tak úplně nevěnuju pozornost.
Dneska jsme konečně po ránu vyrazili, vlastně ani moc nevím, jestli se mi chtělo ale pak jo, pak se mi chtělo. Obcházeli jsme Javorový vrh, páník se těšil na babky (trochu mne to překvapilo, se mi to nezdá úplně vkusný taklep před paničkou), ale já koukám, že mám ty svý lidi nějaký divný, protože pak zase panička diskriminovala houby podle věku a pravila, že ty starý babky necháme v lese a tak páník říkal, že neví, kdo mne teda naloží do auta a tak nám ten výlet pěkně utek. A hub byl plný batůžek, co nesla stará babka.
Psáno 17.8.2019

Všechno je to ňáký divný. Není žádný horko a stejnak se nikam nechodí. Až na dva krátký pochody v týdnu, kdy jsme se motali jen kousek nad Ruprechticema a spíš koukali po houbách než že bychom si nějak zaběhali, jo a vlastně v neděli to bylo trochu delší mokrým kaňonem na Pilzberk, ale to se zase sbíraly ty pitomý borůvky co fakt nevím, co si o nich mám myslet, jsme se nehli z baráku. Dobře, uznávám, že jsem ještě půl týdne neměl zažívání úplně ukázkový, i když zase teda na domácí vězení to taky nebylo. Trochu jsem si vše vylepšil v pátek, kdy panička upekla švestkový koláč a ten já můžu. A když to babička vylepšila svým jablkovým švédským koláčem, po kterým já se můžu ucintat, začal se mi ten týden vlastně líbit. Trochu mne naštvalo, že páteční kuřátko z ohně nebylo pro mne, ale všechno sežrali lidi. Že prej by mne pálilo. No a? U srdce mne ta křivda pálí ještě teď, když na ni vzpomenu, na ty jejich mastný pusy, cinkání zbytečných nožů o ještě zbytečnější talíře a ta bohorovná nevšímavost, s jakou častovali mne na mobilním pelíšku. Za trest jsem je nechal uklidit ohniště a nehasil jsem, ať si to pěkně udělají všechno sami, když jsou tací.
Dneska to skoro vypadalo na výlet, i když je hnusno dusno. Ale čekali jsme, až odstartují příbuzní i s babičkou a pak už vlastně nebyl čas na nějaké dlouhé výlety, tak že půjdeme třeba kolem Javoráku. No jenže ouha, profláklo se, že rostou a kolem lesů jsou neproniknutelný bariéry aut a my chudáci usedlíci nemáme kde zastavit. Tak jsme oběhli aspoň Žulák, můj oblíbený kopec. Dneska ale strašně nudná cesta, protože vodítko. V borůvčí se promenovali sváteční houbaři s nablýskanými košíky v čerstvě nažehlených teplácích do puku a to mne panička zásadne nepouští. Přitom já bych klidně ty košíky aportoval, byla by psina, ale nic, ona totiž vůbec ale vůbec nemá smysl pro humor. Jo, jít s páníkem, tak ještě aportuju, takhle jsme ten kopec v podstatě jen oběhli a od té doby zase odpočinek. Že jako musím nabírat síly, na co, to netuším.
Psáno 24.8.2019

Ano, je to skutečně převelice jednoduché. To stačí, aby v neděli byl krapet dobrodružný výlet, pak teploty nad 30 a línej páník. A už není co psát, stránky deníku jsou bílé. Ani nemá moc smyslu poopisovat nějakou rozkoš z polehávání na různých pelíšcích, když na všech je ale ukrutánský vedro a to i v noci! Jsem ufuněnej, permanentně uslintanej. Jedinou skutečnou rozkoší je dolní umývadlo a do něj prýštící čerstvá studená kohoutková, to se zalykám. Z maltovníku nic moc a leknínový svařák taky není zrovna povzbudivý, i když se mi zdá, že je možná výživný. Navíc tu bydlí nejmíň 2 ropuchy, tak je dokonce i eko. Když se ale poctivě koukám, co všechno se v něm mrská, není to nijak veganský pití. Ale kohoutková je nejlepší.
Zmíním tu nedělní cestu. Průzkumnou - čínskou. Před nějakými 60 lety ji postavili pro návštěvu soudružských čínských lesníků, aby viděli, jak se má dělat les. Od té doby v podstatě chátrá, místy dokonce zcela zmizela. A vlastně nám občas bylo úplně fuk, že všude vůkol rostou praví hřiby, když jsme nebyli schopni překonat skaliska, zrytá koryta povodně z před devíti let, no a občas jsme se úplně ztratili. A pak z toho všeho se páník začal tvářit, že jako teda už mu upadnou nohy a málem jsem ho musel donýst. A od tý doby, nekecám, jsem neopustil zahradu. Občas blafnu na kolemdoucí psy, občas pomůžu lidem zalejvat, ale vlastně furt odpočívám, v tomhle vedřinci se fakt nedá někam chodit. Fakt těm energetikům nerozumím, takhle topit a za pár měsíců jim to bude chybět.
Psáno 31.8.2019