Ta parafráze Vančuru není náhodná - jednak je to fakt, jednak tím prokazuju, že jsem už dobře integrovanej. Ale že máme vedřinec, což?
Sportovci v nás zvítězili v neděli, panička nespavka nás vyhnala ven v 5, zrovna když jsme pomalu začli chápat, že přikrývka může mít i nějaký smysl. Už v 6 jsem přistáli na parkovišti na Smědavě, hlídač ještě tvrdě spal, o cyklistech nemluvě. No a když jsme se v 10 vraceli z Paličníku, první kolisti se začínali objevovat. Tomu říkám tajmink.
Pak už to ale nestálo za nic. Jasně, po nešťastném zatmění měsíce si páník pořídil nový stativ (doteď některý páčky neumí vůbec použít!), ale fotí s tím jen za tmy, jak jezděj auta kolem mojí boudy. Mne do toho naštěstí nemontuje, bych se mu na to tak akorát. Ležím si zpravidla v pracovně na koberci, to aby bylo patrný, že jsem pracovitý. Občas se nechám pokropit z hadice, to když páník nasupeně napájí stromy a další rostliny, které kloní listí, ale jinak se pokud možno nehýbu. Zajímavé je, sám to neumím vysvětlit, že neustále hladuju. Podezírám je, že mi snížili denní dávku, i když furt je to rozdělený na 3 pokusy (no, přiznám, ten ranní zpravidla odfláknu, to jsem okoukal od dědy), dneska už snad i tu snídani hltám. Možná je to těmi kuřátky, už jsou asi nějak burizonovatý, aby jako měly objem a byli bez hmoty. A nebo mi ujídaj lidi, když se nekoukám, to je nejpravděpodobnější.
Dneska mne vyhnali po ránu aspoň k lomu, že prej nemám žádný fotky, ak aspoň něco že zmáčknou. No, mnoho se nevyznamenali, řekl bych, hlavně já bych se teda klidně bez těch fotek obešel, jen kdybych nemusel furtfunět. Ale teď trochu kecám, v lese jsem se zapomněl s klacíkem a udělal možná i 20 rychlejch pohybů! A od té doby - ležím.
Psáno 4.8.2018

Tak to musím přiznat hned na začátku - uštvali mne! Ano, mne, který jsem si vždy zakládal na dokonalé fyzičce, s klacíkem jsem předváděl ty nejpovedenější kousky a má strmá stoupání kolmo na vrstevnice neschůdných jizerských strání vstoupí jistě do učebnic. Po 14 dnech úplného vysoušení, kdy nepomohl žádný z pelínků snad s výjimkou sklepního, ale tam se zase bojím, kdy žádná výprava prostě nepřicházela v úvahu, protože by skoro jistě došlo k úplnému odpaření zbytku mého krásného těla, mne dneska vzali na Černou Nisu. Vyrazili jsme už ráno, páník i já bez snídaně, protože za tmy normální bytosti nesnídají, a jasně se ukázalo, že bez tréninku ani borci s vynikající muskulaturou nemají šanci. Utlapkali jsme sotva 10 km, ano, viděli nádhernou přehradu a vůbec spousty pěkných míst, ale já už chci odpočívat, je mi úplně jedno, že prší a sympaticky se (už včera) ochladilo, já chci spinkat! Bolí mne nožičky,sotva lezu, míče ignoruju. Ještě štěstí, že lidi běhaj s vysavači a hadříky, mám volno a mohu sbírat síly na další kruté sportovní výkony.
Jinak týden byl vlastně ve znamení tropických veder a s tím souvisejících tropických pracovních výkonů - siesta od svítání do setmění a pak slušný bytosti samozřejmě spěj. A já jsem pochopitelně slušná bytost. V neděli jsme slavili Fančino šstiny, o tom je dokumentace jinde, zde jen drobná připomínka. No a pak už fakt jen ležet, funět, bubliny vypouštět, nechat se trochu zkropit, ležet, funět, jen proboha nepřikrývat!
Psáno 11.8.2018

týdny se sobě podobají co vejce vejci. Neděláme nic, jen funíme. Už ani ve sklepě není vlaho, snad proto se páník rozhodl, že nemá cenu skladovat víno, bude lépe ho vypít. Já ani neprostestuju, že nejsou moc vycházky a výlety, když mi ondá navlíkli obojek, že jdeme ven, ani se minechtělo nastupovat, i když už se šeřilo a přece jen nebyl takový pařas. Páník totiž nevydržel, že si musí vyzkoušet ten nový strašně složitý stativ, tak jsme jeli koukat na pád slunka za Liberec. Což o to, pěkný, kdyby ten nápad nemělo ještě asi 100 lidí, takže zase vodítko, furt jenom vodítko...
Maloučko vylepšený to bylo dnes, to nás panička vzbudila za tmy, že se jako bude líp dýchat. Moc to nechápu, jak souvisí tma s dýcháním, ale ona se tvářila naprosto přesvědčeně a já to nechtěl rozebírat, bych nedostal snídani. Takže jsme se jeli kouknout na vyhlídky nad Hamrem. Až cestou nám vyzradila, že je tam zákaz vstupu i s uzavřeným ohněm (třeba v srdci), takže nebylo úplně jasný, proč tam jedeme, ale ani páník, ani já jsme neměli síly odporovat (no, vlastně jsme skoro celou cestu spali). Ale jinak jo, cesta nebyla ouplně marná, z Krásné vyhlídky je krásná vyhlídka. A kdyby nehrozil déšť (prakticky zůstalo i výhrůžek), bylo i někam možná vidět.
Teď relaxuju, musím to všechno dospat. Jsem furt děsně unavenej, asi z té vší odpovědnosti, počítám.
Psáno 18.8.2018

Já vím, že je to naprostá hanba, ale ten deník mi chudne a chudne. Asi především kvůli neutuchajícmu vedru, ale trochu i pro tělesnou lenost jsme nikde nebyli. Jen páník na dva dny někam zmizel, ovšem stejně by mne nikam nevytáhl. Tady v Sudetech se postupně vše mění na Saharu, vše včetně pracovního tempa. Vyhlížím příchod dromedárů. Lidi mi vybírají na zálivku muj maltovník, tedy tu nádobku, kterou mi koupili, abych měl kde v klidu pít, evidentně už jim nejsem dost dobrej. Jakoby nestačilo, že přes nádobku položili velikej klacek, že jako aby se tam netopili ptáci, přitom maltovník je můj a ne ptákůch. Tak teď se tam nic neutopí, voda je vybrána, stala se dotknutelnou. Má role se zde evidentně snižuje až to naprosté zbytečnosti, když jim je kdejakej kosák cennější. A to ani nemluvím o tom, že speciálně pro tu uřvanou havěť je jen po zahradě nějakých 6 chlastátek! Naštěstí zatím privilej pít z umývadla tekoucí čerstvou kohoutkovou mi ponechali, i když co já vím, jak dlouho mi ji nechaj.
A tak jediným příjemným a zaznamenáníhodným dnem byl pátek, kdy babička slavila 85 a pozvala si (zbytečně, zvládnul bych to sežrat sám) na svíčkovou všechny rodová prťata. A tak jsme trochu poběhali po našem prašníku, pojedli svíčkovou a pečený i melounový dort a prostě jsem zase trpaslíkům přerdvedl, kdo je tu pánem a kdo pouze hostem. Ale musím říct, že už jsou fakt zkázněný a snad s výjimkou toho nejmladšího Domouše se mne nebojí. Dneska, když jsem odpočíval na pelínku, dokonce i Fanča s Domoušem přišli a lechtali mne na tlapkách a já necuk! Tak mne Fanča hladila po hlavě a Domouš se už skoro nebál. Vše je na dobré cestě, chlapec potřebuje mou společnost jako sůl. Ale další se plánuje až bůhvíkdy, asi v říjnu s draky, počítám. Snad se do té doby ještě trochu otrká.
Psáno 25.8.2018

Fakt bídnej týden! Takhle jsem si konec léta rozhodně nepředstavoval! Panička si vzala dovolenou, aspoň že páník mizel do té své práce. Dřív mi to tak nepřišlo, panička na dovolené nebyla až taková hrozba, ale to si neměli usmyslet urovnání sklepa. Strávila tam celé 3 dny, musel jsem samozřejmě být u věci a pomáhat, čímž jsem získal nové indiánské jméno "el que teje", český dostatečně slavnostní překlad není, snad něco jako "ten, který se plete"; to vše za mou nejoblíbenější fintu - stojím mezi futry a panička nese zimní pneumatiku do místnosti, v níž zatím není, ale musí těmi futry... Zjistil jsem, že její smysl pro humor není právě velký, po těch letech mne to dost překvapilo.
V neděli jsme šli večer fotit Liberec, když máme ten novej stativ. No, myslím, že se ještě musíme moc učit, teda. Ale pár fotek celkem vyšlo, na dlouhou dobu ovšem byly poslední. Stalo se, že jak má panička tu dovolenou a přestala vedra, začli jsme zase chodit do lesíka, ovšem krapet po ránu a vona je furt tma. NO a podle toho ta produkce taky vypadá, takže se nemám moc čím chlubit, přitom jsem stále činaný.
Další katastrofou tohoto týdne bylo, že po mejdanu v pátek babičku tetka naložila a odvezla k moři na regreaci. Já to samozřejmě babičce přeju, ale tím dramaticky poklesl příděl piškotů, a to teda navidím rád. A nejen já, brabci, hrdličky ba kosi mlátěj celej tejden zobákama babičce do dveří, jakože co je, kde jsou krájený rohlíky? Jedinej, kdo vůbec nijak nezalitoval její nepřítomnosti, byl ořešník, kterej díky tomu sklidil komplet celou lísku, a že to bylo ňákejch ořechů. No měl to jednoduchý, všichni hlídači byli zalezlí ve sklepě nebo na móři, to se to pak krade, žeju.
No, pár snímkůch z týdne tu odložím, ale holt jsou všechny temný jako naše běžná skutečnost.
Psáno 1.9.2018