Měsíc nám nezačal nejlíp - už nikdy nepřijde děda a neřekne mi černochu.
Týden nějak proplul mezi drápky, bylo dost horko a tedy jsme nikam moc nechodili, nejezdili, sotva se plazili. Jen jednou jsem byli v lese, protože babička potřebovala natrhat kycol na sušení a už na začáátku nám nějaký pán povídal, že houby vůbec nerostou. Nám to bylo jedno, my šli na kycol, ovšem při té příležitosti jsme párkár zakopli o plodnici, tak mi není úplně jasný, jak to ten pán myslel, asi nenosil brýle, aby nevypadal blbě.
V pátek se stůl prohýbal dobrůtkami, přišlo spousty lidí a stalo se, že já usnul u babičky v kuchyni, jak se nechtěli rozejít. A napustili mi konečně dospělou napáječku, ani se shýbat nemusím. Jen když bumbám, tak se děti odmítaj koupat...
Jsem unaven snad z toho nicnedělání, snad z té péče o všechny ty okvádrované příchozí (no co oni si na těch oděvech všechno odnesli :-)), musím dohnat spaní. Ale pak už asi začne normální život - akcička!
Psáno 5.8.2017

Takový divný týden to byl. Pravda, skoro denně jsme probíhali lesík, z nějakých podivných příčin měli lidi skoro čas, takže jsme našli něco plodnic a sušíme jak diví. A já se trochu proskotačil, i když, přiznejme si, vlastně už ani moc nevím, co to znamená. Já vlastně nechápu, jak jsem mohl lítat a skákat, prodírat se houštinami, přeskakovat potoky, bublat v kalužích, vláčet klády, rozstřikovat drny širokodaleko a bůhvícoještě. Já teď tak klidně bloumám okolo svých lidí, možná to skoro vypadá, jakože jim moc nedůvěřuju, že můžou úplně o samotě chodit po lese, musím na ně dosírat a taky musím udržovat rozumnou vzdálenost od jiných lidí (ti teda zpravidla udržují dostatečnou vzdálenost sami). Jen se mi nedaří úplně zahrát paničce do noty. Ona totiž zničeho nic, když zrovna já kupříkladu nasávám tu opojnou vůni vysoké, spárkaté či černé, případně vyhlížím, cožeto v košíku má ten který houbař v dáli, řekne "Najte, stůj!". No, samozřejmě ji slyším, ale říkám si, že se možná spletla, juknu, má-li piškot v ruce a trochu jako zpomalím, ale ne moc, protože kdyby se fakt spletla, bylo by to neekonomický kvůli dalšímu rozcházení. Jenže ona zpravidla zvýší hlas (a to už se plašej všichni okolo, samozřejmě) a zase "Najte, stůj!" no a to teda prakticky úplně zastavím. Prakticky úplně znamená, že nadále dělám drobné krůčky dopředu, to proto, aby si nemyslela, že mne má plně ve své moci (má, ale nemusí si to myslet). Ona pak přiběhne (všimněte si, ona přiběhne, ne já), chytne mne za kůži na krku a zpravidla připíná na motouz, někdy ani to ne, to už vůbec nechápu, to je podle mne je takový opruz a nevím jestli to nesnižuje mou důstojnost, když na takovou nečistou hru přistupuju. To je to samý, jako když mne připíná zásadně pod kopcem :-) A páník, samozřejmě, sotva funí, než aby se mne zastal, žeju.
Vlastně se nic zvláštního nového v celém týdnu nepřihodilo, když o tom tak uvažuju. Už minulý týden mi naplnili novou misku na pití, přišlo mi trochu divný, že mi do misky pustili cachtat děcka, ale už celý týden ji mám jen sám pro sebe, deštík ji občerstvuje a doufám, že to tak dlouho vydrží.
Psáno 12.08.2017

Jak bych to zakřikl, tento týden byl opět flákací, domajsoucí, bez jediného (no, skoro) inspirativního okamžiku. A přitom to tak nezačalo, v neděli jsme totiž objevovali poutní cestu z Janova ke křížové cestě u Hašlerovy chaty. A to rozhodně nebyl špatný zážitek - pravda, poslední pouť se tam asi šla už dávno, alej od Janova byla mocně zarostlá, ale snad i o to krásnější. Jen holt páník funěl a nemohlo se jít dost svižně do kopečka. Ovšem jakmile jsme vylezli na správnou výšku, až ani páník neodmlouval a bloumali jsme krásným lesíkem, ba i hubky se nějaké našly. No ale tím to taky skončilo. Místo aby se mnou chodili na procházky do lesa, pořád cosi pletichaří s babičkou, vytvářejí balíky všeho možného a buďto je roznášíme do speciálních kontejnerů po Ruprechticích, nebo je kamsi odváží autem. A já abych na všechno dosíral, aniž bych měl představu, co a jak. A to, prosím pěkně, dneska, kdy je normálně výletový den (no já vím, dost leje, ale stejnak) se sešli ještě s tetkou a vynášejí ze sklepení balíky papírů, rovnají je do sloupců a vedou řeči o spalovně či sběru. A já nevím, kam dřív skočit, ono totiž ve sklepě je tma (jasně, oni sice rozsvítí, ale co kdyby zhasli, žeju?) a já bych měl plně kontrolovat, co tam dělají a zároveň obezřetně postávat venku, na světle. Ano, pak jsem se překonal, velmi opatrně jsem se přesunul do hloubi sklepní a ustlal jsem si mezi dveřmi. No že jsme se tím nikomu nezavděčil, to je asi jasné, protože tak to prostě je, nikdo doma není prorokem.
A tak z tohoto týdne je vlastně jen něco málo foteček ze snad jediné prohlídky houboplacu, a i to bylo dost odfláknuté. Skoro se mi chtělo se jim vysmát, když vtýdnu místo poklidné několikahodinové procházky lesem páník běhal za sekačkou až mu shořela pod rukama a museli si pořídit jinou - lepší neshořatou. Jó, kdyby po mým bylo, sice byl trávník vysokej, ale ještě měli sekačku a možná jsme i něco nasbírali. Jenže co já zmůžu, chudák já.
Psáno 19.8.2017

Musím říct, že situace se po počátečním zdánlivém zlepšení, kdy jsme vytáhli tetku se strýcem na houby a úžasně se u toho proběhli a už to skoro vypadalo, že se konečně mí lidi dostávají do formy a lesík přestane být výjimečnou lokací, opět vrátila do nudy všedních dní, kdy lidi odcházejí tzv. do práce, aby se vrátili tzv.utahaní a vlastně k ničemu, ba vracet se v takovém stavu ani nemusej. I když, pravda, tento týden byly návraty aspoň okořeněny poměrně slušnými porcemi čerstvého hovězího apod., asi se zase něco chystá (a já nevím co). Kdyby těch hub nebylo, asi bych je ani na výlet nedostal, furt jen samý výmluvy, že jako v poledne se nehodí chodit do lesa, co tomu řeknou sousedi, kolegové, nadřízení a bůhvíkdoještě. No já teda nevím, nikoho nezajímá, co tomu mám říct já, že tu furt sedím a koukám z okna, kde kdo jde, štěkám na kolchodící psy a čekám, kdy v zámku zarachtá klíč. Babička si furt jen čte a nic s ní není (teda když peče třeba bábovku, tak to je jiná, samozřejmě), jak teda k tomu jako přijdu já? Jedná se o naprosto průhlednou diskriminaci, stačí to nazvat pravým jménem. Proč jako já nemůžu jít "do práce"? Teda jak já bych pracoval! Kupříkladu před pelíškem u obýváku jsem páníkovi vypracoval tak nádhernou jámu, že ji dva dny zahlazoval! A když se proběhnu azalkama, vůbec není potřeba je pak prořezávat. Jediným švihem ocásku udělám výchovný řez mirabelce, že ji asi ani nemuseli sázet! Prostě já když za to vezmu, tak všichni jen hledí (vpravo i vlevo). Ale ne, musím tu sedět a smutně vyhlížet. Spravedlnost nás minula.
Naštěstí dnes svitlo trochu naděje - i když zase na houbách.
Psáno 26.8.2017