Konečně přišlo léto do Sudet. To, co tu bylo dosud, byl trestuhodný pokus o peklo, zlatá španělská meseta, pravím...
Zase mi začalo trochu chutnat, panička přestává dumat nad typem granulí a kombinací různých mas; stačí instalovat klimatizaci a jsem fit!
Houby jak jen můžou furt nerostou. Já si teda moc nepamatuju, že by někdy rostly, u nás ve Španěklích jsem na houbách sice běhal, ale mnoho z toho nevím. A tady mi páník tvrdí, že jsme vloni na houby chodili, ale já si z toho pamatuju jen nepřekonatelný lesní terén, záměrně naskádané obrovitánské větve přes cestu, co cestu, takový prašný chodník, žádný asfaltík, hluboké příkopy, do nichž šlo spadnout ale určo nešly přeskočit, jako jdou letos. Ono se nám tu v Sudetech totiž všechno scvrklo, všude tu je blízko, v lesích drobné větvičky poházené po pevných cestách, příkůpky droboučké... Asi to neprali v pervolu...
Týden jsem zahájili velkolepou výpravou na Poledník (tam už jsem jednou byl, náhodou) a přes Ferdinandov zpátky. Moc pěkná cesta, kdyby cyklistů na konci nebylo, šlo by se mi líp.
V týdnu kontrola hub, zbytečná. Letos nerostou, asiže je lichej rok, počítám. A i když byl včera modrej měsíc, stejnak nerostou. To jsme zjistili hned dneska, jdavše na Pilzberk, správným jménem Keinpilzberk a nebo Montaña sin hongo, neb kdenictunic. Jen hluk, který vyluzoval nějaký pták (viděli jsme pravýho datla!), případně panička, setrvale mne přivolávajíc. Páník jí říkal, že si měla koupit vycpanýho psa nebo cirkusovýho. Nevím tedy, co se mnou bude, zda budu vycpán nebo zcirkusen, nejraději bych zůstal sám sebou, ale to mi asi není souzeno.
Psáno 1.8.2015

Fakt krutý dny - klidně bych psal, co mi slina na jazyk přinese, ale já, mistr zpěněné huby, nemám slinu. Vlastně celý týden vysychám. Cesty ven jsou omezeny na naprosté minimum, až páník prohlásil, že nebudou žádný fotky do deníku, to se prý od narození tety Bety ještě nestalo. Ale taky je pravda, že se ještě nestalo, aby ve vinném sklípku bylo nad 13 st., a to je. Nemám žádný pelíšek s teplotou pod 25, tudíž se snažím chladit tím, že tělo pokládám na koberec a pysky na dlažbu. Jenže za chvíli to bude tak, že dlažba začne připékat. A to už vůbec nerozvádím, že nerostou, ačkoli se snažíme kontrolovat všechna hubní místa. jen se práší od tlapek, dokonce i tam, kde teklávaly potoky.
Protože mají přijet trpaslíci, mí lidi vyrobili velikánskou misku s vodou, matně si ji z loňska pamatuju, ale to jsem do ní neviděl. Teď se mi z ní náramně pochlastává, vždycky zanechám na hladině nezaměnitelnou stopu, kterou páník honí po celé misce a vyhazuje ven s tím, že je to fujtajbl a děti se v tom nesmí koupat. No kdo to taky kdy viděl, aby se děti koupaly v psí misce, žeju.
Protože páník měl fotoabsťák a já si taky stýskal na nedostatek pohybu (určo tučním), vzbudila nás panička před svítáním a hnala do lesů, dobývat Milíř, mou, tuším, druhou tisícovku Sierra LLizera. Kdo by to byl řek, že v 7 ráno je v tisíci metrech nějakých 25st., ale jinak - nádherná cesta, nádherný hory. Mám to tu v Sudetech moc rád, i když se mi možná občas stýská. Mí lidi ale čas od času o mesetě vedou řeč, dokonce padají i jména, která znám (Valladolid, např.), něco šijou, řekl bych.
Psáno 8.8.2015

Fakt bych řekl, že teplo je přímo ateistické, minimálně nekřesťanské. Když ležím, dělají se mi bubliny, dlažba už spíš hřeje než chladí. Miska, kterou jsme napustili pro prťata (jak teda vyplynulo z pozdějších slov mých lidí, zpočátku to vypadalo, že je to všechno jen pro mne) zpočátku opravdu plnila svůj účel; dokonce v neděli ráno Kvilík konstatoval, že voda je studená (no ale pak se odtamtud skoro nehnuli a já musel celý dopoledne hlídat a dávat pozor, ještě že jsem vycvičenej v dýchání z huby do úst) a fakt byla ještě pitelná. Od pondělí s tím zaléváme, včera to skončilo velkým výlivem bezmála vroucí vody, do toho už jazyk smočit nešlo.
Nerad, ale musím konstatovat, že to, že mne mí lidi vlastně trochu chrání, když se mnou odmítají chodit ven. Párkrát jsme došli na cvičák a nebylo to nic moc, křupal žlutý trávník pod tlapkama stejně jako na zahradě, asfalt při příchodu a odchodu byl taky dost hnusnej k mým heboučkým polštářkům. Dokonce jsme zkusili pod Pilzberk, ani snad ne kvůli houbám, to už je pro letošek zrušený, ale že by tam jako mohlo být trochu jakože stinno, ale chyba láfky. Potůček co byl vloni nepřekonatelnou řekou letos už ani nebuble. A co horšího, mě se vlastně vůbec nechce! Já ani nemám žádnou radost z poskoku, protož ejednou skočím a čtvrt hodiny funím. A mám přece jen trochu problém s těmi opratěmi, fakt mi to vadí, jak mi to plandá kolem tlamky, panička zpravidla na každém výletu ztratí aspoň jednu osušku a já jsem pak fakt upatlanej. A teď je to o to horší, že když zkusím nabrat v potoce plnej ponor a tím odrbat ty flusy, dřu nosíkem mezi raky.
Mám problémy se svým vztahem k novým, moderním věcem. Už jsem skoro uměl nastoupit do auta bez podstatné pomoci. To jsem byl patrně již hrabaný. Z nějakých příčin, které ani panička neumí objevit, jsem nově neo-hrabaný, prostě tam nevylezu. Musej mi pomáhat, ba v podstatě mne do toho auta musej prdnout. Chtěl bych se vrátit do stavu před neo, byť by to třeba byl postštěněčí stav. Klidně u toho budu i neotesaný.
Dneska jsme si přivstali, no spíš jsme uznali, že to hraní si na spaní nemá už fakt cenu, a vyrazili jsme na krátký výlet okolo Josefodolské přehrady. Báječně jsem si to užil vlastně jsem ani moc neprůzkumničil, to jen když jsme vyplašili srnce, o kterém si panička myslela, dokud teda nezdvihnul hlavu, že je to ryčbek, trochu jsem si taky chtěl pokecat s nefalšovaným ořešníkem, který nám určo přijde na lískáče, když budeme pryč. Vlastně jsem moc neběhal, a tím pádem tlamka zůstala ušetřena pěny, bylo mi to všechno akorát. A báječný bylo i to, že jsme krom dvou srncůch, jednoho zajíce, jednoho ořešníka a dvou sojek a jednoho sekuriťáka nikoho nepotkali. Báječná sobota se před námi otevřela, sotva jsme se vrátili domů, protože lidi teprve začli vstávat... Takže jsem rozdělil úlohy, aby se mi tu neflákali, našel nejlepší pelínek a intenzivně, ale opravdu velmi intenzivně od návratu přemýšlím.
Psáno 15.08.2015 (všem Hanám vše dobré!)

Celý týden za nic nestál. Jednak na mne mí lidé kašlou, vůbec si neuvědomují, co všechno pro nich celé dny dělám, a pak vlastně domů nechodí, a když, tak jen probíhají, psíka nepohladí, nevyjdou s ním nikam na výlet či prochuli. Samozřejmě krátké chůze po Ruprechticích či cvičáku nepočítám, to je jen slabá náhražka pořádných výprav. No a celý týden až na drobné výjimky jsem vlastně furt doma. Furt jenom zahrada!
Změnil jsem kranule, pracovně jsem odstoupil od královského kaninu (stejnak už ho dávno ve Francii, rodišti mé mamky, nedělaj) a najel na nějaký proplán. Není to špatný, ale mohli by se pochlapit podstatně líp, řekl bych.
Vrátila se mi jistota v chůzi do schodů, zpět je to horší. Navíc jsem si teď nějak navykl požádně budit páníka pošlapem, okusem a prostě celkovým rozprouděním, rovněž dohlížím na správnost čištění zubůch a holení, no a to se tak rozparádím, že mi to už z těch schodů jít ani nemůže. Ještě že páník je veliký silák, přiloží mi ruku na plecka, řekne mí - já tě držím - a jdeme. On mne prostě snese.
Dneska jsme si konečně udělali radost a jeli do Plzně - Bolevce na klubovou výstavu. Konečně jsem se setkal s pořádnými kámoši. Nikdo se mne nebál, jen někteří netýkaví lidi vedli řeči o oslizlých psících, kteří apk musí do sprchy, aby je mohli vystavovat, ale to mi nebránilo se kamarádit. Nakonec, já přece nemusím rozumět tutěm česky mluvícícm, jsa španěl, žeju. Můžu to krapet ignorovat. No zkusil jsem ignorovat i češtinu paničky a nedopadlo to úplně dobře, ale však ona se z toho vylíže... Moc pěkně tam bylo, moc krásnejch psíků až se mi zastesklo po vystavování. Okouknul jsem poháry a myslím, že příště jsou moje..
Psáno 22.08.2015

Srpen pomalu končí a já přemýšlím, má-li můj život vůbec smysl. Před 14 dny totiž k sousedům zavítala na návštěvu ričbečka, jejíž lidé odjížděli kamsi na jatran (mám pocit, že jsem tam byl a nevím, proč ričbečka nemůže k moři, ale byl jsem rád, že to tak je). Navoněla se neodolatelnou vůní, stačilo, aby jen prošla a mě se třásl kožíšek a musel jsem nutně k plotu. Z počátku to vypadalo, že by si se mnou chtěla vyprávět, i když její náhradní panička hlídací povídala cosi o tom, že už vůbec o pejsky nemá zájem. No, nevím, já jsem z toho prostě ještě teď popletenej. Protože ona přibíhala k plotu a já měl pocit, že pokecáme, poběháme, ale ona u toho plotu se ke mě točila zády! Žádný běhání! Je ale pravda, že voněla náramně. Něco jsem musel zkazit, snad nějaký špatný pohyb, grimasa, zavytí? Nevím, ale prostě už k plotu vůbec nechodí a hůř, nevoní. Vím, že tady pořád je, ale jakoby zmizela. Co jsem to provedl? Myslím, že můj život končí. Kdybych neměl tolik starostí se svými lidmi, kteří evidentně nejsou schopní se o sebe postarat, zabalil bych to.
Neděle byla zasvěcena průzkumu houbovišť - tak zbytečnou práci jsem snad ještě neviděl. Naštěstí je houbování spojený s pohybem v lese, takže se to dá vydržet. Zvlášť když pak jsme se potkali s Ívankou, tu jsem musel přivítat velikými skoky a ona pak tak příjemně ječí! Moc veliká radost.
V týdnu samozřejmě nic, jen občas nějaký ten les. Navíc na mne doléhal smutek z toho, že ričbečka odvedle je tak odtažitá... prostě ten týden nestál za nic. Kdyby aspoň něco řekla...
No, teda taky jsem byli juknout na Malevil, oblíbené to páníkovo místo, protože tam může bušit do míčku dlouhým klackem a pak ten míček dlouze hledat, podivná zábava.
Dneska konečně trochu pořádného výletu - obcházeli jsme Smědou horu a dokonce jsem si prohlídnul dvojviklan na Poledních kamenech; to jsem pořád slyšel, že teta Beta to tu všechno znala a měla v malíku. Tak já už jsem skoro jako byla ona.
Jo, a neměl bych zapomenout na to, že paničce spadnul kámen! Po 18 měsících života mám konečně platné doklady, jsem opravdu černý! Doteď to nebylo úplně jasné, protože kdo nedoloží aspoň 3 generace předků v barvě černé, prostě černý není, i kdyby tak vypadal. Ta aby bylo jasno - já jsem černej jako Night!
Psáno 29.08.2015