Jen několik postřehů, prostě nestíhám, jsem na roztrhání.
Slibovaný výlet do Sierra Jizera byl, pražáci nezklamali a vytáhli mé zlenivělé lidi na pořádnou tůru. Musím přiznat, že ke konci už mne pěkně pálil asfalt do tlapek. Vůbec by mne zajímalo, kdy ti kyklisti, co kvůli nim se asfaltují horydoly, odškodní nás, kteří tím trpíme. Ale o tom jsem nechtěl. Za zmínku určitě stála ta kvanta neulovitelných motýlů a pak taky kyselá voda, to neznám.
Je zajímavé, kolik lidí nechce věřit, že jsme malé štěňátko, a přitom já jsem! Až zítra budu slavit půliny, kdy se ze štěněte přehoupnu do třídy mladých (nevím, co to značí, ale panička to zdůrazňuje, tak to je jistě důležitý). No vlastně to slavíme dneska, protože s Fáňou a dědou, máme to vlastně skoro nastejno, tak tu dnes prostě máme mejdan. Proto nemám moc času, jako vždycky mám veliké starosti. Divím se, jak to teta Beta všechno zvládala (a taky mi ty lidi a hlavně ta prťata pěkně rozmazlila), určo se musela děsně krotit. Já kupříkladu jen trochu drcnu do Fáni či Kvilíka, a oni se tak krásně rozprskujou, no kdo by to nezkoušel?! Ale mí lidi nemají pochopení pro žádnou srandu. A tak jsem teda většinou starostlevej, hraju s prťatama golf i fotbal, jen občas jim vezmu všechny míče (golfový se mi vejdou 3) a prchám a oni vřeští a honí mne. Ale jen se otočím...
Na houbách jsme byli jen jednou a i to bylo zbytečně mnoho vzhledem k úlovku. Nevím, proč hýřej časem, určo jde ty plodnice někde koupit, a navíc vlastně nevím, co na tom viděj. Já kupříkladu sežvýkal jednu odhozenou růžovku a až na ty červíky to bylo bez chuti a ani moc výživný mi to nepřišlo. Rozhodně lepší jsou granulky se sýrovou omáčkou třeba.
Jeden zážitek ale musím sdělit, bohužel není zachycen na fotografii. Byli jsme s páníkem v lese zvaném Opičák, čekali jsme, až panička naplní igelitku v místním obchodu. A trochu jsem si tam zalítal, v lesíku jsme byli sami, když nepočítám obrovské množství ovádů a klošů (nesnáším hmyzáky). Už jsme končili okruh, když slyším volat paničku. Vyrazím, a ona stojí u takové zajímavé zelené loučky. Naberu rychlost, vrhám se na loučku a ejhle. Voda se nade mnou zavřela... Ale já nejsem žádné malé štěně, já jsem dorostenec, takže jsem napnul síly a stylem Phelbse, ke konci trochu s pomocí páníka, jsem doplaval ku břehu a vytáhl ho ven. Smrděli jsme všichni, teda jak my jsme smrděli! I můj pelíšek z hybríska nasmrádnul a nejde vysušit. Ale zjistila se jedna věc, o které furt jen tak vedli lidi řeč a báli se to vyzkoušet - plavu!
Psáno 1.8.2014

Náročný týden. Zahájili to mí malí svěřenci, učil jsem je plavat, čůrat na trávník, vesele komunikovat, válet sudy a tak vůbec, prostě jsem je učil. No, občas mne museli krotit mí lidi, já jak se dám do učení, nejsem k udržení.
Výhodou dětí je, že se nemaluje. Taktéž když je všední týden, je to celkem dobrý, protože aspoň dopoledne je klid na spánek či tvůrčí práci, jak je libo. Ale když má panička dovolenou, je utrum, spánek fuč, furt abych na něco dohlížel. No kdy já se vyspím?
Skoro každý den v lese. Už mne ani ty houby netěší, nějak se mi nedobře šlape, mám asi nějak vysokej tendr nebo co. Přitom rostu i vepředu, nevím přesně, co se děje. Každopádně jsem prý skoro jak teda Beta, taky se nechám od páníka nosit ze schodů (ten funí, srabík!). Divné, venku mi to až tak nepřijde. Ale je pravda, že v posledních dnech zapomínám i na pravidelné večerní rodeo, obývák jsem nepřerovnal ani nepamatuju. Že bych se zklidňoval?
Rozhodně strašlivé bylo mé setkání s vosami. Není zatím vyšetřeno, kdo jim šlápnul v lesíku do hnízda, ale je jasně ověřeno, že nejtlustší packu má teď páník. Já měl ale tolik boulí... naštěstí mne okoupali v potoce a pomohli mi ty žluté potvory sundat z kožichu (nechci se rouhat, ale plešatci mají někdy veliké výhody) a zahnat první palčivé bolesti. No a pak jsem to zase zapomněl, na rozdíl od těch mých lidí.
Psáno 09.08.2014

Těžké jsou dny sudetského španěla, zvláště když nerostou houby. Teda tady u nás, jinde prý jo a to právě vytáčí mé lidi a musíme furt do lesa. Už jsem opatrnější a do vosích hnízd nešlapu, čímž ovšem výpravy ztrácí na dobrodružnosti. No a nic nenacházíme, tudíž nervozita narůstá.
Byl jsem s paničkou na tréninku. U nich ve škole mají nové schody, teda ne přímo ve škole ale v jejím okolí. Ty schody jsou takové trochu tunelní. Já teda do nich nevlezu. Ani za nic. Pěkně sedím dole a způsobně čekám, až panička vyběhne nahoru a zase si pro mne přijde. Nakonec, pohyb jí neublíží. Stejně tak do podhledových garáží já teda nejdu. Co kdyby to na mne spadlo? Jako by nestačilo, že mne nutí do sklepa. Tam taky nejdu. Ohražené prostory nemám rád, jsme svobodný ruprechtický hidalgo.
Páník tvrdí, že bych pomalu měl myslet na budoucnost, jak jako budu vydělávat. Asi mne nebudou chtít furt živit nebo co. Že prý se budu muset ukazovat, jakoby všichni dávno nevěděli, že jsem nejkrásnější. No, musím trochu ubrat v tomhle přesvědčení, dneska mne vzali na dozí mýdan spojený s výstavkou. Bylo nás tam mocmoc a já se sice vůbec nebál, ale mmusím nerad uznat, že pěknejch psíků je tu nějak víc. Poměřoval jsme to podle naší zahrady, a to je asi špatně. Tak jsem se zařekl, že budu dobře jíst a pít a chodit na výlety a naučím se poslouchat a nosit hlavu nahoru a zadní nohy trochu dozadu a nebudu klusat mimochodem a nebudu skákat paničce na hlavu, když se mnou poběží a ono to dopadne. Přece páníka nemůžu zklamat!
Psáno 16.08.2014

Na výstavce se jasně ukázalo, že mne tu málo krmí. Došlo mi to nade vší pochybnost, když jsem viděl kolegy a kolegyně dogy. Ztrácím minimálně 20 kilo a poctivě 15 cm, to už nikdy nedoženu. Navíc teta hOlinka odvezla babičku a dědu, tedy jediné dvě bytosti, které mi dávaly najíst, někam pryč. A v jejich útulném bytě páník s paničkou plácaj barvu na zeď. Zkusil jsem si dodělat některé bílé znaky, ale nebylo to ono a navíc to ani moc nedrželo, kupříkladu na čeníšku. Nevím, co se mnou bude. Chápu už, proč mi páník říká "prcku", když já chudáček jsem takovej zakrslej. Trochu si zapláču, ju?
Do lesa se chodí jen na houby, ale musím přiznat, že se mi to začíná líbit. Občas trochu poběhám, lidi počkají, mám zjištěno; stejnak nic nenacházejí. Ječí jen, když rozšlápnu některé z plodnic, mnoho to podle druhu nerozeznávám, vždycky to pod tlapkou tak divně vrzne, ale křik je jen občas. Teď už vím, že nehlučí plodnice, ale mí lidi, dřív jsem si tím nebyl jist. Jo a taky už sám vystupuju z auta, to jsem dobrej! Ovšem dovnitř mne panička stále zanáší.
Schody v baráku nejsou moje hobby, prostě jsem je začal ignorovat, i když se mi trochu po páníkovo pelínku stýská. Nechápu, proč zrovna on má mít nejlepší pelíšek v baráku. Snad aby mne přemluvili, vzali mne k paničce do školy, že tam mají schody a tunely a tak. No, prostě do podzemních garáží či schodů se střechou já nepůjdu. A nepůjdu. Sednu si a počkám, však oni mne tu nenechají, vědí, že umím jen španělsky. Nevím přesně, proč to tak mám, ale asi mám klausofóbii. No nebo nějakou jinou, každopádně do těch garáží já nepůjdu! Řekněte jim to někdo, prosím.
Psáno 23.08.2014

Prožil jsem velikánský stres. V neděli to ještě vypadalo dobře, byli u nás trpaslíci a jediný kaz byl snad jen v tom, že jim nikdo nenapustil bazén, takže jsem musel zase vzít zavděk tím zbytkem rybníčku s kosatci, co v něm už nic ale vůbec nic nezbylo, poslední dva květníky s paniččinými výpěstky jsem roznosil po zahradě a ve zbytku vody jsem se vykoupal. Nikdo se mnou nemluvil, že prý smrdím. Ale děcka si se mnou hrála v rámci možností. Ale už tehdy jsem vnímal zradu - furt se o něčem radili a měl jsem pocit, že na mne zahlížejí. Navís si panička vzala dovolenou a babička smažila řízky. A k dovršení všeho panička pekla mazanec, to je ta buchta, na kterou mne přilákali z mého rodného Španělska. A místo na houby se chodilo jen na cvičák.
A pak to přišlo. V úterý večer přilítnul páník z práce, na hybríska hodil rakev, panička do ní nasázela kvantum nějakého jídla a i když jsem se bránil, narvali mne dovnitř. Bylo mi jasné, že mne vezou zpátky, neosvědčil jsem se, nechodím do schodů. Hlavou se mi honilo, jak asi své mámě tuhle ostudu vysvětlím, jestli to vůbec v přízemním domku kastilském někdo pochopí, že v sudetech mají prostě všude schody. Trochu mne rozhodilo, že jsme v Praze naložili trpaslíky, to asi aby moje rány byly bolavější. Zase jsme jeli celou noc, prostě jako domů. Ale jaké bylo mé překvapení, když mne vyklopili u móře! U právého slaného móře. Paráda, užívám si a nestáhám psát. Plavu si ani nevím jak i s Kvilíkem. A furt spím, když neplavu. Paráda. Až se nasytím, dopíšu to.
Psáno 30.08.2014