Ne, já si fakt myslím, že lidi mají chodit aspoň 5 dní do práce, klidně i víc. Kdy se může psík vyspat při takovýmhle kalupu? To je furt nějakej výlet, nějaká akcička, nějakej úkol, a to tak, že od rána do noci. Já na takový fofry nejsem zařízenej, já potřebuju od těch 7 do 13 odpočívat a pak polehávat spolu s těmi jejich počítačovými sezeními (je fajn, když lidi dělaj na kompjůtru, ani si nevšimnou, že psík u toho chrupe). Jakmile se ale zahradničí, houbaří, případně s dětmi hraje kroket, tak já se teda nezastavím. A jízdu autem chrudošem já si užívám, to taky nezamhouřím. Tak se nedivme, že začátek července mi je poněkud náročným, hlavu už v podvečer neudržím, jak bych spal.
Takže popořádku. V neděli jsme vyrazili na výpravu až večer, koukat, jak zapadá slunko nad Libercem. Hezky zapadá, když teda svítí. Občas vůbec nezapadá, neb je zapadlý už od rána. To bysme teď dost potřebovali, páčtože je sucho, jak je slunko vylezlý. Dneska dokonce páník klesnul tak do hloubky, že kropil i trávník, nejen jahody a cibuli, ivšem ten žlutej suchej koberec podle mne nic nezachrání. Ale zase je sranda, jak páník zápasí s hadicí.
Od ponděla do středy aspoň trochu lidi pracovali, teda prostě vypadli a já měl klid. Babička tu ale nebyla, byl jsem na všechno sám. Babička se totiž změnila v sokolku a odlítla sletět kamsi do Prahy, takže ona si klidně lítala a já neměl příděl piškotů.
No a ve čtvrtek místo ranního odpočinku šupkydupky na Pilzberk. Nerostou, říkám jim, doufaje, že budu moci dřímat. Ale oni mne převezli, vytáhli šufánek a sbírali borůvky! To je takovej vopruz, to se furt stojí na fleku a matlají se prsty fialovou barvou. Tak jse je taky převez a provedl jsem módní coming out - já jsem totiž koza. Nejpozději ve čvrtým koleni (tři jsou v rodokmeni a tam žádná zmínka není) jsem musel mít aspoň jednu kozu, možná dvě mezi předky. Já jsem se tak dobře pásl, až panička znervóznila. Páník mi pro jistotu zkontroloval hlavu, jestli mi nerostou rohy, nerostou. Ale pasu se rád, rohy ještě přijdou.
V pátek se ukázalo, že to nebyla výjimka, hned brzičko po ránu mne naložili a vyrazili jsme na dalekou cestu (místo spaní a té jejich pochybné práce). Už jsem to jel, ale ne a ne si vzpomenout. No ale když jsem na křižovatce viěl sedět ty naše dva mrňavý hady, který mávali vlajkou "vítejte!", bylo jasno, že jsme v Kuňkwaldu. Tam jsme chvilku poseděli, kávičku dali a dokonce jsme si i kroket zahráli, abychom trochu zasportovali, a přesunuli jsme se do skuhrovského údolí. Páník si chtěl prohlídnout potůček, který mu před dvaceti lety umyl podlahy v celé fabrice, ale zdálo se mi to jako stařecká vyprávěnka, protože ten potůček by se vcucnul, kdyby vytek kousek z korýtka. Byl mi sotva po kotníky. Ale hovad tam bylo!
Dneska správně měl být výlet, ale ani jsem nic neříkal, když místo výletu i s tetkou hOlinkou vyběhli na zahradu sklízet, mlít rybíz a tak. Já na to všechno jen dosíral z pelínku a když nekoukali, zavřel jsem oka a konečně maloučko relaxnul, ale za nic to stejně nestálo. Nejlíp je mi teď - diktuju deník z hlubokého bezvědomí :-). Tenhle týden byl fakt těžkej.
Psáno 7.7.2018

Týden nezačal zle, ale to pokračování... proto taky ta odmlka, vždyť já byl v jednom jediném kole!
Jak pravím, v neděli jsme se šli juknout na Jezdce, mou oblíbenou zříceninu (hned po páníkovi, teda). To ještě všechno vypadalo docela normálka, jen různě po baráku narůstaly hromádky nějakých věcí (textil, ploutve a tak), jichž jsem si ke své škodě nevšímal. Že se mejou zavařovačky mi bylo jasný, sklidili jsme rybíz, jostu i višně a bylo třeba zavářet. Ale proč u toho panička krájela maso, mi nebylo jasné, ačkoli jsem leccos vysomroval ve stavu syrovém, nedocvaklo mi, že dělá konzervy. Páník se jako již tradičně zavaloval lejstry a tvářil se, cože má práce, to aby nemusel ty hromádky věcí přesouvat z místa na místo, to njechává zcela na paničce. No a pak to nastalo. V úterý večer místo aby byla večeře normální, byla večeře u babičky. A to ještě babička přinesla jakobynic obrovskej talíř řízků! No to mi už docvaknout mohlo, leč nestalo se. A tak když hodili rakev na Chrudoše, začal jsem něco tušit, ale že mne navalí do auta a pojedeme takovou štreku, to jsem fakt nětušil. Když jsme v Praze naložili mládeš, došlo mi, že věc, která se chystá, bude velká. Mimochodem, jsou mladí vynalézaví - na opěrky si navázali obražofky a pouštěli si Asterixe, toho já dost rád. Ale že pojedeme celou noc, to jsem si ani nezasloužil, vídeo mi vypli už před půlnocí a slastně chrupali, jen já se vrtěl a páník volantoval. Hranice do Chorvatska jsem poznal na první pohled - zase očumovali pasy lidský ale zvířátkovský vůbec, to mne uráží. Už jsem neusnul, trochu víc vyděšenej jsem byl na trajektu, ale když jsem viděl radost mlaďasů z přebíhání palub, krapet se mi ulevilo a moc jsem se netřás. NAvíc se mnou v kufru seděla panička, abych nebyl samotnej. No a pak už jsme zabrali usedlost s ovcemi a mořskými ježky na konci světa, kde nikdo nikdy nebyl, cikády řvaly osto6, koníci zelení velikosti ponyho řvali osto7, děti, když se blížily ježkovi, řvaly osto8, no prostě jsem se nezastavil celý týden. Fáňa se učila (a naučila) šnorchlovat, Kvilík tahal s páníkem nafukovací člun s neplavci až kamsi na pláž asi kilometr daleko, já jsem zkoušel jen tak trochu se smořčit, ale mezi ty ježky se mi taky teda nechtělo, i když jsem nevřískal a nedělal scény, pravda jen jsem je vítal, jak lezli z vody a to se jim ale vůbec nelíbilo. No a po týdnu jsme zase pěkně všechno zpakovali a udělali tu chybu, že jsme jeli přes den. Což to Chorvatsko, to je ještě celkem na pohled pěkná země (ovšem s protivnými celníky), ale takové Maďarsko, to je převeliká nuda. A na tabletech běželo prasátko Pepina, no já neměl fakt dobrej den. Pak ještě v Bratislavě kolóna na hodinu, děsběs. Dojeli jsme skoro o půlnoci a páník pravil, že to teda už nikdy neudělá (takže brzy zase jo). Krom špinavýho prádla nám zbyli i trpaslíci, asi je už nikdo nechce a hodili mi je na krk, takže hrajeme bojovky a radujeme se z toho, že jsme doma a ve svým. Jo, robinsonská dovolená je sice pěkná, ale doma je doma.
Původně páník plánoval, že jako do lesa, že jako houby, ale houby. Ležím a dospávám šichtu, trpaslíci odjeli před pár minutami a já snad mám nárok na chvíli klidu. Dobrou.
Psáno 21.7.2018

Týden jak malovaný - jakoby nebyl! Nějak furt nemohu chytit druhý dech, v tom vedru odmítám chodit případně se jakkoli pohybovat. Tudle jsem dokonce udělal tu chybu, že jsem usnul na pelínku na terásce, ošklivé sluníčko do mne narvalo tolik vitamínu D, že jsem ho sotva unesl, jazyk venku, musel jsem se chladit, jenže kdo by si lehal na dlažbu (to prý teta Ara uměla, chladit se na dlažbě, to musela bejt silná žencká teda). Ne, v podstatě není, kde tělo složit, zvlášť když lidi málo spěj, furt někam jezděj a o mne se nestarají, jen babička mi chodí otvírat do zahrady, jakobych tam chtěl lízt na ty paprsky (ale myslí to dobře, já vím).A to teď dokonce i v noci fotěj měsíc, místo spaní. Ještě, že maj blbej statif a měsíc jim zdrhá rozmazanej, to maj za to ponocování. Já to všechno musím monitorovat, u všeho bejt, ale jsem děsně unavenej z toho jejich blbnutí. A do toho ta bouřka, bouchla nám takhle u boudy, musel jsem se jít schovat! Nikdy mi to bouřaní nevadilo, ale teď to přišlo. Nemám rád bouřku, asi bych ji zrušil, myslím. Prostě ji zrušme.
Celý týden se tedy prostě nestalo nic, co by stálo za záznam. Jediná cesta do lesa nejen, že nepřinesla ani hubku, ale trochu mne dehonestovala, neb jsem se ploužil za lidma a dával jsem jim všemožně najevo, jak mne prudí chodit někam, kde se práší od tlapek a slunko píchá do kožíšku a vůbec je děsný vedro. Já jsem v podstatě seveřan omylem zrozenej ve Španělsku, kdy už to konečně pochopjej?
Psáno 28.7.2018