Že se bude dít nějaká dovolená jsem samozřejmě vypozoroval na paniččině chování - když snáší hadříky na hromádky, zaváří maso a vytváří zavazadla, tak to vždycky končí velikým průšvihem. To totiž páník na auto nakládá platikovou rakev a slibuje si, že se do ní panička vejde. Teda ne panička jako taková, ale ty ranečky, balíčky, tašky a kufírky, které ona vyrobí. Pak naplní termosku kafem, počkáme, až se setmí a vyrážíme. Počítám, že je to proto, že páník buď nemá řidičák nebo máme hybríska kradenýho, jinak proč bychom jezdili v noci?
Tentokrát to bylo o to komplikovanější, že se zdálo na první pohled, že jedeme k trpaslíkům na návštěvu. Celou hodinu jsem si lámal hlavu, proč teda k nim vezeme tolik materiálu, jakože mají narozky? No nepřišel jsem na to, až když si nanesli své ruksáčky a své vlastní polstrování sedaček mi docvaklo - jedou s náma! Nikdy nevím, jestli se mám radovat nebo jak vlastně. Ono s nima je sice sranda, ale zase mi kradou mí lidi a to nevím, jestli je spravedlivý, neb já jsem na ně zvyklej.
Ráno jsme se vzbudili všichni krom páníka, ten byl vzbuzenej celou cestu, v Chorvatsku. Z předchozí návštěvy jsem si tu zemi pamatoval jako příznivou psíkům, ovšem to byl asi jinej kout. Škrtnutej psík na značce u "pláže" (no nevím, odkdy teda betonový molo je pláž) vyrazil dech paničce i mě; jen neposlušný a značky odmítající páník pravil, že když tam nikdo není, určo se smočit mohu. Tož jsem se párkrát smočil (viz foto), ale mnohem častěji jsem byl za plotem a hlasitým pláčem jsem dával svým lidem na vědomost, že jsem zavřenej. CHorvátům to bylo evidentně ukradený, žádnej barnevern mi nepřišel na pomoc. A tak jsem trávil celý týden ve vysušený zahradě, psal jsem s dětma deníky, vodil je na zmrzku, a občas, když se nikdo nekoukal, jsem se smočil. A já tydle vedřince tak strašně nemám rád! Přiznám se, že mi spadl káme, když včera odpoledne se náhle strhla tašková bitva, vše panička naházela do auta a sotva se smrklo, jeli jsme domů. Slyšíte tu krásu? Domů! Mám mu svoje pelíšky, své napáječky, svou mističku, své doma. A tak tedy odpočívám a s nikým nemluvím, nasytit se spaní nemůžu. Tady chutná úplně .jinak n.ež na Jadranu.
Psáno 8.7.2017

Začnu od konce - byl jsem pochválen! Panička nejmíň 5x řekla, že jsem šikovnej pašák! Už žádný řeči o tom, jak mne picne, když oblíznu kolemjdoucího! Ta věc se stala včera na Prvním Pořádným Pochodu, když jsem neohroženě slezl žebříkovité schody z Ptačích kup. A to mi, prosím pěkně, pršelo do kožíšku, bláta jsem měl plný pupík, no prostě fakt těžký bojový podmínky. A stejnak si myslím, že by úpravci jizerských cest (nesmírně si vážím jejich práce a výsledek je prostě úžasný) mohli občas brát trochu ohled na tlapky, ne jen na nohy. Ty žebříky jsou fakt snad horší jako podkladová skála.
V týdnu jsem se rekreoval. Já mám ty děti moc rád, moře je mou druhou přirozeností, ale doma v lese je prostě doma. Já měl takovou radost, když jsem hned po návratu ještě oči pořádně nerozlepili po celonoční jízdě a už jsme šli zkontrolovat moje oblíbený místa pod Pilzberkem. A to nemluvím o tom, že jsme objevili spousty plodnic, jimiž jsme udělali radost sobě i druhým, prostě doma! To nemá synonymum. Nemůžu se na bažit (a ani dospat, teda :-)), i Žuláček jsme oběhli... prostě samá radost.
Psáno 16.7.2017

Tak mám zase trochu průšvih. Nějak se mi to přihodilo a nechce se mi vystupovat z auta. Což o to, na mém parkovišti u lesa je to jasný, tam totiž vede silnice, po ní občas jedou auta (já taky vím že nesměj) a panička pak děsně ječí. A to já nemám rád, tak raději vůbec nevylézám, aby nebylo žádný ohrožení. No a teď jsem to rozšířil o jakékoli vystupování, patrně se jedná o prevenci, sám nevím. Ovšem hned je kolem toho řečí!
V týdnu jsem měl povinný klidový režim chvíli, protože jsem se stavil o své kámošky veterinářky a ona asi usoudila, že jsem zbytečně neklidný až vzteklý a tak mi ďobla do kůže trochu hůř, než mi běžně ďobou kloši jelení (stejnak je divný, že si takovej kloš plete psíka s jelenem, až jsem z toho jelen) a já musel být v klidu. Není mnoho trestů horších tohoto, snad jen delší paniččina nepřítomnost, kdy už nedokážu ležet u páníka v pracovně a koukat mu přes rameno, ale pláču teskně u hlavních dveří.Tak tenhle klidovej režim jsem neoplakal, ale nebyl jsem od toho daleko.
Když nemáme klidový režim, chodíme do lesa na houby. Je to dost na houby, protože se pochybujeme velmi pomalu, mí lidi místo obdivného óh ách při pohledu na mne a mé ladné kreace furt čumí na zem, občas se sehnou, urvou plodnici a volají vítězné skřeky. Doma to pak krájej a vyhazujou, že je to červivý (nevím, co je na mase špatnýho). Výhodou je, že chodíme za každýho počasí, nevýhodou je především ta nevšímavost, jak mi to v lese jde a sluší, na slunku i ve stínu. Tentokrát, asi kvůli tomu klidovému režimu, jsme ani neudělali pořádný výlet. No a nebo taky kvůli tomu, že panička už si nemůže vzít dovolenou a tak všichni by v práci poznali, že byla na výletě ;-)
Je tu vedřinec horší mesety, ale já prostě sudetům věřím, sprchne, možná i zasněží. Já tomu věřím!
Psáno 22.07.2017

Moje nové indiánské jméno je Trochu smutný černoch. Když jsme se dnes vraceli z ranní procházky, páníkovi kdosi volal, začali jsme spěchat tak hrozně, že ani jeho oblíbené kozákoviště nás nepřibrzdilo, dolů z kopce jsme dokonce jeli s motórem! Došlo mi to až doma, když mne tu nechali s pár piškoty a pelášili - dědovi není dobře. Už pár dní s náma nebydlí, vím, že za ním mí lidi chodí, ale na nic jsem se neptal. A přitom děda je jedinej člověk na světě, kterej má takovou ruku, že naráz hladí celý záda! Nikdo jinej to neumí! A nechci se paničky dotknout, ale děda se nejpoctivěji dělil o porce. Dycky. Je mi smutno, říkal mi černochu!
V týdnu jsme se pokoušeli o rekordní snůšku plodnic, ale už se prostě do našeho lesa krz ty houbaře nevejdeme. Někteří mají takový koše, že by se nám do hybríska nevešli! Ale k jejich chvále musím říct, že ačkoli páníci košíky mají, psíci běhají bez. Jinými slovy, u nás v lesíku nedochází k trýznění psíků. Teda zpravidla, občas jsem trýzněn zákazem kamarádění, upnutím na šňůrku (někdy teda smím na couračku) no a občas je trýzněn páník nedostatkem světla a nebo hub, případně obojím. Stejnak nechápu jednu věc - lidi běžně vynikají perfektní organizační schopností, ale při houbaření jsou jak bez mozků. Vždyť by bohatě stačilo prostě stát fronty na houboviště, nikdo by se nesměl zastavit, o co, že by se na všechny dostalo? Takhle o sebe škobrtáme, zahlížíme si do košíků a dalších nádob, tašek, mošen či pytlíků a dělá to jen zlou krev. Nechápu je.
Asi bych neměl zapomínat na ty uječence, kteří dělají radost babičce, co jim furt krájí rohlíky (prý jim to teta Beta ujídala, ale já teda tomu nepřišel na chuť). Já je teda nijak nemiluju, furt jen řvou a hádají se mezi sebou. A přestože trousí kudy letí, panička za nima teda s igeliťákem neběhá, v tom jsou trochu protekční, no stejně jako v tom rohlíku.
Psáno 29.7.2017