Budu velmi stručný. Právě jsem se vrátil z Dánska a musím to dospat. I když jsem minule prosíravě anticipoval překvápko, skutečnost mi vyrazila dech. Ještě v pátek mlaďaska přivezla trpaslíky, ani jsem je nestihnul cintnout a už seděli v hybrískovi a pelášili jsme do noci.Kvilík si až k Budyšínu notoval, jak je ta Lužice pěkná a že vydrží až na dánské hranice (tím se mi vyjasnilo, že fakt budu hodně na severu), případně až k moříčku (to ještě nevěděl, nač se těší). Pak naštěstí vytuhnul, směle mohu říct, že jsem páníkovi sekundoval celou cestu jen já, jenže on to měl snazší, on se držel volantu.
V podstatě všechno dánské povídání se dá shrknout do několika málo vět (na nejlepší štaci - legoland - mne nevzali a měl jsem zaracha s paničkou, ale aspoň jsem se maloučko dospal). Zatímco prťata jezdila k moři na kole a přes duny jim to páník tahal na zádech, já musel pěkně všude pěšky. Moře tady je převelice živé, vítr funí jak o život, udržet ucha u hlavy je nemožné. Chcíplý medůzy nejsou ani trochu chutný. Dánové jsou děsně zkázněný a tak i já musel chodit furt na špagátu, nuda. Jen když ale fakt široko daleko nikdo nebyl a bylo to dobře vidět, mne pustili, to se ale vlastně stalo jen na pláži, tam ale zase dost hrozilo to moře, vyplazovalo na mne studený jazyk a někdy teda pěkným fofrem. Kvilíkovi to jednou vzalo tepláky nad koleny, sandálky měl zbytečně. Já se ale nedal, vždycky jsem stihnul zdrhnout. Adrenalinovým zážitkem byla projížďka safari. Nedával jsem to moc znát, ale mezi bizony a žirafami jsem se necítil úplně komfortně, naštěstí ke lvům mne nepustili, bych jim vyprášil kožichy... Aspoň jsem to dal sežrat dinosaurům, které tam měli taky. Jenže zkuste bojovat na špagátku, když tyranosaurus nemá ani obojek!? Tomu se asi v Dánsku říká stejné podmínky...
Dneska jsme se teda vrátili do tepla, zase jsem byl jedinej, kdo páníka podpořil bdělou pozorností. Teď ovšem se mi tak klíží víka, že ani nezvládnu kontrolovat misku, prostě vše počká na zítra.
Psáno 9.7.2016

Všude dobře, doma nejlíp. Poznal jsme to hned v neděli, kdy jsme museli jít zkontrolovat naše hubní pozemky. A považte, nevyhubily se, naopak, přinesli jsme pěknou úrodu! A to ti hambáři mí lidi nevzali sebou ani nožík ani sáček, zneužili můj hadřík na tlamičku, do něj se jim těch 5 kilo hub v pohodě vešlo...
V týdnu si zase hráli na zaměstnaný. Já nechápu, proč tuhle komedii hrajou, kdo by je beze mne a mého dohledu a mé pomoci vůbec zaměstnal? Co jako by zrovna tihle dva mohli rozumnýho dělat? Kdyby raději se mou tlapkali po lesíku, hned by svět byl veselejší, takto jsem furt trýzněn samotou doma.
Nejspíš z toho stresu se mi přihodilo, že nechci vystupovat pod Pilzberkem, ba ani po té asfaltce chodit nechci. Páník říká, že to je proto, že panička mne tam furt citýruje, když někdo jde, jede či cokoli. Ale taky by to mohlo být mnohem strašidelnější, je známá věc, že my psíci přesně poznáme všemožná poškození energetických polí, špatně tachyonizované prostory atakvůbecpodobně, takže zatím se přesně neví, proč tohle místo nemám rád, odmítám vystupovat z vozíku, bez vodítka to tu nepřejdu. Jakmile překonáme prvních 200 metrů, už je to dobrý a začínám hledat houby s ostatními. No, někdy u toho trochu poběhám, hlínu poházím, klacíky zpřerážím, stromky vytrhám, prostě drobně poblbnu. Ale ten kus cesty je fakt divnej.
Dneska jsme si dali konečně trochu delší výlet (když nemusím dohlížet na prťata, snesu víc kilákůch). Šli jsme zpod Bukovce před Karlovský most (nad soutokem Jizery s Jizerkou) do Orle, odtud po proudu řeky do Harrachova a zase zpátky po české straně. Nerad to říkám, ale dost nudná cesta, zvlášť zpátky, kdy jsem se musel furt vyhýbat kyklistům ze všech stran. Někteří evidentně nemohli (proč na to lezou?), patrně by došlo k partnerské roztržce, kdyby přiznali, že je to nebaví. A mne zase nebaví kyklisti. Ovšem vlastní koukání na řeku bylo pěkný, po čtvrtečním lijáku furt ještě dobře tekla, ovšem celkem jsem byl rád, že prý nebyla jetelná - páník už několikrát hrozil, že pojedeme nějakou řeku jako jezdila teta Aronka a strejda Xerín, ale já bych byl raději, kdyby se to nevydařilo. Tajně chodím čůrat na lodě, snad je propálím dřív, než se páník rozhoupe. Jinak se výlet dost poved, řekl bych. Ještě mi vrtá hlavou, proč panička mne připíná na motouz hlavně cestou do kopce a bručí cosi o riziku dalších ať už kolistů nebo pěšáků, bez ohledu na terén, vrtá mi to v hlavě, že ty hrozby jsou dycky jen do kopce, z kopce zpravidla nikdy. Jo, a ještě jednu hádanku mi panička dneska připravila - potkali jsme ňáký lidi s děckama, pravda, chtěl jsem je trochu pozdravit a panička mne stáhla (holt bylo to do kopce), ale říkala jim, že mám vnoučata a tak se s dětmi vítám. No já nevím, ale jak bych k vnoučatům přišel? Nechtějí na mne něco navlíknout?
Psáno 16.7.2016

Nemůžu se nabažit domácích radostí.Prostě v Dánsku sice možná rostou houby, ale není okolo nich taková sranda, ajko v našich lesí, kde si mohu pustit tlapky na špacír a trošíčku poběhat. V Dánsku jsem furt na motouzu. Tady teda teď často taky, protože si panička usmyslela, že mne naučí klusat (většinou se trochu klackuju, no, říká tomu mimochod, to já uznávám, chodím si jen tak mimochodem), a tak místo průzkumu strání okolo silničky pod Pilzberkem musím klusat podle ní. Páník se ale podivuje, jsem prý jediný, kdo ji donutí klusat, tak nevím, kdo vlastně co trénuje. Ale když ji při tréninku políbím, tak se vzteká.
V neděli jsme si užívali našeho jizerského polesí, prostě bezchybná mlžná houbařská radost, kde se vzteká jen páník, že je tma. Zatím ještě ale není moc co fotit, nemám ještě požadovaný klus kinského koníka.
I když se furt lidi tváří jako pracující, zvládli jsme ve středu cestu do moravských úvalů, kde bylo základním cílem navštívit rodiště tety Bety a strejdy Xerína. Přivítal nás tam hodný pán, který paničce správně tvrdil, že bych měl přibrat. Měl ošklivého kocoura, který si prý myslí, že je pes vlastně se tak trochu narodil čivavě), ovšem když jsem k němu juknul, dostal jsem takového lepáka, že mám ještě šmouhu. A taky tam mají mluvící ptáky! No to jsem teda fakt čučel, to bych taky chtěl, abych nebyl furt sám! Dokonce se mi podařilo je tak mocně sledovat, že ten pán povídal, že moc krásně umím stát, když teda nějakej pták povídá. Jediným hmatatelným výsledkem výpravy ale - krom toho šrámu - je, že i v poledne krom masíka dostávám dva hrnky granulí. A to není úplně špatný konec.
I dneska jsme prošli u nás nad městem ten náš krásný oblíbený kousek kopce, dokonce jsme až na Pilzberk vylezli, a ten nás odměnil, takže panička celé odpoledne byla hodná a čistila a krájela a čistila a krájela... Páník je samozřejmě hodnej i bez čištění :-)
Psáno 23.07.2016

Týden jak malovaný - vlastně furt lilo! Ven jsme se sotva podívali, řekl bych tak obden. Ovšem furt byla tma, jak pravil páník, takže místo focení zbytečně čučel na stráňky a pod stromy, kde stejně prakticky nic nenašel. Tím jsem přišel jistě o nejlepší letošní snímky počítám. Hlavně že sebou nosí ten speciální nůž na čištění hub, žeju.
S paničkou jsem rozvěnž navštívil cvičák, ovšem byli jsme tam uprostřed průtrže mračen a, svět zboř se, byli jsem tam sami. Vyhlížel jsem na každé křížovatce, zda nějaký kámoš do běhu, ale kdenic tunic, všichni se vyhřívají doma před krbem asi.
Včera jsem tu měl hosty, protože děda slaví narozky a tak jsem se sotva zastavil. Přece jen, všechno ochutnat, každého políbit, případně mírně oslintnout, to dá práci! Ale myslím, že se mi vše vydařilo, minimálně já jsem byl spokojený.
Jo, a taky jsem sloužil co model pro Fánino překvápko, ta bude čubrnět, teda!
Dneska konečně fakt objevitelská výprava - hledali jsme Ztracenýho pánaboha, ale nenašli. Vždycky miluju, když mohu jít trasu, kterou ani teta Beta neznala, a todle byla jedna z nich. Moc jsem si ji užil, zvlášť brodění v rašelině po bradavky je nesmírně příjemné a léčivé. Ovšem nedá se svítit, dokud ho nenajdem, nezastavíme se. Samozřejmě, když pokračuje oslava, musím být zpět v blocích a všude a všem se trochu plést, i zítra to tak ještě bude. Ale doufám, že letos pánaboha objevíme! Howgh.
Psáno 30.7.2016