Že prý mám trénovat, jen mi ńevyzradili, na co. Funím kudy chodím, u hubinky se mi dělají bubliny větší než na akciovém trhu. Pak se zapomenu, trochu poběhám a už jen ležím a závidím svým lidem pocení. Je pravda, že panička mi dává báječnou zmrzlinku - takový hovězí kloubek z mrazáku, to je prostě báječná lahůdka. Jen kdyby do mne to slunko nepralo! Kdo by to byl řekl, že Sudety budou vyprahlejší než moje rodná meseta! Houby už zase nerostou, jen minulý víkend jsem něco málo našli. Ale to by se teď prostě nemohlo povést, v lese se práší od tlapek a pot, řinoucí se z lidí, likviduje podhoubí navždy :-(. Něco o tom vím, kontrolujeme místečka prakticky denně. Pro samou tmu v lese si páník pořídil nový subjektiv, aby mne lépe zachytil. Od té doby fotí všechno jiný, než mne, proto tak málo fotek...
První pořádnou ránu teplem jsem dostal ve čtvrtek, kdy jsme vyložili paničku na nějaké táčky a sami s páníkem neohrožene vyrazili k Martinské stěně. Neohroženost byla na místě, protože potůčky zmizely a soudím, že teď už se taví i ona skaliska. Ale zaujalo mne, že se do toho vedra oblíkly stromy.
Dneska jsme si přivstali, ale ne tak, aby se fotilo slunkovstaní. Jen abychom se neodpařili hned po prvních krocích. A jeli jsme do Sierra Izera, tam to máme všichni rádi. Bohužel, když jsme se vraceli, ukázalo se, že to tam má rádo taky spousty cyklistů, ale co se dá dělat. Pro men to znamená chodit na vodítku, pro páníka vlastně konec focení, jak on říká. Ale on už jeden konec focení dneska měl, to když se rozplýval na Pytláckém kameni a fotil pano ráma to. Na mne se totiž vrhli všichni jizerský ovádi a panička mne mlátila ručníkem a křičela až páník chudák z té skály málem skákal. Ale naštěstí jsme to všichni přežili ve zdraví, jen mám trochu víc boulí po těle. Panička tvrdí, že se to spraví, a panička nikdy nelže. No, když jsme pak lezli do Jizery, tak říkala, že je to příjemný, ale já měl pocit, že mi upadnou nohy. Ale jí asi upadení noh je příjemný, zřejmě.
Zbytek dne trávím na pelínku, jak pravil můj osobní lékař, občas by trochu toho gaučíku nezaškodilo...
Psáno 4.7.2015

Hnedle dvě překvápka v tomto týdnu, vlastně asi i víc, ale dvě fakt velikánský.
Začlo to v pondělí - slunko zalezlo za mraky ba na déšť to vypadalo a tak jsme vyrazili na výlet. Ale na jaký! Jeli jsme se koupat do Žitavy. No v životě bych neřekl, že jsem taková vydra! Moc se mi to líbilo, voda teplá, krásně se v ní plovalo a honilo paničku, až měla nádherně zbarvený šlince po nohách, jak jsme jí dával babu. Svátek buď pochválen!
V úterý přinesla babička malý balíček. Lekl jsem se, že to bude další páníkův subjektiv, ale ono ne, to byl můj balíček. Mám nový epesný obojek a svodítko. Jsem neodolatelný! Hned jsme to šlu ukázat na cvičák, ale on tam vlastně skoro nikdo nebyl, a už vůbec nikdo běhací, tak to bylo trochu zklamání, myslel jsem že budou psící z bud vybíhat a volat Ó, Á, UGH a tak a to všechno proto, že uvidí můj nový obojek. Nádherný! Jsou to troubové, že nevylezli ven, asi se styděli za své stahováky a bůhvíjaké neestetické šňůrky. Etalonem krásy a skromnosti jsem teď já!
V týdnu jsem byl pak už furt zavřenej, když teda nepočítám každý den kontrolu houbovišť (zbytečnou, práší se od tlapek), a tu samozřejmě počítat nelze, když se ven nejde kvůli mě. Ale je pravda, že mne aspoň nechaj poběhat trošíčku, když už hledají ty plodnice.
Dneska byla u nás velikánská sláva, kdekdo tu měl narozky, svátky čico, tak se tu od rána gratuluje, každý každému, řekl bych, jen mne vynechali. Ale je to dobře, potřebuju si odpočinout, protože jsme den začali krátkou procházkou z Maliníku, ovšem já se tam potkal se švýcarskou salašnicí a musím si o ní nechat zdát. Fakt velmi příjemná dáma. No a navíc jsme tu měl spoustyho mrňat na starosti, tak už teď sotva držím víka.
Psáno 11.07.2015

Furt nerostou! Každou chvíli jsme v lese, koukáme pod listí (jak to, že je ještě loňský listí?), projíždíme borůvčí (jsou malý a dost kyselý, ale je jich dost), ohledáváme prý stará známá místa (já je ještě zas tak moc neznám, hlavně z vyprávění), ale nerostou. Až dneska na Pilzperku panička objevila jednoho kováře, toho slavnostně donesla domů a vyhodila do koše, jak byl prožranej. Já se teda těm houbám nedivím, takhle brzy ráno bych nerostl ani já, ale mý lidi se prostě tváří, že je vedro a jindy než za ranní tmy (nebo večerního šera) nevycházejí. Kdysi jsem doufal, že je vezmu k nám na mesetu do Španěl, přece jen bych tam chtěl předvést, jak vypadá sudetský hidalgo, ale zdá se, že to nedokážu; oni prostě nemají rádi slunko!
Vlastně celý týden byl ve znamení téhož - přiřítí se, vyženou mne někam do lesa, a pak vyčerpaně hledí do počítačů. Nevím, co tam viděj. Ale je pravda, že já mohu využívat díky tomu vysoký pelínek v pracovně, protože páník tu je se mnou. Prostě aspoň jeden dospělý se mnou musí zůstat, to se nedá svítit.
Byli jsme u tety doktorky veterínovatý, zálibně na mne hleděla jaký jsem fešák, zvážila si mne (pěkných 75kg) a hnedle přihodila tabletku na odporná klíšťata. Škoda, že to nefunguje i na komáry třeba, to by bylo fajnový, nebo kloš jelení kdyby šel zahnat! Takto mi krom chemie musí pomáhat panička a zahánět hmyzáky. Ale abch to dořekl - paní doktorce jsem se moc líbil! Nechci se chlubit, ale myslím, že si na mne trochu myslí.
V lese jsem se taky potkal s Kostějem Nesmrtelným, psík to velmi komplikovaného původu, tak komplikovaného, že to ani napsat nejde. A ten na mne chvíli vrčel, chvíli se bál, chvíli si chtěl hrát, až se pak svému páníkovi urval a potvrdil mé paničce, že nejsem jedinečný, že je naprosto normálka, že neposloucháme. To jen cvičený vopice policejní poslouchaj, myslím.
Psáno 18.07.2015

Muy caliente! Celý týden vedro až praštělo. Chladím se tak, že kladu pečlivě roztažené pysky na dlažbu, zbytek těla samozřejmě leží buďto na pelínku nebo minimálně na koberci, přece si neošuchám kožušek o nějaký šutry. Ovšem ty pysky vytvářej na dlažbě takový oblý obrázky, který nejdou umejt, takže mám trochu konflikty se svými lidmi. Ale kdo je nemá, žeju. Je evidetní, že chyba je v lidech, protože kdo nežije s lidma, nemá s nima problém...
V rámci své výchovně vzdělávací činnosti jsem měl na starosti zase chvilku trpaslíky, tentokrát ovšem jen na doplnění znalostí o hvězdných válkách - Kvilík totiž má dva světelné meče a nutně potřeboval vidět, jak se s tím zachází...
Teplé dny generují krátké procházky - to by se asi dalo šoupnout do nějaké učebnice. I když ve středu ráno jsme si přivstali, no spíš jsme uznali, že nemá smysl se ještě vyvalovat a propocovat povlečení, a vyrazili se okoupnout na Černou Nisu, doufajíce, že budeme v lesíku sami. A to jsme se panečku pěkně zmýlili, potkali jsme psí spřežení s koloběžkou, pána, který si nás fotil a křičel, že tu zvířátka mají mláďátka a my je zahlušíme a pak odjel na obrovském kole zakázaným územím kamsi v dál, několik běžců si zajišťovalo místo na kardiocentru, protože ač bylo před 8., vzduch měl k 30-ti stupňům... prostě dobrodružství, žádnej klídek.
Vedro nám dokonce nezabránilo v dobytí vrcholu Žuláku, ale po návrtazy jsme vypadali všichni pod psa.
Kontrolní návštěvy houbovišť už možná i vypustíme, práší se všude od tlapek a plodnice jsou evidentně ukryty hluboko v zemi. Moje průtokové napáječky, které kdysi poháněly transmise v kateřinském údolí, jsou naprosto suché, ještě že ten průmysl odsud po válce vystěhovali, dneska by museli mít povinnou dovolenou, protože by se jim netočily stroje, elektrárny by přestaly vysílat volty a zkormoucený dělník by musel dostávat příplatky za suchý vzduch...
Psáno 25.07.2015