Asi mi to sudetské ovzduší nesvědčí, poslední dvě noci jsem strávil v kotrmelcích na zahrádce, kde jsem vytvářel (samozřejmě za doprovodu paníčky, páník se tvářil že spí, zatímco já trpím, a to se mu těžce nevyplatilo, teď trpí on rýmičkou a já jsem úplně fit!) naprosto podivuhodné objekty, bohužel vše sklidili. Panička tvrdí, že to mám z toho, jak jsem babičce pomáhal s úklidem kosatcového rybníčka, bylo tam totiž báječný bahýnko a já se napucnul! I kosatce jsou chuťově zajímavější než ledovej salát, který mi dávají, ale snad prý mají horší nutriční hodnoty, nevím. Lidi si toho navymejšlej! Kupříkladu zítra jsem měl slíbený výlet do Poděbrad za strejdou, a páník je na smrt nemocný, nikam se nejede. Furt jsem zavřenej doma, tlapky nevytáhnu, nepouštěj mne. No, jen někdy trochu, protože se zjistilo, že po počátečních potížích umím ty zdejší lesy nejmíň stejně jak kastilskou pláň - občas se od lidí trhnu, obkroužím tryskový prostor a, protože jsem řádně vychován, se zase vrátím. Páník tvrdí, že si hraju na indiány a že teta Beta to taky dělala; nevím, mám pocit, že jsem v tomto (a nejen v tomto) naprosto jedinečný.
Ale začal jsem od konce, to je samozřejmě chyba. Týden nebyl zas tak úplně ztracený, jednak jsme přece jen občas vyšli někam ven (nechce se mi nastupovat do hybríska, ale panička má fyzičku a dycky mne tam šoupne) něco málo záznamů o tom je učiněno, jednak tu byl Kvilík s Fáňou a o tom mohu jen vyprávět. Kupříkladu se ukázalo, jak úžasně předvídaví jsou ti mí lidi. Před nějakými 15 lety koupili mamce od Kvilíka houpací křeslo a ejhle - moc mi to v něm sluší! A Kvilík má velikou radost, že se mne v něm vlastně vůbec nemusí bát (no, já se taky moc nemůžu hýbat, seďa tam) a tak si vyprávíme, zatímco on vstává. Trochu jsem pozlobil Fáňu, chtěl jsem jí ukázat, že já jsme tu pánem, ale pak jsme se nějak domluvili a už to všechny přebolelo. Holt je tu paní ona, no. Ale mě to neva, náladu mi to vůbec nevzalo.
Jo, a taky jsme krom vlastních rybníčků zahradních zkoumali několik rybníčků v okolí, báječná věc, takovej rybník. Už se do něj umím vrhnout, lapat vodu tlapkou i tlamkou (ta je ještě maličkatá, taková labradí), teď už jen ta tempa, ale to přijde.
No, a houby nerostou.
Psáno 5.7.2014

Mé hluboké nedorozumění s mými lidmi přetrvává, ba asi se trochu prohlubuje. Vůbec nic nedají na to, že na ně kvíkám, vyju, troubím, vrčím, mručím, chrčím, hejkám, kničím, kňourám, štěkám, a to vše minimálně v rozsahu 3 oktáv (kam se hrabe Karel!). Oni nerozumí! No tak cák mám dělat? Přitom je to vždycky úplně jasný - prostě mám hlad! No očas si taky stěžuju, že ležím na slunku, je horko a něco by se s tím mělo dělat. Pak ještě vyznačuju, že kloš či mravenec mi sedí na kýtě a já už brzy přepadnu, jak mne to tíží. A jednou se mi dostal kloš dokonce do ucha! No to bylo nadělení, než pochopili, co je třeba dělat. Já nevím, tady lidi vůbec nejsou na psíky připravený nebo co. Žádný vzdělání, je třeba začít budovat onu dogramotnost a i když by se mělo začít ve školách, mohlo by se taky vymyslet něco pro starší a zaostalé nebo rozvojové, jak se to vezme. Bysem tam mohl vzít drobný lektorský (nebo rektorský?) úvazek.
Tahám je ven, nechápu, proč je furt drží ta štěněčí nemoc strachu o opuštění hnízda, já bysem opouštěl furt! Tahám je aspoň na cvičák, když se jinam jsou líní vypravit, no navíc jak jsem podživiženej, tak bych asi asi dlouhý výpravy nevydržel. Tak musím jim uznat, že v neděli jsme byli na Černé Nise, i když oba kolem sebe furt chrchlali a smrkali, ale mně bylo dobře. Jen když jsem v trysku doháněje páníka krapet propadl předníma do rašeliny a udělal salto, tak jsem to chvilku rozdýchával (no, panička dýl, řekl bych) no a pak taky ta hloubka v přehradě mne překvapila trochu. Ale jen maloučko, bych to klidně přeplaval, kdyby mne pustili.
V týdnu jsme několikrát testovali hubní místa, ale úplně zbytečně, až dneska při dobyvatelském pochodu dnem potoka až na vrchol Pilzberka jsme něco málo našli, ale nevím, co s tím dělají takové štráchy. Já jsem kupříkladu jednu růžovku sebral a hned byla nakrájená na smaženici, jenže panička se s tím nechtěla sbírat... Taky jsme našli jednu divnou houbu a tu mi zakázali sbírat, prý je vzácná. Nevím, kdo z nás dvou víc, teda.
Psáno 12.07.2014

Týden začínal oslavou, a to teda jaksepatří velikánskou. Fotky z n patří na jiný web, tady jen zmíním, že původně hlavní hvězdou měla být Šáňa, jedna z rodinných dcerek, s tím, že má jedniny. No, má nebo nemá, neposoudím, protože jsme to ještě neprobírali, ale hlavním hrdinou, hvězdou, mazlíkem, nejkrásnějším tvorem a největším jedlíkem jsem byl samozřejmě já, i když Šáně to taky slušelo. Kromě mne na oslavě byl ještě Pajda, ale rozhodně mi nestačil, srabík.
Jinak nemohu říci, že by tento týden byl nějak úspěšný, zvlášť konec se mi úplně nevydařil. Už v týdnu jsem měl trochu problém, přece jen, když ráno nastupuji na hlídku, ne vždy jsem řádně motivován a musím si občas pomoci, co je u ruky. Takže panička přišla o boty a hedvábný šátek, páníkovo tričko jsem jen tak požužlal, to mi zdaleka tak nešmakovalo. Ale zase hlídka v takovém případě uteče jak voda a už jsou tu. Pak mohu teprve v klidu ulehnout a velmi nahlas značit, že spím a to tak, že tvrdě.
Instalovali dětem bazén, že jako prý přijedou na otočku a panička vyfuněla veliký bazén, úplně celý z pusy, ale že se u toho zapotila, teda. Když do toho dávali hadicí vodu a navíc páník chodil po zahradě s takovým asi luxem(?) děsně hlučným a žralo to travěnku, tak jsem se trochu bál a nemohl jsem jít čůrat jinam než na práh. Styděl jsem se jen maloučko, protože takhle strašit malé psíky, to se přece nedělá, navíc jsme jasně a zřetelně kvíknul! Že si mne nevšímají, to je jejich problém, přece.
No ale ten bazén se mi moc líbil, dokonce tak moc, že jsem napřed vyzkoušel, jak chutná voda, pak jsem se v něm důkladně vyráchal a na závěr ho na několika místech radostí prokousl a prošlápl. A je po bazénu, snad to Kvilík pochopí :-O
Měl bych něco maličko sdělit i o tom, jak mi tu nikdo nerozumí. Všiml jsem si už, že se tu tvrdí, že jsme němá tvář, ale já vůbec němý nejsem. Když jsem nešťastný (kupříkladu, když na mne s vítí slunko a nikdo s tím nic nechce udělat a je mi teplo), tak kníkám, přidám-li až do mňouku, vyčítám, že si se mnou nikdo nechce hrát. Série hlubokých štěků až do táhlého vytí je samozřejmě výzva k pokračování načaté legrace případně její zintenzivnění, to když kupříkladu vyběhnu do stráňky a oni tupě stojí na cestě, nebo když právě stojím v protrženém bazénku a oni se ne a ne jít ráchat ba dokonce (páník) vyjadřují určitou nelibost z úniku vody. Tak to se samozřejmě ozvu a to tak, že nahlas, žádná němá tvář, ale pěkně zvučný ryk a kvil. Jenže mi nikdo nerozumí :-(
Psáno 19.7.2014

Samé dobré zprávy, tento týden byl opravdu velmi výživný. Vlastně skoro každý den jsme chodili přemlouvat houby, aby rostly. Já teda mám jiný starosti než přemlouvání, to nechávám svým lidem, já totiž zkoumám. A to není jen tak ledajaká práce, to značí mnohdy velmi svižně lítat z jedné strany cesty na druhou, občas prolítnout potok a vyplašit pstruhy, v každém případě silně vyplašit paničku. Stejnak jim ty houby nerostou, to nemá ani cenu se pro to shýbat, lépe je lítat! No, přiznám se, že jsem tomu na chuť přišel vlastně až teď v posledních dnech, že to je tak velmi žůžo. Tady v lese je to mnohem lepší jak po zahradě či baráku, tam je moc překážek, lidi se rozstřikujou kolem trasy, tady je přece jen prostor. Jen kdyby ta panička tak nehlučela...

Týden začal báječnou náštěvou Kvilíka&Fáni, musel jsem je učit plavat, ale moc jim to zatím nešlo. To já bysem plaval! Ale v té velké misce pití, v které jsem vedl trénink, to pro mne je malé. A navíc, přiznám to, dycky mne děsně utahaj.

Vrátili se příbuzní odkudsi od moře, zvláště moje kámoška Janina, co mne vezla ze Španěl. A přinesla mi báječnou novinu, o kterou se podělit prostě musím. Jsem prý velmi populární psík (no abyne), spousty lidí (?) mne chtějí následovat a proto zakládají sdružení. Prý hlavně v pohraničí je to samej Night Club! Budu se muset rozjet po fanynkách a nějak to začít metodicky řídit, aby to nezplanělo či nezvulgárnělo, ale jsem trochu bezradnej, přiznám se. Prostě se musím zamyslet.

Včera se tu stavili pražští přátelé a užuž to vypadalo, že konečně nějakej výlet, akcička! No a místo toho od rána malujem :-( Fakt nevím, pražáci asi nosej smůlu, myslím. No, třeba to zejtra napravěj, tak teď honem vyčurat a spát!
Psáno 26.7.2014