Začíná tady na severu být poněkud vyhřáto. Asi všichni jsme doufali, že počasí je jedním ze způsobů, jak si páník s pomocí konví vylepší figuru (evidentně to nevyšlo, i když s těma konvema teda běhá), ovšem teď už všichni v Ruprechticích kašleme na jeho muskulaturu a chceme déšť. Nemusí to být žádný fofr, stačí tak 2-3 dny setrvalého mírného hebkého deštíku, jenž by prozelenil trávníkovu žluť, zvětšil višně i jabka a celkově by zlepšil dýchání. Já v podstatě furt jen ležím, nic víc nezvládnu. No teda trošíčku kecám, ale jen maloučko.
V neděli jsme šli prozkoumat naprosto neznámou rezervaci na druhé straně Liberce, v Karlově. Pěkný to tam mají, ale to vedro! Určo tam rostou pěkný kytky, stromy, houby, ale je to fakt do kopce, lidi smrděj potem a přetlučou tak všechno zajímavý, co by se tam dalo eventuálně najít, hmyzáci všude ve velkým. Ale buci tam jsou pěkný, to jo.
V týdnu jsem je vytáhnul jen na jednu krátkou a i tak jsme všichni funěli jak na áru. To nemá cenu v tomhle počasí někam chodit. Natáhnout se na dlaždičkách, no nebo na koberci, to je ta pravá rozkoš. Tydle zaprášený lesní cesty, kdy mám astmatickej záchvat z toho, co se mi zdvihá od tlapek, to je fakt nepěkný. Ale nadávat jim nemůžu, mohli by toho proti mě zneužít příště. Tak mlčím a s nosem u země co noha tlapu mine jdu s nima.
Dneska to bylo trochu dobrodružnější, protože včera večer krapet sprchlo (nic moc, ani naše vana, co chytá vodu z půlky baráku, nenapršela ani zbla) a tak se rozhodli, že vyrazíme do hor. Uznvám, že trasa nebyla zle vybraná, na Milířích já to rád, ale zase - vedro! Lidi jak se potěj, tak přetlučou úplně všechno! Jak se v tomhle má někdo radostně orientovat, žeju? Ale prošli jsme i ty bavlníkový plantáže, vlastně to nebylo zlý, dokonce, světe zboř se, jsme potkali lidi. A spousty. To už se nám dlouho nestalo, asi nějakej průšvih, počítám. Na horách sucho, míň jak u nás dole, ale prostě sucho. Že bych se propadl po pupík do bažin, to teda ne, a ani moc nechladily. Jen tůňka pod Milířema je fakt báječná, ovšem je jen jedna.
PSáno 2.6.2018

Nestalo se nic. Naprosto vůbec nic. Jako by ten týden vůbec nebyl, von teda možná ani vlastně vůbec nebyl. Až do pátku se prášilo od tlapek, v pátek, jakmile přijela tetka se strýcem a páník zapálil slavnostní grilovací vatru, začalo lejt a vydrželo to do noci, až z pod tlapek čvachtalo. Ale nemyslím,že to bude mít na něco pozitivní vliv, spíš je to jen narušení suchého stereotypu.
V sobotu jsem jel zkontrolovat děti na chalupu, jestli řádné cyklistikují, mohu konstatovat, že ano. Navíc mne vzali do potoka, který teda už skoro vařil (přiznávám, že mám nejraději pstruhy na másle, takhle vařený je to dost bez chuti), ale i tak to byl příjemný pochod. A to je vlastně všecko.
Jak pravím, za celý týden se nic, naprosto nic nestalo. A když to takhle půjde dál, možná to bude i nejlepší.
Psáno 9.6.2018

Tak tentokrát přece jen záblesky činnosti byly, to nemohu říct. Týden začal v neděli z vesela. Odvezli jsme babičku na slet a že se projdem po Betlémských skalách. Hned u auta, když si páník dal na záda svůj ruksak "se skly" (má toho 15 kilo, kdyby raději vzal něco potravin místo toho) zjistil, že mu odešla baterka. Tak si pěkně táhnul ten ruksak skalami, co jsou prolezlý kloši (proč ty mrchy jdou jen na nmne a ne na lidi?) a klíšťaty. Moc vypečený výlet, ještě jsem nesplask.
V týdnu snad jen jednou v lesíku (páník furt někde jezdí a neposedí) na prověrce hubních míst. Ale já ke svý hrůze zjišťuju, že mne to vlastně už až tolik nebere. Teda ne že bych lesík neměl rád, ale to by muselo být vlhko pod tlapkami, takhle se děsně práší a stejnak žádný plodnice nerostou, páník si zbytečně a zbůhdarma nosí nožík, si s ním může tak akorát otírat ospalky. Myslím, že začnu psát esej o zbytečných cestách a ještě zbytečnějších pomůckách.
Úplně jiná káva přišla jak blesk z čistého nebe v sobotu. Lisi si asi chtěli dokázat, že ještě něco zvládnou, vstali jsme skoro za tmy a už v 7 jsme vyráželi z Horních Míseček na mou první cestu v Krkonoších. Úplně jiný pachy! Úplně jiný kopce! Úplně jiný cesty, samej šutr to tam maj. Ale nemohu říct, že by se mi to nějak ukrutně nelíbilo, jen se mi nepovedlo ani jednou se pořádně rozpumprdlíkovat. Prostě jsem šel. No a od té doby v podstatě furt odpočívám, je mi úplně jedno, že se tu grilovalo ňáký blbý maso. Já chci spinkat!
Psáno 17.6.2018

Když se to tak vezme kolkolem, tak zase nic. Skoro by se dalo říct nuda, nuda, šeď, šeď. Částečně jse si za to mohl sám, protože se mi nějak nechtělo rozchodit tělo potom kerkonošským zážitku. Prostě jsem si potřeboval trochu víc odfouknout, navíc byl šílenej vedřinec a to my španělé fakt nesnášíme. Takže jsem i trochu stávkoval a nijak svý lidi nehonil. Ale musím říct, že jsem i tak zažil několik milých překvapení. Tak například se se mnou páník dělil o svůj čedar, to je takovej červenej sejra, lepší jak běžně podávaná gouda. Páník si ho dopřává jen někdy a to právě teď, že jako musí myslet na správnou a vyváženou stravu. To mu chválím, když myslí i na tu mou, kde krom kuřátek nastříhaných na kousky (nevím, co lidi mají proti dvoukilovejm vodňanskem kuřatům, já to dobře snáším) a dvou typů kranulek samozřejmě musí figurovat i kvalitný sýr. Kupříkladu to jeho oblíbený žervé je na nic, i když mi ho máznul marmeládou, tak divně se to patlá. Jo, a zjistilo se, že tyčinky Merci taky můžu. Co se mi celkem nevyplatí dávat, je hruškovej sorbet, tam souhlasím s Kvilíkem, že to není nic moc. Jo, takovej meloun vyhclazenej, to je úplně jiná kávička, to jsem taky v tom horku nutně potřeboval.
Celý týden jsme jen bloumali pod Pilzberkem, občas i hubku našli, ale v lese se jen práší od tlapek a v tom jak známo nerostou. A když rostou, tak špatný. Ovšem ostružin letos bude dost, zdá se dle květůch. A borůvky už se dost smějou, za týden budou ku sklizni, kdyby někdo chtěl.
Psáno 23.06.2018

Zase týden o ničem, teda když nepočítám dnešek, ten se aspoň po ránu vyvedl. Jsem lidma setrvale zanedbávanej psík, navíc vím, že ségra v Kijevě má mladý a určo by se jim u strejdy líbilo a nic, že prej bychom se nevešli do auta. Je pravda, že když ve své autoboudičce rozvaleně sedím, mnoho místa nezbývá, ale byl bych ochoten zvážit uskrovnění, za tuhle cenu. No představte si, že bychom na ty trudný dopoledne byli v baráku aspoň dva, raději i víc. To už by bylo skoro jako moje matně vzpomínaná smečka u mámy, tam nás bylo nejmíň třicet! To by se asi ani na vycházky moc nemuselo chodit, neboť bychom byli utahaní i z domova. Ale zase kdybychom šli na houby pěkně všichni naráz (fakt teda nevím, co by na to Chrudoš), určo bychom v lesíku byli sami a eventuální opozdilci, co nestihli včas zdrhnout, by nám dobrovolně vysejpali košíky. Jo, to by byla paráda!
Zatím je to tak, že teda chodím sám. Dokonce úplně sám, neb jsem odmítnul jít s paničkou silnicí (jezděj tam hnusný náklaďáky hlučný) a vzal jsem to lesní zkratkou. No, pak se ukázalo, že moje vítězství bylo jen krátkodobý, neb od té doby mne panička ze šňůrky nepustí, až když jsme vysoko v horách, kam ani hajnej nedojde.
Jo, ještě neděle byla půvabná, to tu bylo kvantum dětí, prý nácvik na dofču. Ty dospělce nepočítám, s těma je nuda, ale na děcka si teda budu muset zvyknout, furt se mi rozprchávaj a to já teda nemám rád, to zavání nekázní.
Dneska jsem svý lidi vzbudil na šestou pěkně, aby viděli, že je víkend, a nahnal jsem je do lesa, hub málo. V lese bohužel taky, ale báječně jsme se prošli mým oblíbeným mokrýám kaňonem, kde rostlávali kozáci a dneska teda nic. Jedna růžovka a něco málo lišek, no a ouplně prožranej kovář. Bída. Jdu odpočívat z toho všeho.

Něco málo k blbnutí na zahradě - zde.