Pod pojmem prázdniny jsem měl - vadně - dosud schován úplně jiný význam, než jak to skutečně je. Měl jsme za to, že o prázdninách se nevstává a rozhodně není prázdno v ledničce. A taky že se o nic nemusím starat. Jenže ouha, opak je pravdou.
Týden začal tak nějak normálně, po cestě do Buňkova minulý víkend jsem ještě v pondělí musel trochu odpočívat, protože prostě toho bylo na jedno malé štěňátko moc. Tolik psíkůch, co jsou na hraní, jsem od dvorka v rodněm Španělsku nezažil.
Ve středu se ale strhla vychřice - páník vystartoval úplně sám někam pryč, já s paničkou musel makat v kuchyni jak šílený, tak se mi to konzervování pletlo, že ani nevím, jestli jsem řádně vše ochutnal (ale samozřejmě protokoly jsem podepsal všechny :-)) a páník přivlekl ty naše trpaslíky, co s nimi občas bojuji o paničku. Byli trochu utrmácení, tak jsem je vykoupal a trochu mne mrzelo, že mne nevzali do vany k sobě, ale budiž, hlavně že oni jsou vymydlení, mají podstatně blbší kožuch než já.
Druhý den hned ráno, místo, abychom se slastně prochrupli, jsem zaházeli hybríska potravinami a vyrazili, prý na prázdniny. Když jsem to viděl, zděsil jsem se, a to tak, že oprávněně. Bylo mi jasné, že ti mí lidi se v lepším případě postarají o špajzku (zbytečně ji pak kazí kuchyní), ovšem ty dva mám na krku já. A přitom já nemám vyštudovány úplně všechny hry a sporty. Ale nezbylo, než se do věci pustit. A to mi nikdo raději neřekl, že se za námi ještě vypraví Šáňa, úplně malý prcek, s její babičkou a dědou, takže jsem najednou měl na starosti ještě tuhle trojku (ony holt někdy ty babičky jsou na správu těžší než děcka). Ještě štěstí, že krom sportování v tábořišti jsem jim mohl připravit i bojovky různého charakteru, takže jsme společně pak prospali dostatečný kus z přiděleného času. Inu, čerstvý sudetský vzduch fakt funguje. Někdy to bylo i tak, že jsem si musel zdřímnout, přestože trpaslíci vařili sedmikráskovou polívku nebo tak něco, protože už jsem prostě nemoh. Ale před chvílí jsme je odevzdali, dopíšu posledních pár písmenek a jdu spát. Takhle jsem si prázdniny teda fakt nepředstavoval, teď abych se z toho 14 dní léčil...
Psáni 7.6.2015

V podstatě celý týden sbírám síly, nějak mne ta pedagogická činnost zmáhá, nejsem na to vycvičenej. Já dobře umímm sednilehni, když vidím paničku s piškotem, tak ani nemusí velet. Ale ta starost o omladinu, to je úplně jiná liga, nesmírně vysilující. Ještě štěstí, že je nepovedu k maturitě, zatím se cvičím v názvosloví dinosaurů.
Sám dělám veliké pokroky. Do schodů, mého prokletí, už chodím naprosto bez potíží, dolů je to maličko horší, ale zvládám to sám. Díky tomu jsem objevil novou fintu pro dobu, kdy jsem sám doma a přemýšlím. Zjistil jsem, že nejlíp se přemýšlí nahoře na postýlce, kde většínou chrupká mamka od trpaslíků. Tím jsem jednak zvýšil počet svých pelíšků, jednak jsem si zajistil velmi dobrý výhled všemi směry a zároveň stoprocentní krytí před vetřelcem. Jsem s tím maximálně spokojen, tady mne hned tak někdo nenajde, teda jen páník, když nečekaně přijde a nezavře garáž a tedy ho neslyším.
Vedřinec, který vrcholil dneska, mi nějak nedělá dobře. I když jsem čistokrevný španěl (=portugalec*francouzka), nějak mi ty vyšší teploty způsobují lenost a pomalost. Byli jsme v týdnu ojuknout, zda rostou, a ani se mi nechtělo běhat. No, a nerostou.
Dneska jsme brzy po ránu vyrazili objevit další kopec u mého oblíbeného Pilzberku. Je s podivem, že přestože já jsem tu o víc jak půlstoletí kratčeji než páník, ale už jsem na Brdu byl, on dneska prvně, srabík. I když jsem dost nadával, že se fakt hanebně brzy vstává (panička nás vytáhla skoro za tmy), tak jsem pak byl vlastně spokojenej, ještě se totiž dalo lítat. Když jsem se vrátili, pandul jsem nejen vysílením, ale znovu vedrem. Teď konečně leje, by mne nenapadlo, že se na deštík budu těšit. A jak tak koukám na svý lidi, nejen já.
Psáno 13.06.2015

Vlastně furt ještě odpočívám, ta pedagogika je fakt náročná fyzicky i psychicky. V noci mám těžký sny a bráním děti před dinosaury. Odnáší to především páník, jemuž se zpravidla odrážím od lopatek, má teď záda jak fakír v tréninku. No aspoň vidí, že svou roli beru velmi vážně.
Jinak se tu vlastně nic neděje. Léto, které začalo tak pěkně a ohřívalo mi oba bůčky, se někam zaběhlo a my jsme klesli tak hluboko, že si přitápíme v krbu.
Chládek nám ale nijak nebrání v poznávání krajů kolem nás. Teda poznávání je na mojí straně, furt poslouchám, že tady či onde s Betuškou už byli a co všechno si tam s ní užili. Mám takový divný pocit, že Betuška je nedosažitelný ideál, ale já se opravdu zodpovědně snažím se jí vyrovnat. Kupříkladu právě lítáním po horách, v tom jsem, myslím, už skoro na stejné úrovni.
V neděli jsme začali báječným objevitelským výletem po Viničné přes Farskou louku zpátky ke Koze. Je s podivem, jak se zahušťuje doprava po Viničné kolem 10.dopolední, v 7 tam není ani noha, o galusce nemluvě. Ale ten návrat už připomínal prodírání se davem. Jen všichni doufáme, že si toho Evropa nevšimne a nezbuduje tu cyklostezku.
V týdnu jsem byl zase chudáček odloženej, na krok z domova nepuštěnej prakticky. Ještě, že je ta zahrádka, no a pak taky ještě ten Pilzberk a ostatní kopce okolo, no, pravda. Ale to se přece vlastně nepočítá za výlet, když je to za humny. Navíc si nejsem jist, nakolik se jedná o můj fyzický rozvoj a nakolik o marné vyhlížení houbových plodnic. Osobně podezírám páníka, že spíš si myslí na ty houby, aspoň jak ho vždycky přistihnu, že si dává tajně houbový nůž do kapsy nebo na fotomošnu a přitom se tváří, že jako jdeme posilovat zadní nohy. Myslím, že kecá. Ale je pravda, že jsem krom standardních míst, co si pamatuju ještě z loňska, prošlápli i nové trasy, kde krom prasečích kopýtek noha už léta nešlápla.
Dneska, protože začíná víkend, měl být pořádný výlet, ale předpověď počasí poměrně drasticky zmenšila ochotu mých lidí se pohybovat. Tak jsem je vytáhl aspoň ke Sloním kamenům na krátkou lesní protahovací. No, a našli jsme jednu houbu, ovšem jen k vyfocení, teda. Teď hoří v krbu, teplíčko se pomalu šíří barákem a já myslím, že bych měl trochu zdřímnout.
Psáno 20.06.2015

Další týden utekl jak voda, musím přiznat, že vlastně nevím, co jsem celé dny dělal. Jasně, dopoledne intenzivně hlídám, někdy tak strašně intenzivně, že si nevšimnu, že mí lidi už jsou doma. Většinou hlídám dole, několikrát jsem zkoušel hlídání v patře u mlaďasky na pelíšku, ale ten sestup ze schodů není moje hobby, nechal jsem v nich i pár pěkných vrypů, aby mí lidi věděli, že s tím mají něco udělat.
Krom hlídání a pečování o dědu a babičku mám samozřejmě na starosti i řadu dalších věcí - tajně si procvičuju sednilehni, protože to paničce dělá móc dobře, když to předvedu. Taky bloumám kolem misky s granulkama, já totiž masíčko zhltnu a pak tam zbývají jen ty granulky. A do nich se mi nechce. Jo když mi je polejou olejem, to je jiná, ale takhle suchý, to fakt nemůžu.
Odpoledne zpravidla někam jdeme. Aspoň na chvíli - průzkum lesa, jestli rostou, vyprovodit páníka na druhou šichtu (to jedeme s ním do práce a zpátky šlapem pěšky), procházka cvičákem. V podstatě už nemám žádný problém, jen s furt nemůžu pochopit, proč nemůžu ku psíkům na poskok. Panička svírá šňůru, chytá obojek či kšandy, nemluví na mne hebce. A přitom já se jen chci drůžit, to je přece úplně mírumilovný. Je pravda, že krom mé paničky to nechápou zpravidla ani ty ostatní lidi ba mnohdy i předmětní psíci. Nechápu. Dyk sem ještě štěně! Skoro. Je pravda, že se stále vyvíjím a tedy mohu slavnostně sdělit, že už několikrát se mi povedlo značkovat s nohou nahoře. Ale samozřejmě jen, když mám pocit, že značkovat se má, ono to skoro nikdy nestojí za to...
Dneska konečně pořádný výlet - na Jezevčí vrch. Mokro, dusno, nepěkně, ale první kozák nalezen, utržen, nakrájen. No a taky mne teď trochu bolej tlapky. Ovšem doufám, že zítra budeme pokračovat.
Psáno 27.06.2015