Fakt jsou ňáký divný dny. Všechno začalo tím, že mi vypadávaj zuby! Kdyby vypadávaly páníkovi, což je Tutanchámonův blízkej příbuznej a tedy už má nárok, tak bych to pochopil, ale já? Hombre v nejlepším věku? To není samo sebou. Ještě štěstí, že můj organismus je prostě vymakanej a hned si tvořím náhradní díly. Originál, předesílám!
Trošku jsme v týdnu pochodili po lesíkách, začíná se mi to líbit. Ukazujou mi lesíky v blízkém okolí, učím se skákat přes klády (maj tu ty lesy děsně zaneřáděný, ale u nás v Kastilii nemáme žádný), hledat houby, brodit potoky. Všechno mi to jde, samozřejme. Dokonce jsem předvedl několikrát poměrně pěkný trysk po parádním kotci (mí lidi tomu říkají obývák a zbytečně mi tu nastavěli nábytek do cesty), přeskočit paničku i se stolkem není nic, co bych nezvládl. Počítám, že Bolt se začíná třást.
Něco mne ale dohnalo. Možná to souvisí s tím,jak mne musej koupat ve smradlavém šampónu (jsem tu nejkrásnější a tímhle oni myslí, že jako získaj nějaký body pro sebe), nevím. Každopádně v pátek v poledne už jsem přestal chodit. Úplně. A to jsme měl na víkend slíbený výlet do psí smečky! Chudák já. Výletit bez chození prostě nejde, to ani sudetský španěl nedokáže. Navštěvujeme tedy od soboty veterínu, jsem tam skoro furt. Už ani nekomentuju ty jejich zlozvyky, že sice pěkně hladěj, ale nikdy nezapomenou ošklivě mne píchnout do zbytků mého kožíšku. Zatím se jich tam moc nebojím, ale že bych mměl nějakou velikíánskou radost, že tam můžeme jezdit, to teda ne. Dokonce mne tam vozej v noci, místo spaní. Je ale pravda, že po té jejich aplikaci a nepříjemném žihadle se mi líp spalo, ba dnes jsem si už vyžádal hračky (kradu je Fáně, ale ona to neví) a kost. I včera jsem trochu jedl, ale dnes od rána už mi skoro chutná. Jen je mi líto, že ta psí smečka se musela obejít beze mne.
Psáno 8.6.2014

Léčím se. Nevím teda přesně, s čím, ale o to víc to prožívám. Dostávám tabletky do mlsků, lidi si asi myslí, že to nepoznám, ale dávno jsem páníka prokouk, že by mi paštičku nedal, kdyby k tomu neměl důvod. O paniččině párečku ani nemluvím. Nesmím moc chodit na výlety, to paní doktorka zatrhla poté, co panička nadšeně vyprávěla, jak teta Beta zdolávala kiláky. Prý si mám určovat, kolik nachodím po zahradě, tak si určuju a chodím do padnutí. Teda, chůze mi moc nejde. Spíš lítám, občas skáču, vrhám se, no a semtam teda taky jdu. Orvávám zbytečné větve stromů, ty při zemi by totiž podle mne mohly chytit plíseň, a pak se s nimi buďto proháním nebo peru. Ale většinou je několika málo prudkými pohyby zahubím, mám to v krvi. Stejně tak vlněnou čepičku jednoho z mých medvídků, tu vraždím velice rád a často. No a pak taky sklízím jahody, zkouším i jabka, ale ta nejsou nic moc, těším se na švestky, blůmy a hrušky. Tolikrát jsem se vrhnul mezi lekníny, až páník si to taky zkusil, ale asi nepochopil, co je na tom krásnýho.
Dvakrát mne vzali na krátký výlet, jednou na houby, jednou s Kvilíkem a Fáňou. Poobakrát jsem se musel chovat veleslušně, jednou proto, že panička mi počítala i kroky, abych nepřetáhl, no a když mne Kvilík vede na vodítku, tak to vůbec musím být kliďas. A přitom by se mi to tak běhalo! Ale já vím, dokud paní doktorka nedovolí, ta prostě mám zaracha. Prý teta Beta taky občas mívala, a to byla už i velká!
Stejně jako teta Beta lovím svý lidi, paničku zvláště, ona je totiž celá k ulovení. Jediná nevříská, když si ji trochu kousnu, tahám ji za tričko či nohavici. Ale někdy se rozparádí a sekne se mnou o zem a pereme se. Blbý je, že vyhrává, asi začnu chodit do nějakýho kurzu.
Včera tu svolali oslavu, asi aby mne přivítali ve své veliké smečce. Bylo tu spousta lidí a dětí a jeden pes na chvilku. Jediný, co mi přišlo divný, dárky dostávala mamka od Kvilíka a i když ona je na mne moc hodná a o všechno se se mnou dělí, tak tentokrát na to asi zapomněla. A nebo dostala jen samý blbostě a nic dobrýho snad krom toho prasátka, který teda dobrý fakt bylo. S dětma jsem tu stavěl vlaky, hrál na honičku, jedl a pil, jen mi přišly dost rozbitný. Furt se bojej, trochu si je chci podat packou a hned ječí! Občas mne tak naštvaly, že jsem si zalezl a trochu se prospal, nakonec nemusím být úplně u všeho. I když bych rád.
Psáno 15.06.2014

Pokračuju v rekonvalescenci. Každý den krátký výlet, jen jednou ty nudný houby (mí lidi něco furt maj pod tím Pilzberkem, hleděj na zem a mne si nevšímají), většinou pro mne poznávací, nový terén i značky od ostatních psíků. A měkdy je to setsakra těžkej terén, teda. Nezastavím se, ba ani se mi zastavovat nechce. Jen někdy se mi přihodí, že z toho celého běhu prostě upadnu a trochu si zdřímnu. Ale dlouho se nezdržuju a hned jdu zase dál! Proháním se zahradou, už jsem si prakticky jist, že je moje. Stejně tak jako ten náš patrový kotec, kde musím snášet svý lidi a celkem rád snáším dědu s babičkou (oni vlastně furt něco jedí a tudíž se vyplatí se tu zastavovat na degustaci), kde rovněž umím už pelášit hlavanehlava ba dokonce skříňneskříň či židlenežidle. Prostě mi tlapátka už zase sloužej a mám z toho velikou radost. Oni se ne vždy ale tváří, že maj taky radost, když se kupříkladu něco sype nebo tak.
Páník se na mne mračí, že nejde fotit Diablo Negro, zvláště když nesvítí slunko popřípadě když se schovávám na krásně černě potaženým pelíšku (ten je pod schody, strategický místo, ale táta od Kvilíka tam na mne šplápnul, tak dobře jsem tam maskovanej). Už mi neříká, že jsem žíhaný do černejch. Už jsem Night jako tmatmoucí! Mám ze sebe radost, dokonce tak velikou, že když dneska panička činčala můj nejoblíbenější pelíšek (musím je tam oba snášet, ale všeho do času), označkoval jsem si ho. Ona ale pro mladého krásného psíka vůbec nemá pochopení a hnala mne ven s pokřikem "čurej na travičku, ty dobytku!". Asi z toho budu mít psychosexuální šrám. Dovršil to páník, přijel odkudsi a místo, aby mne hladil, maje dlouhatánský výpadek, máchal kolem sebe štětkou až mi přibyly bílé znaky. A vyhnali mne z kuchyně kvůli tomu jejich malovacímu plezíru! Mističky mi přesunuli. Chudák já.
Psáno 21.06.2014

Už nemám skoro žádný zuby, jeden nahoře a dole poslední dva čpičáčky. Vyžaduju tekutošlehanou stravu, ale jsem se svým požadavkem ignorován. Ještě že babička tak často dělá omáčky. Dostávám krom granulek kuřecí krky a ořez, ten je někdy vařený, někdy syrový (páník mne chválí za vařený, protože pak má polífku), no a pak ještě spoustyho vápníku a chrupavky na klouby a cosi na pleť a vitamín C. A to všechno abych dobře rost. Jenže já se nevytahuju, já opravdu rostu, šak už mám 35 kilíček a nějakých 65 cenťáčkůch. Prostě mi ten sudetskej vzduch svědčí, za dva měsíce, co tu jsem, jsem se zdvojnásobil. Když to takhle půjde dál (udělám, co budu moct), budu v dubnu mít necelý 2 metráky a něco přes 3 metry v kohoutku, to jsem zvědav, jak mne do toho yarise naskládaj, teda. A mimochodem, paní doktorka mne pochválila, že jsem moc pěknej kluk; však taky páník mi říká zubatej chlupáč!
Měl jsem tu v neděli hosty, přišli se kouknout jen na mne, heč. Nebyli zlí, přinesli mi rybičky. Ale trochu mne zamrzelo, když se ptali paničky, proč mi nesundala sněžnice. Musel jsem to nastudovat, my v Kastilii neznáme úplně všechno. No dotklo se mne, že někdo zpochybňuje moje jemné subtilní pacinky. Houby vědí o dogách, asi.
Byli jsme na výletě v Jizerkáchm, kde už jsem jednou byl, na Nové louce. Musel jsem to tam ukázat tetě Ívance, ona až sudetice rozená, to tu vůbec nezná. A vidělil jsme dokonce i jelena nebo co to bylo!
V týdnu jsme byli zase na houbách, ale prostě tydle zbytečný cesty nemusím. Jasně, že v lese je pěkně a můžu poběhat, v potoce se ráchat, ale furt platí, že doma je doma. Naučil jsem se sklízet jahody, teď se učím maliny, jablka sice umím sklízet ale nejsou moc dobrý a takový malý skoro jak ty jahody. A bude rybíz už cochvíli. Tak proč bych pořád někam lezl? Ještě že aspoň smím nosit pytlík na houby a taky smím přepadat paničku ze zálohy a už mi to dost jde!
Dneska ovšem to bylo úplně jinak. Pořádný výlet - až na Jizeru! Do pořádnýho velikýho kopce, kde mi museli v některých místech přenášet zadeček, no místy celý tělo. Ale teď jsem don Night de Garaba dela Sierra Jizera, protože jsem ji dobyl, jako první hidalgo určitě. A jak se mi pěkně dýchalo, když jsem byl v domácké výšce jako u nás okolo Valladolidu, hned jsem pookřál a zase mi trochu ztmavnul hřbítek. A ty potoky! To byla cákačka. No, zpátky už se mi víc chtělo posedět čas od času, uznávám, že jsem to už pak trochu zdržoval. No a jak mi pak byl ten yardí pelínek milý, celou cestu domů jsem si znovu ten pochod přehrával a nenechal se rušit. Ovšem oběd, samozřejmě, byl malý. Asi se tu rozhodli, že budu závodit s Twiggy o pas.
Psáno 28.6.2014