Postupně se vzpamatovávám. Došlo na nejhorší - na zádech přesně tam, kam mi bodli první dávku antibiotil, mi narostl hrb velikosti dětské pěsti, no Fanča má menší, teda. Ale nosím si ho statečně, jen panička mi ho furt otlapkává a pofňukává. Páník naopak tvrdí, že každej chlap má bejt trochu hrbatej.
Týden jsme - ještě v dubnu - zahájili výstupem na Smědavskou horu. naprostá paráda, v celých Jizerkách jsme byli asi sami, po cestě ještě plotny sněhu (měl bych to zahlásit té Ledecké, ta prý hledá stráně na trénink), ale kopec už je teda dost suchej. Pamatuju, že vždycky šplouchalo pod packama, tak tentokrát ne. Ale na Příčném kameni jsem se vyjímal jak socha psí svobody, řekl bych.
Týden byl kratší a pro mne pořád tak jako rekonvalescenční. Prostě jsme seděli furt doma, teda lidi zas tolik ne, ale já. No někdo to tu musí organizovat a starat se o babičku, žeju. Tak to spadlo na mne, vůbec mám pocit, že by se o ty seniory měl starat někdo odpovědnej a lidem bych to nesvěřoval. Tak jsem připravil na oslavu paničky a babičky naprosto parádní hovínek, páník jim upek kousínek prasátka a všichni jsme poctivě čuměli do plamínků až do pozdní noci. Samozřejmě jsem je nenechal se vyvalovat, vím, že na prvního máje se musí ven do průvodu nebo tak někam. A tak jsme šli juknout na to, jak teče Černá Nisa a pak hupskok za tetkou hOlinkou do Otročína, kde se odehrávala velikánská oslava, spousty jedeního a pitího, jen na mne se samozřejmě nemyslelo, teda krom provokativního předkládání španělských uzenin. Ale všechno jsem zvládnul s graciézností hidalga. Cestou zpět jsme tlačili déšť, samozřejmě ale kousek za Hokejkou už bylo sucho a v Ruprechticích ani nekáplo, tak jsme si aspoň užili cestovní duhy, zahrada ovšem již brzy umožní dětem praktickou výuku saharské flóry.
Nenechal jsem je dlouze vychrňovat, to si můžou nechat na jindy, a vyhnal jsem je dneska na Jizerku, neb tam kvetou u Hnojového domu narcisy, a to já samozřejmě musím vidět a slavit. Ano, nebylo úplně vycházkově, ale my nejsme z cukru, jsem jim řek.
No a teď už odpočinek, dlouhý nádech a výdech, trochu běhavých snů, však on to páník dopíše. Dobrou.
Psáno 2.5.2020

Dneska budu fakt stručný, protože míra mé vyčerpanosti je daleko nad nějakými blboučkými antibiotiky. Já jsem totiž celý týden zaskakoval pančelky! No ne úplně zcela, kolegyně mi vypomáhaly e-mailovým zadáváním úloh, ale kdo to se těma děckama jako má prohovořit, eventuálně experimentálně vypokusovat, žeju? Mám pocit, že si to profesionálky poněkud zlehčujou, spoléhají se na to, že my, zvyklí na první linii vzdělávání a výchovy, prostě vezmeme slabikáře do zubů a dáme se do práce, že nesložíme tlapky v klín, že. Ale musím říct, že jsem měl dost velký problémy s angličtinou, děsně zle se mi lepí herbář a násobení pětkou přes stovku už mi taky nejde úplně jako když střelí. Ale myslím, že jsem vzdělání těm dvěma prťavcům, kteří tu od nedělního večera až do dnešního poledne byli čerpat, zprostředkoval jaksepatří. Bohužel alba si uzurpovali a já se musím na tomto místě spokojit jen s krátkým souhrnem fotek z našich společných akcí; vlastně začíná se nedělním krátkým rozcvičením ještě bez prťat. A to jsem z jedné obzvlášť vypečené akce byl páníkem naprosto nespravedlivě odvolán, přitom já bych je na tom kole po Liberci taky klidně povodil. Ale to ne, páník se chtěl zase předvést, že on umí šlapat, no. Tak si to teda užil a přijel s potlučeným kolenem, to má z toho.
Krom matematiky, češtiny, přírodovědy, angličtiny jsem ještě zatlačil na oblast užité geografie a vytáhnul jsem je na Bukovec a Jizerku, kde jsme teda trochu zachumelili a prťatům zmodraly tváře a bezmála upadly konečky prstů, ale dobře to dopadlo. No a pak ještě jsem jim předvedl, že když se vyleze na ořádnej kopec, je z něj pořádnej výhled, a to teda byli překvapený, protože z Petřína tak nádhernej pohled jako z Ořešníku rozhodně není,konec konců už ten pochod nahoru bez výtahu je dost jinej. Evidentně jim narostly hlavy, mohu být na sebe hrd a pyšen. Ovšem teď už potřebuju fakt hodně spánku.
Psáno 9.5.2020

Divnej tejden, řekl bych. Mohlo mi to dojít, vždycky po páníkově oslavě je zima, ale letos mi to přišlo obzvlášť krutý. Napučený buci černaj, v závětších leží sníh... jivný jaro, to asi hned tak neporostou, řekl bych.
Ale z pohledu našich činností to nebylo zas tak úplně zlý. V neděli jsme trochu objevovali stezky nad Harcovem. Za cchvíli to tam budu moct mapovat, ale ošklivý to tam není, to nemohu říct. Jen si myslím, že ze strany paničky to je taková jako výmluva, že jsem po tý nemoci a nesmím se přepínat. No a pak napadnl sníh a bylo fakt tak hnusně, že bych páníka nevyhnal. Až ve středu jsme vystrčili nosy, ovšem jen nakrátko, protože ta rekonvalescence, žeju. Už jsem jim musel fakt dát najevo, že mne hrubě podceňují. Naštěstí vím, jak na ně. Kladu hlavu do košíku s vodítkem a pláču. Nosím jim míč, nejlépe ten proslintanej, toho se štítí i v gumevejch rukavicích, tak jim ho kladu na klín a pláču. To nikdy dlouho nevydržej.
No a navíc přijela hOlinka na návštěvu babičky a tak jsem je všechny vytáhnul na pořádnej vejlet, aby trochu ofoukli. Pravda, možná jsme trochu ty hory podcenili, občas ta bríza byla vlezlá, ale když jsme se vraceli a potkávali lidi v prošívaných bundách, stoupli ti mí lidi v mých očích převysoko, řekl bych nad kohoutek. Jo, a zajímavý ještě bylo, že sice vyrazily děti, ale žádný psi. Asiže jsem exot, soudím.
Psáno 16.5.2020

Tohle byl fakt divnej tejden, podle mých záznamů byl vlastně děsně akční, ale nějak si z něj nic nepamatuju, holt ten předchozí byl asi lepší.
V neděli jsme capali jen kousek nad lom, asiže proto, že sobotní výlet byl dlouhý a panička usoudila, že bych se třeba mohl rozpadnout, takže nasadila odpočinkový režim. Přiznám, že v neděli mi to až tolik nevadilo (nakonec aspoň jsme udělali tuhleto krásný panoráma), ovšem při pondělku už jsem trochu rpudil a tak mne vyvedli do lesíka na kratičkou, jakože si nevšimnu, že ujdeme pár kroků. Ono navíc se stalo, že na našem parkovišti stálo cizí auto a z něj těsně před námi vystoupil velmi slušně narostlý pitbul a panička nesnáší psí zápasy, přestože já si teda myslím, že bych ho vyřídil levou zadní. No a tak jsme šli lesem, úplně mimo cesty běžné a krátce. Abych asi tolik netrpěl, vyrazili jsme i v úterý, ale zase jen tak na otočku, určitě jsem neměl splněný počet kroků. No a tak trochu maloučko delší cesta byla až v pátek poo, ovšem to zase bylo tak dusno a horko, že jsem se sotva vlekl a panička zase rozvíjela teorii o mém pokročilém věku, mnoha skrytých ranách a chorobách, o nichž já nic nevím, ale když mne vnáší do auta, celkem rád se tvářím, že je všechny mám.
No, nakonec poslední pokus o výlet proběhl v dnešním ranním dešti. Pravda, potkali jsme asi 15 mloků, ale již po 20 minutách jsme byli všichni tak mocně durch, že i panička usoudila, že pro jednou nebudeme počítat kroky ani vysupěná patra, ale prostě půjdeme do sucha. Sice tam nejsou mloci, ale on teplý pelínek taky není k zahození.
Psáno 23.5.2020

Já vím, že jdu trochu proti proudu, ale tady teda aspoň se furt nic neděje. Jeden by se ukousal nudou, čekám, kdy obtloustnu jako mí lidi a nebudu se tomu divit. Nic se neděje! No aspoň nepropadáme panice, to je prý taky důležitý.
V neděli jsme pro mne snad prvně koukali na Liberec od jihu - lezli jsme na Rašovku. Nebýt toho, že si páník nechal zaflákat čip ve foťáku pylem z toho mohly být i pěkný fotky, světlo krásný, ticho a klid šesté ranní, nikde nikdo... No, ale ty fleky na fotkách byly šílený, to jsem ani já nepřekous.
Pak se tvářili, že děsně makaj, to je tu teď takovej zvyk. Výsledkem není nějaká navršená práce, nějaký hmatatelný výstup, který by šlo ukázat či předvést, ale pouze absence dobrých výletů do okolí. Těch několik málo pidiprocházek, nota bene v naprosto nesmyslných časech, to ani nebudu počítat. Nejděsivější asi byla ta páteční, to snad ještě ani nevylezlo slunko, a my už se vraceli...
Trochu zajímavější byla až sobota, protože Kvilík se rozhodl, že svou velikánskou oslavu zásadních kulatin oslaví se mnou v mých pelíšcích. Pozval si na tu slávu tolik lidí, že jsem je sotva přepočítal, ale udržel jsem pozornost, kontroloval při odchodu každému zavazadla a dobře to dopadlo, ještě musím udělat inventuru u babičky, jestli se tam neztratily nějaké piškoty, ale celkově mohu shrnout - povedlo se to. Jen jsem z toho nicnedělání nějak šíleně utahanej. Tak dobrou.
Psáno 31.5.2020