Přestože domácí nervy tečou a je zcela evidentní, že se někam pojede (panička si vyhradila dětský pokojík k rovnání svršků i spodků, jejich přerovnávání, vkládání a vykládání, stejně tak se zaváří maso do sklenic, u čehož převelice rád asistuji, páník, samozřejmě, jen tak lelkuje) našli jsme si něco minut k nedělní vycházce. Nebyla dlouhá, ale celkem jsem si to užil, inu, na dlouho patrně své Siera Llisera neuvidím. No a pak už se jen balilo, občas nějaká ta práce, panička si vykreslovala slepé mapy, aby určo trefila, běžný standard.
Vyjíždíme v úterý pozdě odpoledne, babička nám nadělala řízkůch jak na týden, ovšem páník tvrdil, že do Rozvadova nevydržej. Vydržely.
Probouzíme se (no, možná lidi moc nespali) pod Puy de Dome, to je takovej kopec nad Clermot-Ferrand. Tak na ten jsme vylezli hned ráno, prej na protažení. Myslím, že jsem protaženej na několik dní dopředu, ale sportovně kulturní šílenství pokračuje.
Prý mám nedostatky v románské architektuře (pravda, my na messetě studovali gotiku), tak v rychlém sledu Orcival, St.Nectaire, v St.Severinu jsme kostel nenašli pro samé oslavence asi prvomájní a kostelní smršť jsme zakončili slavnostně v Issoire malovaným interiérem. Pak už pelášíme do Bombes, kde máme vlastní kapli k bydlení. Je jí 300 a nejmíň tak dlouho tam nikdo netopil, říkal páník.
Další dny poznáváme blízké Franky. Pro mne asi nejpěknější jsou šutrácké chaosy, tam jsme totiž úplně sami (no to jsme teda skoro všude) a můžu chodit bez šňůrky. Taky lezeme na různé kopce, kupříkladu nějaký ten Mont z kterého je vidět 1/3 Francie, ale my teda asi měli trochu smolu. A taky jsme vylezli na jinej kopec, kde ještě byl sníh, dokonce taky jeden i padal. No padal tam i páník, teda, ale tvářil se, že to je fotografickej grif.
Taky tu prolézáme různá městečka s kostelíky, obhlížíme hluboká údolí řek (doufám, že mne s kajakem vynechaj, teda) a obdivujeme skaliska, na některá co mravenečci lezou lidi, ale naštěstí ne ty mí. Nejvíc se mi líbí veliké kostely, protože tam stojím s jedním ze svých lidí na šňůrce, kolem chodí místní, cosi žblabuní tou svou směšnou hatmatilkou a objímají mne. Nejhezčí byl dnešní policista, který se napřed páníka zeptal, co jsem za rasu (asi tu mají s rasama furt nějaký potíže), když zjistil, že německá doga, mluvil na nás německy. Tak jsem mu oblíznul brejle a měl zážitek na zbytek služby. Celkově dneska to bylo báječný, protože před katedrálou v Rodez (panička tam nechtěla, ta je románská, to bylo kvůli gotickýmu páníkovi) byl trh a mocmoc lidí vůkol a všichni se chtěli pomazlit. To panička těžko snáší, žárlivka. Tak jsme jí koupili misku jahod a byl klid. No zvládli jsme toho dneska mnohem víc, ale - nějak se to snad projeví ve fotkách, pokud se teda povede je zpracovat. Já teď musím spát, mám už fakt šílenej deficit.
Psáno 4.5.2019 v Bombes

No, tak já teda nevím, podle mne dovolená na zotavenou vypadá tak, že se leží a jí. Dobrá, občas to jde přehodit, na pořadí nakonec vlastně nesejde, fundamentální je ona vybraná činnost, na kterou není v běžném života shonu čas. Mí lidi, jsa asi z běžného žití zcela zoufalí a frustrovaní, to vidí jinak. Žádný ležení, prakticky žádný jídlo.
Celou noc jedeme jen proto, aby nás odfouknul vítr na nějakým šíleným francouzským kopci Puy de Dome. Místo příjemného obhlížení katedrály v Clermontu jsme jen letmo levým okem viděli vršek věžky a pak šupšup 300 metrů převýšení, aby se nám nezkrátily žíly. Myslel jsem, že páníka už necháme nahoře, ale nakonec to dal. Pak to přece jen nebylo tak děsivé a přes Orcival, Svanýho Nektára a ještě nějaký další hromady kamení jsme se propracovali do naší kapličky, kde prý teď budeme bydlet. Paní, která původně vypadala jako majitelka, mi napřed před nos nastrčila westíka, že se jako budeme kamarádit, ale my si hned jasně vyznačili role, takže celý týden chodí westík kadit k nám a já k nim, ale pak správně usoudila, že domácí pán může bát jen jeden a zbylo to na mne. Ale mnoho z té vlády jsem si neužil. Den první, zde.
Protože spaní, jak už bylo naznačeno, se tady nenosí, tak hned ráno vyrážíme do Chaosu. Ono se to tak jmenuje, teda, a není to vůbec ošklivý. Jasně, cestou tam jsme zvládli ještě nějaké vyhlídky a vycházky, ale přiznám to, motá se mi to. Ani jsem neocenil vyhlídku z Mont Aigolu, odkud se prý dá vidět 1/3 Francie, protože podle toho, co bylo vidět, je Francie teda dost prťavá zemička. A foukalo tam. Zapomněl jsme zmínit, že tu je krapet zima, ráno mám zamrzlý dvířka do chrudoše a učíme se topit v krbu, protože jinak páníkovi mrzne kafe. O úsměvu se nebavme, na ten nemá sílu. Foto zde.
Celkem dobře začal další den, kdy jen tak zlehka procházíme takový dost pravěký městečka, není úplně ráno, ale všichni tu mají ještě zatažený rolety, na ulici nejsou ani ptáci. Pak projíždíme nad nějakým potokem, lidi se mi rozplývají a furt si něco ukazuji, jakože koukej sem a koukej tam, ale hlavně že sme v teple, řekl bych. Bohužel u toho nezůstalo, vystrčili mne ven z teplíčka a lezeme jak lazaři na Mont Lazare, to prej je moc pěknej kopec. No, já teda fakt nevím, kde se to v těch lidech bere, ta obcese kopcema, který jsou šíleně vysoký, funí na nich a chumelí. Ani lidi úplně dobře nevypadají, jak si ani nepovídají, protože jim nestačí plíce. Proč todle dělají? Jinak kopec fakt strhující, ještě že chrudoš nestihnul úplně promrznout a tamní pelíšek zůstal pěkně měkký, byť nevyhřátý, na tom jsme musel zapracovat. Ale ono jim to nebylo dost a ještě jsme se promenovali v Mende u katerdáli s šilhavýma věžmama, ještě že mne tu asoň lidi trochu obdivovali, to hned jednomu zdvihne náladu. Foto zde.
Místo odpočinku, viděl bych to tak na aspoň 12-ti hodinový spánek a pak trochu se válet, jedeme za kulturou hned po ránu. V Sévéracu na hradě jsme nebyli sami, jakýsi šílenec tam vyklusal, zatímco jeho rodina se jistě skládala na léčení. Myslím, že ťukání si na čelo není specifický francouzský pozdrav, ale když nás viděj, tak si něco myslej. Do Rodez ke katedrále dorážíme sice brzy, ale protože tu mají trh, nejsme první. Ovšem panička to nekvituje právě s pochopením, ona silně žárlí na mou popularitu. Naprostým vrcholem byl policista, který se ptal na rasu (moji) a pak na nás mluvil německy. Za odměnu jsem mu oblíznul brejle a do konce služby měl o zábavu postaráno. Z Rodez jedeme na další svaté místo - Conques. Co je tam přesně svatýho netuším, ale vybírají parkovné naprosto nekřesťanské. Ovšem i zde jsem zcela zastínil paničku, asi se mnou už nebude vůbec mluvit. Ještě že páník se tváří, že mu je moje popularita ukradená. Ještě pár svatých míst a kostelíků a konečně přistáváme v naší kapli. Celkem spokojeně padám do bezvědomí hned po lividaci potravin. Co dělají lidi mne vůbec nezajímá, já mám totiž dofču.
Skoro je mi líto, že jsme opustili ideu svatých míst, protože další den se šlape bez ohledu na mráz. Oni mají bundičky, ovšem já mám velmi řídkou srst. Furt si jen říkám, že jsem přece velkej pes, že něco vydržím, ale proč do Francie za mrazem, to jsem neochopil. Zastávky u místních kostelíků už sleduji jen z chrudoše, není třeba všude vystupovat. Možná by se nic nestalo, kdybychom místo toho věčnýho chození občas trochu schrupli. Foto zde.
Jakoby mi rozumněli, hned další den zahajujeme výstupem na skalisko Capluc, kam naštěstí na vrchol nemusím, protože tam se zásadně leze po žebříku. Začínám si o Francouzích tvořit obrázek ne úplně kladný, bez ohledu na to, že moje matka ba mnoho dalších příbuzných štěkalo zásadně pouze francouzsky. Těším se na další Chaos, ovšem tohle byl jen tak asi desetinásobnej Prachov. Žádný pěkný šutříky, skály, všude jen skály, mezi nima stezníčky a vláček. Ještě štěstí, že jsme tam vlastně byli skoro sami (a tedy panička povolila a šňůrka zahálela), přestava, že kráčím v procesí, mi kazila poo spánek. No a dorazili to tím, že odpoledne trávíme objevováním dolmenů. Tady totiž je šutrů tak veliký množství, že vlastně dolmeny jsou úplně všude, ovšem panička to vymyslela na dolmeny 1. až 3. kategorie a hledáme ty 1. Pečeme se ve vedru zhruba 10 stupňůch já už sotva lezu. Soudím, že páník, kdyby se neopíral o foťák, padne.
Slavnostní chvilka - poslední den v kapličce. Navrhuju ho prospat. Přestože mám 4 tlapy na hlasování, prohrál jsem a jdeme hledat nějakou bláznivou skalní bránu. Našli jsme, ale byla to děsná dřína, hlavně cesta od ní. Musím přiznat, že bez lidí bych se zpátky nedostal, zdvihali mne pře sokly, protlačovali žlaby, no prostě hrůza. Ale taky je pravda, že bez nich bych takovou pitomost jako je skalní brána nehledal, já bych klidně v kapličce kaplil. No, máme to za sebou, odpoledne ještě jeden hrad, to se dalo vládnout, padací most jsme přešel, točité schody ve věži byly nad mé síly. Ale v zásadě jsem hrad dobyl, myslím. No, a teď pořádný spánek na cestu domů, je to jen pár kilásků, pro chrudoše prd.
Teda závěrem musím konstatovat, že cesta zpět byla podstatně strašnější než cesta tam už proto, že za dne panička furt prudí s čůráním, i když se mi nechce, pak mi nutí vodu, i když já ji nerad, pak musíme chodit, i když leje. Zlatá nocovka, to je jízda, ale tohle...
dopsáno v pátek, 10.5.2019

Po dovolené normálně nastává vždy normalizace, teda zpravidla. Normalizace, jak tvrdí páník, se vyznačuje přehnanou opatrností a minimem aktivit. Oni si, hlupáčci, myslej, že to na mne platí. Navíc letos teda jim to vůbec nevyšlo, bo páník je kulatej. On teda je stále více kulatej, ale nejvíc kulatej byl o minulým víkendu, kdy si tu jeho kulatost přišlo prohlídnout spousty milejch lidí, zvláštěpak všemožní trpaslíci, které tu všichni žerem. Skoro jsem ani nezlobil, roztrhal jsem jednu utěrku, když si mne nikdo nevšímal, bo to maj za to. Ale jinak dobrý, když jsme zrovna nespal (chápejte, normalizace), někdo si mne zpravidla všímal.
Ovšem pak to teda začalo - celý týden nuda, furt jak montechristo zavřenej, těch pár krůčků, co jsem realizoval v lesíku, se snad ani nedá počítat. Nakonec páníkovo počítadlo kroků mu zahlásilo splníno až v pátek po sekání, když jsem mu lovil levé přední kolečko u sekačky až vypěnil a tak jsem mu šlohnul rukavici a udělal z ní tři, položil je u babičky před dveře aby měla výřad a ona když šla dívat mlíko Míce tak se lekla, copak to tam má za divný ptáčky (už špatně vidí asi). Jo, fakt není do čeho píchnout, navíc furt lilo. A pak se panička diví, že vrčím, když mne nutí chodit ven do deště, šak já bych to klidně vydržel, já totiž nemusím vůbec čůrat, když se mi nechce. TO jen panička má takový divný představy a tak já teda se zlobím a vrčím a někdy jí uteču nahoru a ona mne pak žene za schodů a já vrčím ještě víc, protože nechápu že ona mne vůbec nechápe. Jen páník se usmívá a říká mi, že mi to říkal.
Dneska jsme konečně zase trochu vyrazili - dokonce hnedle tři cesty jsme objevovali v Jizerkách, z toho jednu teda spíš plaveckou, ale dobrý. Páníkovo počítadlo má splníno, já bych klidně ještě někam trochu šel, ale jak tak koukám na ty dvě chcíplotiny, tak to asi nedopadne dneska už. Jo, po dovolené holt nastoupila normalizace.
Psáno 18.5.2019

No a už je to fakt zase ta tradiční nuda, kombinovaná s šedí proflákaných dní, kdy se nehnu z boudy, lidí ráno odchází to tzv.práce a po návratu sedí u svých svítivých bedýnek a vůbec není jasný, proč teda z tý "práce" vlastně přišli domů. Trochu je omlouvá obědová miska, která přece jen trochu ten den zkrášlí (a pak ještě ta večerní, ranní totiž ne vždy ocením), ale jinak vlastně je jejich jednání nesrozumitelný.
Trochu je zlobím, mám totiž novou bezva fintu. Slunko teď vstává poměrně brzy, ne, že bych uměl hodiny, ale poznám, jak páník funí. A tak sotva se pořádně rozední, jdu a oblíznu mu čenich. Pravda, zpravidla nezačíná den nějakým něžným slůvkem, ale to už je jeho věc, já mám splníno, den začal žertem.
No, jinak k týdnu není fakt mnoho co říci, snad jen, že jsme s paničkou absolvovali jednu městskou trasu a já byl dost vzornej, možná i proto, že jsme vlastně nikoho nepotkali a já se neměl před kým prsit. Ale přátelsky jsem komunikoval s příkopovými pracovníky, jen si holt budou muset přemáchnout modráky.
Dneska to byla ale jiná káva, vzbudil jsem je na šestou, abychom byli sami v lese, a povedlo se. Fakt jsou lidi divný, nevědí, že takhle po ránu se tlapká nejlíp. Tátou hub dnes byl páník, našel jednu, letošní první a na paničce bylo vidět, že porážku nese těžce, stalo se to totiž prvně. To má z toho, že furt kouká kde co lítá a furt mne připíná a odepíná a pak se nesoustředí na hříbky. Páník na lidi okolo kašle a tak holt o nějakou tu houbu škobrtne a je slavnej. Zdůraznil nám svůj úspěch asi 5x, budu se do toho muset pusti sám, aby viděli, jak se hledá. Ale teď si jdu odpočinout, mám dneska i kroky splněný.
Psáno 25.5.2019

Tak já samozřejmě vímm, že už je červen a správně by měla být nová stránka, ale já jsem tak děsně línej... S tím je tolik práce... A vlastně logicky, krom dnešního výletu teoreticky hubního ale prakticky bezvýslednýho je všechno všecičko květnový. Tak sorry jako, červen bude až za týden.
Neděle byla skutečně famózní - naprosto nový výlet, ani teta Beta tudy nikdy nešla, že mý lidi tu byli prvně, je jasný, voni zas tak moc nechoděj. Prostě prvochod jak vyšitý, Bílou Desnou proti proudu a Černou po proudu, vodopády, páníkovo zdržování s tím jeho věčným klipklap, a to jsme mu s paničkou nedovolili použít ten jeho slavnej stativ co vláčí na hřbětě (neublíží mu to, jen ať maká pěkně) neb to bychom tam ještě byli. Ale pěkný to bylo.
V týdnu nám navíc krapet zapršelo, je to báječně poznat na fotkách, protože jsme si to spolu s lesem všichni užívali. No, teda mohloto být podstatně lepší, intenzivnější, víc toho mohlo bejt, ale i tak - dobrý. Bloumali jsme po našich běžných cestách a občas neměli jako přejít potok, který tu dobrých 9 let (tříkal páník, on už hodně pamatuje) vůbec nebyl. V příkůpcích klokotal Nil, kde dříve houby rostly, teď nijagára. Paráda, i když jsme teda nic nenašli, občas trochu zmokli a i díky tomu byly naše vyhcázky dost krátký, až na tu dnešní, ta byla sobotní ranní jak má být - okolo Javoráku s jedním úplně novým průsekem, moc jsem si to užil. Stejně je divný, že když jdeme cizí cestou, já ožiju, dokonce i když je děsný vedro vůkol.
Chtěl jsem vám ještě popsat novou bezva fintu, co mám teď na páníka, ale nechám si no na indy, protože jak tu dneska seděli švagři a dochutnávali jsme to červený, tak se mi už nechce vůbec nic. Ještě že ty narozky už máme voslavený, asi už bych to dál nezvládal. A vůbec, tenhle týden byl nějak náročnej, s tou vší vodou nebo proč, tak buďte chvilku napnutý, já to stejnak vykecám.
Psáno 1.6.2019