Tudleten máj = pro psíka ráj je skutečně trefná moudrost. Vlastně furt někam výletujeme, lidi si vůbec nestěžujou na třídenní pracovní týden, asi je to prostě přirozený. Mně to taky tak přijde, já bych teda klidně ještě nějaký ten den ušmik ve prospěch vycházek, lenošení, zahradničení, toulání, grilování...
Hned v neděli ráno jsme vyběhli na Jezdce, tam já to rád, stojím vysoko, vidávám daleko. Po dprůhlednou záminkou, že páník jistě chce fotit šikmé slunko nás panička vyhnala skoro ještě za tmy. Tím ovšem je neděle příslušně delší, můžeme se pinošit na zahradě a tvářit se, že makáme. Samozřejmě, že to jen tak jako předvádíme, ale dobře to vypadá.
Po kratičké pauze, kdy páník v pondělí simuloval práci, jsme slavili 1.máj průzkumem nových průseků na našich starých cestách. I když se mi dobře běhalo, nejsem si jist, že se mi ty průseky líbí, vypadá to, že nás pod Pilzberkem staví další silnice, to tak asi přibude cyklistůch, obávám se.
Všude kolem nás, nad námi o v nás se vznáší pyl. Závratné množství pylu, pokrývá všechno, všechno má jednotnou žlutošedou barvu, hladina kaluže zaniká v okolní asfaltce,jsou úplně stejný. Jen potok trochu ještě teče, brání se pylové záplavě a odnáší ji do moře. Dobře jim tak, za 14 dní bude na Baltu obrovská pylová skvrna, budou ji rozhánět armády a ochránci budou lkát nad uhynulými žlutošedými delfíny, velrybami a žraloky, kteří všichni budou mít zapylené žábry.
Ještě i v pátek jsme stihlli aspoň pár kroků v našem lese, no a taky jsme samozřejmě obdivovali, co všechno nám vykvetlo, krom mě, samozřejmě.
V sobotu vyrážíme hnedle po ránu na dalekou cestu - až do Otročína na veleslávu; řada členů rodiny má nějaké výročí a kdo ho nemá, stejně něco dostane, teda kromě mne, ale já už si zvykám pomalu. Cestou se ale stavujeme na Zaniklém zámku, a to bylo teda dost dobrodružný. Z oslavy se vracíme děsně pozdě a vlastně jsem doteď nedohnal spánkový deficit. Tak dobrou.
Psáno 6.5.2018

A tak jsme si tu prožili další sympaticky režírovaný týden, výrazně vylepšený o "volné" pondělí, kdy si páník jen v pozdním odpoledni na chvíli odběhl za prací (a jak se později ukázalo, přinesl si krom práce i nějakýho vira, ale o tom pak), ale celé dopoledne jsme strávili pochodováním u sousedů v Zittauer Gebirge, obcházeli jsme hrad Karlsfried, ten se stavěl v době, kdy Lužice ještě byla součástí zemí Koruny České. Nechci rýpat, ale naše lesy jsou krapet upravenější, teda aspoň některý. Ale vycházka to byla pěkná, zakončená obědem u buřtové babičky, nemělo to chybu.
Sváteční den už byl trochu umírněnější, obcházeli jsme jen Javorák, v podstatě jsem si kontrolovali pozemky, které jednou patrně vydržíme, chodíme sem pravidelně, staráme se tu o houby a přepočítáváme srnčí a jelení zvěř, tentokrát i kunu jsme pozdravili. Myslím, že už by to mohlo být naše, já to teda už mnohokráte podepsal a drzé pokusy o přepis mých značek naprosto nekompromisně likviduji. Teď jen, aby s tím páník doběhl na katastr.
Když jsme sbalili vlaječku (babička by svátek bez vlaječky neuznala), nastalo třídenní pracovní období, v podstatě přesný čas, kdy já jsem mohl stihnout odpočívat. Jenže to by páník nemohl být takový matlák. Ve čtvrtek najednou kdesevzaltusevzal soused s kladivem, majzlíkem a spoustou dalších věcí a vytloukl nám ve sklepě okna! A do toho páník s novými okny! No já se nestihl ani koukat, co se to děje, tak jsem si raději zalezl do pracovny, tam mám takový jeden oblíbený pelíšek a lomoz kladiv mi tam nebrání v přemýšlení. Zcela jinak na tom byl páník, jak jsem pravil výše, asi si přinesl víra a ten teď právě začal intenzivně vířit. Napřed posmrkával, pak pofrkával a nakonec troubil, pak už nic, jen zouvale odkapával nosem, huhňal a vše vyvrcholilo v pátek, kdy si představoval, že bude slavit a místo toho přišel z práce už dopoledne, chvíli simuloval činnost u počítače a pak zalezl a nechal se ode mne přikrýt. Panička, když ho viděla, roztrhla své roucho, zakryla si tvář a odešla k mamince. Ještě, že ten chudák má mne, poctiově jsem mu celou noc lízal nos a dnes ráno vyskočil skoro úplně zdravý. Za trest šel na procházku a od té doby už se zase fláká. Naštěstí už je potichu. Musím ale říct, že tento týden stál za to, i když teda ten včerejšek byl dost k ničemu.
Psáno 12.5.2018

Léto pokračuje v dobrém tempu, jen teda nevím, co bude v létě. I když je pravda, že tentokrát nám krapet zapršelo a dotekly naše retenční nádrže, aby páník mohl zase pobíhat s konvemi a já je mohl chytat za huby. Stejnak s tím běhá zbytečně, jahody, které tak slavnostně zasázeli, evidentně chcíply, to neoceňuji. Že mu raší cibule mne nijak nebere, ten hrášek asi zkousnu, pokud mi ho teda trpaslíci nechají, vloni mi Fanča dala jen šlupky.
Našli jsme první houbu! No našla ji panička, to je jasný, páník se páře se svým novým (bazarovým, psst) subjektivem a s nikým nemluví. Když do něj drcnu, maje v tlamě míč, zavrčí, že na hraní je panička, on že je tu na vážný věci. No to teda, všichni to vidíme, ale mlčíme. No ale na procházku jsme asi tak jednou došli, to jsme právě objevili ty houby. Jinak nic novýho, naše stezky jsou konzervativně stejné. No, teda vlastně ne tak úplně, po čase jsme se byli proběhnout i v Opičáku, no to je teďka teda fakt prales! Málem tam na mne vyběh krokodil!
Máme u sousedů ryčbečku Afinu na letním bytě. Je nafoukaná. Několikrát jsem zkusil navázat s ní diplomatické vztahy klidně i na nejvyšší úrovni, mohli jsme se třeba navštěvovat (ten plot bych prolomil jednadvě), vyprávět si o životě, o koníčcích, sepsout politiku (no spíš zkočkovat ji), promluvit o literatuře, hudbě, nových filmech a tak. Nic nebude, obrátila se ke mě zády, což bylo nadějné, ale pak hned odhopkala a ani písemný vzkaz žádný nenechala. Je to náfuka, počítám. Nebo taky stará nafuněná fuchtle.
Dneska jsme šli konečně trochu víc ven - na Smrk. Asi nejveselejší byla úvaha, jak by asi obsluha vietnamské restaurace zopakovala "ve čtvrtek půjdeme s cvrčkama na smrk", moc jsem se chechtal té věte "v čeveretek půjdeme s ceverečekama na semerek", ale ještě víc jsem se chechtal, když páník, sotva leza, z vrcholu rozhledny fotil mlhu. No to je teda fakt konečně důvod fotit na barevný filmy...
Teď odpočívám, stihnul jsme totiž ještě zkontrolovat, jak seká zahradu, takže už jsem i dost utahanej, teda. Ale jo, takhle by to i šlo.
Psáno 19.5.2018

Zas to trochu začali flákat, zpočátku možná trochu kvůli mně. Oni totiž v sobotu večír dorazili trpaslíci. Sice už nemusím soudcovat boje o vanu a pohádku, na to už jsou fakt velký, ale stejně je na mne položena velikánská odpovědnost a nemůžu pak dospat. Navíc bylo dohodnuto, že půjdeme zkusit potkat mloky hned po ránu, než se tatík vyspí. A toje moje oblíbená trasa a zase jsme nemoohl dospat ani dosnídat. Jinak na tom byla Fáňa, která představu setkání s mlokem odháněla co to šlo, ba navrhovala, že na nás doma počká. Ale zvládli jsme to všichni, dokonce Kvilík i Fáňa vypadali, že už z toho lesa ani nechtěj. Vysloveně své prarodiče z této strany rozněžněli, takže to vypadalo na založení dobrého tedy výletového týdne. Bez ohledu na to, že páník si k narozkám koupil úplně novou alergii a troubením plaší zvěř včetně mne.
Bohužel zůstalo jen u výletového založení, v pondělí ba i v úterý jsem já teda ještě z toho nedělního nářezu s prťaty relaxoval, odpočíval, vyspával, nehýbal se, po zahradě se ploužil. Pak přišla pořádná bouřka a ulevilo se mi, i když zase jen tak jako večer, přes den je prostě nehorázný horko, na který mi španělé nejsme zvyklí, musím siestovat už od časného rána. V pátek i v sobotu jsme proběhli lesem, hledajíce houby, houby jsme našli, páník se brodil ve vlastním potu a furt testuje ten svůj staronový subjektiv, nevšímá si, že lezeme do děsných kopců (no na ten minulej Smrk to teda nemělo), jen brblá, že má furt málo světla (to má společný s Goethem, ale nic víc) a furt si něco šteluje, vůbec se nekochá a pak se diví, že jsme nic nenašli (pst, panička ani netahá ještě houbařskej pytlík, ale před páníkem se tváří, jakože sbíráme!).
Jinak klid a jaro, na chvojce se nám vylíhli kosata a tak je taky hlídám, neb hnízdo již patrně objevily straky. Nevím, jestli je zvládnu, jsou děsně veliký a maj krutý zobany a je jich moc. A já jsme malej, mám heboučkej nosík a na všechno jsem sám.
Psáno 26.5.2018