Nemohu začít jinak než radostnou zvěstí - k nám do Ruprechtic fakt přišlo jaro! Pozná se to tak, že páník odloží zimní bundu, já se slůním na venkovním pelíšku a rozkvete višeň. Ale musím uznat, že letos je nějaký mokrý, vlastně do toho jara furt prší.
Týden jsme zahájili dobytím hradu Košťál; tam nešlo tolik o nějaké významné kilometry, ale učil jsem turismus naše trpaslíky. A musím říct, že jsou celkem učenlivý - zvlášť dobře pochytili, jak je důležité do kopce držet pevně vodítko. Hůř už udrželi, že je taky dobrý koukat na cestu, ale myslím, že teď už to oba opravdu velmi dobře vědí. A taky vědí, jak hezký pohled umí být z kopce.
Protože jsme museli trpaslíky vrátit, další den - tedy 1.máj - jsme oslavili konečným a nekompromisním dobytím Ortelu, kopce to nedaleko Cvikova. A musím říct, že nebýt toho vlastního kopce, byl by to pěkný výlet. Takto prostě jen beru na vědomí, že on už dlouho provokoval a dostal, co zasloužil, já se z toho do týdne sesbírám.
Už vše řečené mělo být doprovozeno fotografiemi z naprosto epesného nového stroje, který si páník po půlročním váhání objednal. No, celý týden tupě koukal na PPL stránky, kde se balíček stále válel v dodacím depu, ale zase každej den mu slibovali, že užuž to bude :-)
No, tak dnešní den už slavnostně fotil novým strojem, a evidentně se má ještě moc co učit. Pochodovali jsme po Jizerce fotit rozkvetlé narcisy před Hnojovým domem. A protože jsme si přivstali (nechápu, jak je to možné, ale já prostě v sobotu neumím poležet třeba do sedmé; páník by to evidentně zvládnul, ale mě ta cestovní touha prostě nedá), byli jsme tam vlastně úplně sami. A stálo to za to, nejen skrz ty kytky.
Psáno 6.5.2017

Tak musím uznat, že ty květnový svátky mají něco do sebe. Výletůch podstatně přibylo, dokonce tak, že jsem v úterý byl celkem dost rád, že už vypadli do tzv.práce a nechali mne vydechnout, i když, jak je zde i obrazově dokumentováno, ani to vydechnutí neuměj udělat pořádně. Podle mne totiž normální vydechnutí je, že jsem rozplácnutej na nějakém z pelínků, případně v trávníku a nebo na koberci u páníka v trucovně a tam spinkám, běhám a štěkám ze spaní, pak se odebéřu k misce, zda se nenarodilo nějaký jídlo a vrátím se k aktivnímu odpočinku. No, tak to je jen ideál, tak já to nemám, to mají jen normální psíci, ne my, uštvaný sudetský španělé. No, obrázek ať si udělá každej sám.
V neděli místo rozjímání jedeme do Otročína k hOlince, kdež se odehrává rozsáhlé gratulování úplně snad každýmu z celý týdle stohlavý rodiny, letos dokonce i Kvilík obdržel dárek, aby neplakal jako vloni, jen na mne se vykašlali. A to tam jedna z mnoha babiček přivlekla neurotickýho jozefčíka a já musel bejt vzornej. Teda jak já byl vzornej! Ležel jsem na cestovním pelínku a ani jednou jsme nezavrčel! Jen jsem se trochu rozplakal, když děti hrály honěnoskovku, tu ná epesně umím, a nesměl jsem, protože on děsně řval jen jsem se hnul. Naštěstí mají mí lidi rozum a když už to přestívalo být únosné, sbalili jsme naši porci dárkůch a vyrazili k domovu. A to jsem zapomněl, že zítra je vlastně svátek a tedy nemusím tesknit, že ne neděle takhle zbůhdarma promrhaná. To bylo ráno šťastný, však jsem je vyhnal z duchen už kolem 6., aby měli čas tu radost absorbovat. Naložili jsme seště tetku Heddlu se strejdou a jeli jsme jim ukázat, jak vypadá Stříbrník. No, taky jsme to tam všechno úplně neznali, ale byli jsme rozhodně pokročilejší. Co ovšem bylo úchvatný - pole pampelišek. Asi se to bude přidávat do nafty, jinak nechápu, jak je možný, že toho všude tolik rostlo. Přiznám ale, že i když to nebylo zas tak krutě dlouhé, nějak jsem toho začínal mít dost a byl jsme rád, že odpoledne už jsme trávili doma.
No a pak už byl sice kratší, ale přesto standardní týden, jen snad i díky tomu, že páník má k experimentům nový foťák, trochu víc jsme pochodili v lesích nad Ruprechticemi. Jelínci i srnečci už jsou fuč, takže mne panička mnohem míň vláčí na lonži, na druhou strnau je pravda, že mám pocit, že mne nějak opouští ta čistá radost z letu. Já vlastně už tak jako spíš pročítám záznamy v borůvčí než že bych přerýval lesní půdu. Je pravda, že když se najde nějaký pěkný klacík, tak si ještě vzpomenu, ale už ani ty klacíky nejsou, co bývaly... Největší srandu jsem si užil až dneska, když mí lidi vyměňovali splachovadlo (nechápu, nač to mají, já to teda vůbec nepotřebuju). Tak dlouho jsem jim významně pomáhal, vsouval hlavičku mezi hasák a páníka, kladl ji paničce na pupík, když vleže přidržovala klíšťkami jakýsi šroubek, až to vzdali v půli a řekli, že to vlastně fakt na nic nepotřebujou :-) A tak máme konečně klid na relax, i když, samozřejmě, jsme v 7 ráno les zkontrolovali, co kdyby rostly, žeju.
Psáno 13.05.2017

Místo, abychom vycházkami, tůrami a trempováním slavili jaro v jeho překrásné barevnosti, čistovzduchu a akorát teplotám, flákáme to. Venku nás nikdo nevidí, jeleni, srnci i kanci smutní, že je nikdo neprohání, podkožní tuk začíná být neúnosný. Já jsem samozřejmě pořád nádherně útlý, ale sporý. A taky překvapivě hebký, to jak mne naprosto zlomyslně nalákali do vany, tam pokapali šampusem a znectili mi dlouho pěstěný odér. CHloupky mám, samozřejmě, lesklé, krásné, husté. No a teď jsou takové i na omak, Ale to jsme nechtěl říkat, to mi jen tak v mé přehnané skromnosti uteklo, prostě jsem na rozdíl od nevycválané zvěře krásnej furt.
V neděli to ještě bylo skoro nadějný, měli jsme obejít kus počínajících bučin, kde jsme doufali, že nepotkáme cyklisty. Špičák nám měl zůstat po pravici, ale mí blázniví lidi se dohodli, že ho dobudeme. No, a to neměli dělat, rpotože na Špičák se leze po žebříku a psíci, co se neradi nosej, tam nemůžou. A to je, jak každý snadno nahlédne, můj případ, musím říkat, že se nerad nosím (klidně bych se nosil, ale mám líný lidi s mizernou fyzičkou). No a tak jsme teda ten Špičák obcházeli a musím říct, že už jsem tak dobrodružnou szetku odvahy dlouho neabsolvoval.
A tím to skončilo. V lesíku jsme byli snad jen jednou, ale je fakt, že bylo furt horko a to se mi nikam vlastně nechce. I když jsme šlapali tou mločí cestou, nikde ani mlok a já se jim nedivil, taky se mi vlastně nechtělo.
Jiná situace nastala dnes - po včerejších 29 stupních mámě krásných 7 a jdeme s tetou hOlinkou dobýt Pytlácké kameny, protože strejda Panel nezná ani ty kameny, ba ani mozek nezná! No to mu musím ukázat. Krásně se šlo, jen ty mí lidi mrzli, srabi.
Kameny jsem dobyli, ale i já se teĎ cítím nějak dobit, už aby se šlo pelíškovat. Zejtra mám službu u trpaslíků, to oko nezamhouřim, chudák já. Ale já to rád udělám.
Psáno 20.5.2017

Ne, tenhle týden byl stejně zkaženej, jako vlastně snad všechny ostatní, jak já tady trpím! Tentokrát teda asi je řekněme důvod - ož při výrobě minulého týdeníčku páník prskal, že stroj je pomalý a nepracovitý (totéž si myslím já o něm). No a pak už se stroj zastavil a od té doby kdykoli páník dorazí domů, sedí u toho svého miláčka (no, bohužel já to nejsem) a tluče do klávesnice, vzteká se, no celkově se ukázal jako značně nekulturní.
Kdybych neuměl řádně komunikovat, asi bychom ani neviděli dnešní krásný nebe. Jenže já ve všední den jasně vyznačím, co se bude dít tím, že vnořím nosík do košíku, kde se povaluje vodítko a obojek. Sice jim to zpravidla trvá, ale pak pochopí, co je třeba dělat. Samozřejmě si ohlídám, že jsou doma oba a už nemají kravatu. No a o víkendu netřeba tak sofistikovaně, prostě sotva vyleze slunko, vyženu je z pelechů a šupšupven. Pravda, páník zpravidla prská jak vyplašená kolčava, že prý jako se může vyspat jen o víkendu a kdesicosi. Blbost, pode mne může spát klidně v tý svý práci, stejně by si nikdo ani nevšim. A vlastně proč by furt spal, už se naspal až dost.
Bohužel jsme tentokrát nevykonali žádnou objevitelskou cestu, i v neděli jsme jen vyběhli na Pilzberk, což je sice pěkný kopec, ale už nám je notoricky znám (a je mi jasný, kam se bude chodit na houby). No a v týdnu jsme brouzdali pod ním, čili furt vlastně na stejným místě. Ale co, třeba se jednou zmůžeme i na pořádnej výlet. Zítra to nebude, to máme oslavu Kvilíka, tak se od rána budu šlechtit, abych byl krásnej.
Jo, to album je trochu provizorní, prostě ještě není na
stroji vše, jak má být, a podle toho, jak se tváří, tak asi nikdy nebude, kakabus jeden.
Psáno 27.5.2017