Nebylo mi úplně jasný, co ty mí lidi tak blbnou na zahradě - hrabou (jakoby neměli dost nahrabáno, ba možná jim hrabe), plení, čistí, spalují, stříhají, olamují, postřikují. Ale už to vím - ono to totiž všechno náramně vykvetlo, takže jsem dokonce mohl dělat paničce modelku a vokazovat, že jsem krásnější než sakura. A myslím, že kdyby okolo toho tak nedřeli, tak to nevykvete. Jediný, co je blbý, že na ty květy lítaj hmyzáci a já je mám zakázáno lovit. A přitom voni tak fajnově lechtaj na patře. Teda některý, ty chlupatý koušou do pysku, ale dá se to přežít. Nejsmutnější ale je, když pak na ty rozkvetlý stromy padá sníh. Lidi jsou hned takový nervózní, že jim cosi pomrzne a vůbec si nechtějí v tom sněhu hrát! Přitom sníh je na honičku úplně nejlepčejší!
Zdá se mi, že v květnu jsou kratší týdny. Ani jsem se z nedělní siesty pořádně nevyspinkal (no dobře, v mezidobí jsme trochu pochodili po cvičáku i po přírodě, ale ty odpolední vycházky se vlastně nepočítaj, zvlášť když na cvičáku na mne každej štěká a nebo rovnou rafne) a už je tu mám zase navežený od rána. Možná kvůli tomu pálení ohýnků, nevím, ale každopádně tu svou práci pěkně flákaj a mě dělají nepořádek v diáři. A nevyspinkám se! A musím říct, že pálení ohýnků je v podstatě dobrej zvyk, protože se pojí s grilováním kuřátkových prsíček, to já můžu. Vlastně chápu, že poklady se objevují právě na filipojakubskou noc, protože dobře naložený a citlivě ogrilovaný masíčko je prostě poklad.
Všichni my španělé na prvního máje chodíme do průvodů. I proto nám vzadu narostlo mávátko. Jenže voni, místo do průvodu, mne táhli v podstatě pod vodou kolem Jezevčáku. Uznávám, že kraj je to pěkný, ale takhle mokrý jsem byl naposled vloni, když jsem si spletl louku s rybníkem. Zima jak v morně, mokro jak tamtéž a v tom my samojediný, srnce by nevyhnal. Páník si vlekl tu svou výbavičku, že prý na výhledy! No to je komik, teda.
Co si taky ze španěl nepamatuju, jsou klíšťata. Protože jsem švarnej kluk, chytaj se mne kudy jdu. Dokonce i pod vodou na Jezevčáku! Ještě že mám paničku bystrozorku, všechny vyloví.
No, a taky s trochou smutku konstatuju, že už mi nechutná jíst třikrát denně, snad jedině kdyby přijela zase ta teta z Prahy a přivezla zase dozí piškoty - kuřecí skelet - tak bych se překonal. Ale už prostě nějak jsem zajádřenej asi.
Psáno 2.5.2015

Jaro v Sudetech je velmi vstřícně organizováno samotným státem, soudím. Máme tu, představte si, o den kratší pracovní týdny, a můžeme se tedy věnovat kochání nad rozkvetlými zahradami - naší i sousedů (naše je nejhezčí). Doufám, že to vydrží aspoň celé jaro, mohlo by i do léta.
Jinak tu postupně dochází ke změně toho, co se mi objevuje v misce. Granulky postupně maličko mizí ve prospěch masíčka, to je, myslím, skutečně pozitivní a dobrým směrem jdoucí změna, navíc když je doplňována morkovou kostí třeba. Nevím, kdo za tím stojí, celkově jde konstatovat jen, že miska se plní, když panička místo hlazení cosi šmudlí v kuchyni.
Týden začal ranní výpravou, z níž jsme měl trochu obavy - Dračí kámen ve mně vyvolával nepříjemné pocity, protože s draky já nemám moc zkušeností a ty potvory, co nosí Kvilík, mne dost děsej, i když jim říká dinosauři. Ale nic, bylo to v klidu, jako vždy jsme tam byli úplně sami, nejspíš draci ještě spali.
Krátké a vlastnš ne úplně platné vycházky v týdnu snad ani nemá cenu moc popisovat. Pokud jsem neučil paničku na cvičáku, jak má držet vodítko, aby vypadala, jakože mne udrží, bloumali jsme pod Pilzberkem a chytali klíšťata. Už jsem na nš ale od paní doktorky dostal bobule a vůbec se jich nebojím.
Trochu větší ránu jsme dostal v pátek. Už když mne nastrojili do nového černého vodítka, mohl jsme tušit, že se bude něco dít. Ruprechtice ještě spaly, když jsme vyrazili na "výlet", auto nacpané dodatečným pelíškem, páník nervózní, panička slavnostní. No, kdybych věděl, byl bych nejmíň taky slavnostně nervózní. Zastavili jsme v Mladé Boleslavi a okolo nás spousty pejsků, ale žádněj hrací, všichny napjatí někteří se česali. Že to bdue napínavý mi došlo, když mne seznámili s tetou Lenkou, která byla mamka sestry mamky Betky (není to nějak složitý), a ta říkala, že jsem moc krásnej a že se se mnou ukáže nějakými pánovi. Asi byl dost vybíravej, protože se mu ukazovalo spousta lidí s psíky, on nám lezl do tlamy a nesmělo se stisknout, no prostě dost těžká věc. Ale teta Lenka mne pochválila, tak asi teda dobrý. Dokonce i panička se tomu pánovi se mnou předváděla, tak jsme mu ukázal jak pěkně umím z klusu vyskočit jí nad hlavu, ale ona to vůbec takhle nechtěla předvádět! Přitom to je moje parádní číslo! Ale nakonec asi všechno dobře dopadlo, pán se na nás smál a říkal paničce, že ve španělsku jsou moc pěkný pejsci, no jakoby věděl, odkud jsem.
Pak jsme ale naštěstí zajeli do lesa a z lesa do Otročína na velikánskou oslavu.
Na dnešek panička, moudře hledíc do norských radarů, naplánovala výlet okolo Jizerky. Moc se povedl, naposledy jsme tak děsně zmokli před týdnem... No, nejsem z cukru, ale celkem rád si trochu schrupnu, protože těch 15 kiláků jsem v podstatě plaval...
Psáno 09.05.2015

Nemám rád cyklisty, strejda Aleš ať promine. Už podruhý jsme šli po zbytečný asfaltce, budiž, ať si pojezdí. Ale proč kolem sebe házej vyprázdněný tuby energetických šlemů? Nechápu. My chodíme taky pěkně vyflusaný, ale nic po nás - krom otisků mých nádherných tlapek - nikdo nenajde. No občas možná někde nějakou odloženou slinu, ale ta zanikne v obyčejné přírodnině. Proč na první pohled (o počuchu neštěkaje) je poznat, že cesta je cyklostezkou?
Protože mám líný lidi, týden jsme zahájili krátkou procházkou kolem lomu nad Ruprechticemi, občas je slyšet siréna a bum. Tak jsem to potřeboval okouknout, jak si stojí. Nic moc, poměrně velký kus kopce už je fuč a nevím, jestli to je dobře.
V týdnu jsme zjistili, že stále nerostou, i když jdeme obráceně - tedy proti směru hodinových ručiček; evidentně orientace nemá vliv na růst hub, asi bude někde jinde to spušťadlo. Ale ať jdeme po směru či proti, je to furt do kopce, to je zajímavý poznatek. Ne, že by mi to vadilo, já jsem vypracovanej, ale ti mí lidi, ti děsně funí, evidentně jim ty kopce nesvědčí.
Ale největší opruz jsou ty komponovaný fotky -že prej strejda Xerín a teta Beta byli dycky focený v azalkách. No možná jo, ale já to nevydržím, jak von páník tak děsně dlouze zaměřuje, panička vyžaduje postoj andaluského oře a do toho já potřebuju nosit klacíky, tak trochu jsem postál, ale ne mnoho.
Nejlepší to ale bylo dneska, sobota je dycky báječná. Nenechal jsem je dospat, nakonec celej tejden si vychrupujou. Na Nové louce jsme byli ještě křupal trávník, a pak jsme šlapali přes Holubník, to byla paráda, první cyklisty jsme potkali až pod Ptačímí kupami a to se dalo snést. Navíc jsme objevili lidi , co balili stan! Měli tři děti a spali ve stanu! Úžasná věc, nemohl jsem se jich nabažit, jen oni trochu zahlíželi. Moc báječný výlet, Sierra Llizera je prostě báječná!
Dneska odpoledne jsme taky vzpomněli spolu s 50-ti dalšími nedožitých 70-tin kamaráda souseda Honzy, jsem rád, že tolik lidí na něj myslí, nejen já. Asi to nejsou tak zkažený bytosti, jak na první pohled vypadá.
Psáno 16.05.2015

To járo se mi začíná líbit - sice je sníh stále mým favoritem, neb běhání v něm je prostě báječný, ale tohle taky není k zahození. Travička je pěkně měkoučká (pomáhal jsem páníkovi se sekáním, takže o tom něco vím, navíc ji velmi intenzivně provzdušňuji), dá se po ní pelášit i válet, skoro jako ve sněhu, jen to míň studí. I když, abych pravdu děl, trochu toho teplíčka bych si snad i zasloužil, teď je to tu takové trochu neprohřáté. Snad nechytnu hexenšůs, říkal páník. Nevím, co to je, ale trochu se toho bojím. A tak polehávám spíš na kanapíčku, co mi vystrčili před obývák a trávník užívám k běhu. Občas jen tak ledabyle chytnu větev jabloně, azalky, rododendronu, višně, vrby, borovice ... urvu a vleču, to pak mám jistý, že si mne páník všimne. Teď jen ještě přijít na to, jak ho přimět, aby si se mnou začal hrát. Ondá jsem to zkusil a hupnul mu na záda. Jen tak divně hek a vůbec se nesmál. Šrámy od drápůch má vidět ještě teď. Nic to nevydrží, tydle lidi.
V neděli místo pořádnýho výletu bloumáme jen nad Lesním koupalištěm, ale co to vidím? Psík zvaný Barča, a připravený ku běhu, tak jsme si trochu zalítali. Je pravda, že v lese byla tma a páník tedy klel, že bychom měli jít běhat na louku, že by se mu líp fotilo. Jenže my jsme měli příležitost zrovna tady a teď, tak jsme na jeho fotky nebrali zřetelení. Náramně jsem oflusil ji i sebe, ani následná procházka rybníčkem to nespravila, spíš jsem na hladině vytvořil jakousi vrstvu, která zabránila rybníčku v odtoku. Jo, na vazké hmoty jsem kabrňák.
V týdnu nebylo moc času někde pobíhat, s paničkou jsem byl párkrát na kratičkém cvičáku a tam ani noha (trochu ji podezírám, že mi to dělá naschvál), hodně jsem užíval zahrádku a taky jsme byli trochu v lesíku (furt nerostou). Začínám už si myslet, že v lese jsem nepřekonatelnej, teda pokud náhodou nepotkáme srny nebo tak něco, ty jsou furt ještě rychlejší a svižnější, ale jinak jsem lesů král. Skáču přes příkůpky, na skály a z nich, klády jsou mi milým pokynem ke skoku, potoky zbožňuju a piju plným záběrem, do kopců jsem nezastavitelnej. Vzpomínám, jak jsem padal do příkopů, odmítal přelézat klády, kamení se bál, to jsem snad ani nebyl já!
Dneska prý trénujeme na dofču, začínám se bát, co mne čeká. Ten trénink totiž byl v tom, že (na špagátě!!!) jsme bloumali Libercem. Teda to je tak mrtvý město, že z toho lze soudit, že dofča bude někde na hřbitově... Ale snad jsem ostudu neudělal, capal jsme vedle paničky, mnoho netáhl a lidi mi byli programově ukradeni. Ovšem je pravda, že široko daleko žádnej pes, to by možná všechno proběhlo jinak a teď bych nepsal deník...
Psáno 23.05.2015

Nic zvláštního, nového, objevného. V podstatě je můj život šedivý a prázdný. Z pokroků mohu jmenovat snad jen to, že už mne schody nezastaví ani nahoru, ani dolů, i když dolů bez navlhčených pacek je to trochu na kvíkání, ale zvládnu to. Rovněž jsem se naužil budit páníka šlapáním po obličeji, zvlášť nos má citlivý a neodolá. Tím jsem sice zajistil, že se zbytečně nevyvaluje, ale zase mi zavřou jeden pelínek. Tudíž se zpravidla snažím o kompromis a nechám ráno paničku uvařit všechny snídaně a nehýbu se. Když slyším nezaměnitelný zvuk, jak kaloorie dopadají do mé misky, jemně vzbudím páníka maximálně třemi došlapy z výšky, někdy je třeba to proložit jedním dvěma oblizy případně poskokem na hrudním koši, to rovněž miluje. Je to úžasnej zážitek, zaplatím za něj tím, že mne vyhoděj z ložnice a nezbývá, než ten trudný pochod ze schodů. Když ale není napečená třeba buchtička nalámaná na masíku s granulkama, ani se do toho moc nehrnu a dávám jim na svém vlastním pelíšku jasně na vědomí, co si o nich myslím.
I když jsme v týdnu párkrát někde trochu byli, finále celého týdne byl víkend, kdy jsme vyjeli na sraz Zvířetníků, paniččin svátek důležitější Vánoc. Fotky týchž akcí, jichž se účastnila teta Beta, mi mnoho neřekly, byl jsem tedy velmi zvědav, co mne čeká. Překonalo to veškeré mé představy. Potkal jsem círka 20 psíků ku hraní, no, některý byli trochu netýkaví, jejich lidi se nijak neděsili, že mne vidí, někteří ode mne snesli i políbení! Úžasná společnost! Ani se mi od nich nechtělo, ale přiznám to, celou cestu jsem spal... A spím ještě teď, trochu u toho štěkám a běhám, prostě sbírám síly na další dny.
Psáno 31.05.2015