Fakt parádní týden. Počasí někde mezi Egyptem a Reykjavíkem. Výhodou je, že nemusím běhat v pyžámku, protože panička na začátku vycházky nedokáže odhadnout, jaký typ kožichu bych měl zrovna používat. A tak běhám nahatej a je to tak nejlepší. Střídá se nám tu vedřinec nad 15 stupňů a občasná chumelajznice, která způsobuje poměrně obtížnou průchodnost mými nejoblíbenějšími stezníky jako kolem Javoráku, tak pod Pilzberkem. No a občas mi zapadá i moje nepříliš prostorné předboudí, kde mi navíc ještě vysazují ty nesmyslný kytky a jeden nemá kam šlápnout, o žlucení ani nehovoře.
No a navíc tu máme apríl - jeho počasovou složku jsem již popsal, ale k tomu se pojí ještě ta naprostá nevypočitatelnost, kdy mne nechají vyspat. Já totiž nejlíp spím, když ráno vypadnou a přijdou až podávat obědovou misku. No, a to se jim teda daří vysloveně aprílově, tedy nepředvídatelně, ba skoro vůbec. A já abych to všechno organizoval, dosíral na všechno a u toho ještě odpočíval, jak se na pejsánka mého věku sluší. Jsem týrán, evidentně. A do toho musím kontorlovat všechny ty cesty, teď jsme rozšířili akční rádius i na Rašovku a vůbec ještědský kopec a já fakt nevím, kam dřív skočit.
Trochu si to mohli vylepšit Velkopátečním výletem, ale zajistili tak šílený počasí, že nevím, jeslti už jsem jim to odpustil. Každopádně musím zmínit, že jsem se potkali se spoustou jelenůch ještě bezrohých a prasákůch se spoustou mláďat. Všechna ta zvěř mne totálně ignorovala, což mi taky teda nezdvihlo náladu, kdyby se aspoň rozprchli kvičíce, ale oni jet tak jako juklli a nic. Zvuky vydávala jen panička, jednalo se o zvuky varovné a konejšivé, abych jako nikam neběhal, přitom já sotva pletl nohama. A to všechno jen proto, že páník si chtěl zavzpomínat, kde že to byl před 46 lety na táboře poprvé jako vedoucí. No ti z něj museli mít radost, řekl bych.
No a pak nám tu nasněžilo, takže když jsem měl stát na molu a dělat modela k velikonočnímu přání, tak se muselo spěchat, abychom nezmrzli; my, nahatý modelky to prostě máme složitý. Ale je hotovo, davy přihlížejících nasyceny, mohu konečně odpočívat. A že mám za sebou těžké dny, je evidentní.
Psáno 3.4.2021

Tak o tom aprílu jsme měl naprostou pravdu. Střídá se to tu rychleji, než vládní covidová opatření. Páník vybíhá a zase vbíhá se zahradním náčiním, co udělá, to mu zmrzne. A pak nic neudělá (častější stav) a vykvete to.
Na cestách jsme si užili víc sněhu než bláta, i když i to bylo. Začali jsme Lužkama a obešli okolo Vraních skal, na ně samotný jsme nemohli, protože tam hnízděj sokolové. Asi jak nemohou do sokoloven, hnízděj na skalách, počítám. Jako dlouhý to nebylo, ale zdá se mi, že panička v posledních měsících vybírá co nejfunivější kopce. Mně to teda neva, ale oni oba děsně hlučej do těch kopců, plaší to zvěř, ale já už jsme dost zvyklej.
V týdnu jsme mnoho nepochodovali, rpotože prý mám mít trochu klidovej režim. Já teda úplně klidovej mít nemůžu, protože kdesi v okolí evidentně po mně touží nějaká fenka a já jsem tu zavřenej a teskním, tak rád bych se seznámil. Nemají pro mne pochopení a že prej klidovej režim. Až ve čtvrtek jsme trochu obešli, no vlastně pak už každej den. A to právě bylo zhruba od mé pilzberkové cesty pořádně nasněžíno. A to zase že já (kecy, oni!) v tom špatně chodím, budu pajdat, hnu si zády, natáhnu kolena... Oni totiž jsou tak strašidelně líní, že krok kloudně neudělají, ale hází to na mne, že jako prý záda. Kampak mi asi mohou vlézt?
Psáno 10.4.2021

Nestíhám, musím být stručný, mám toho děsně moc na práci. Za chvíli jsou tu pražští hadi a já se musím postarat jak o jejich vzdělávání, tak i o kultůru a tak vůbec všecko. Kupříkladu teď musím rychle upatlat rybičkovou pomazánku, tu maj nejraději.
Týden zsme začali celkem nadějně - na Roimund. Nádherně rozkvetlé lýkovce, rozježděný cesty (ten kůrovec, všimněte si, nejvíc likviduje cesty) no a pak samozřejmě ten majestátný hrad, který jako jeden z mnoha srážil obchodní stezky do Lužice. A že tehdá bylo co strážit, když ještě nebyly zavřený hranice.
Pak se vlastně nedělo skoro nic, furt jako že mám odpočinek, rovnání zad a tak. Při té příležitosti jsem zaznamenal, že v okolí kdosi hárá a přiznám se, že mne to vždycky vyvede z míry. Možná z toho pak mám ta záda a žárlivá panička mne víc drží doma. Nemůžu říct, že bychom vůbec nechodili ven, ale nic moc, určitě bych snesl víc. Pravda, další dávka sněhu už mi přišla jako trochu nadbytečná, ale to je osud nás, horalů, že neustále jen prohrnujeme cesty. Maloučko se mi už ale zastesklo po španělské messetě, to teplíčko na záda bych fakt dost potřeboval. Takto se jen u páníka můžu opřít o radiátor, ale to není ono, tak se d-vitamin nesyntetizuje.
V pátek večer se objevila hOlinka, že musí dohlídnout, jak se starám o babičku, ta tomu tak rozumí, žeju. Ale já jsem zkázněnej a ani mrkem oka jsem nedal najevo nějaké to rozmrzení. Za trest jsem ji vytánul novou cestou na Milštejn a moc jsme si to užili, hlavně teda ty kůrovcový cesty, ty se v Lužkách moc povedly. Co mne nejvíc ale překvapilo, že musí jeden jet až pod Luž, aby našel Bedřichovský viklan, to teda jsem čučel.
No a teď už teda fkt musím končit, připravit večerní program, vytisknout rozvrhy, nachystat koloběžky, no já se prostě nezastavím.
Psáno 17.4.2021

Jo, na hlídání výuky jsem jim dobrej, abych radil v přírodovědě (oni nepoznaj bleduli!), matice, češtině, to jo, to mohu (a přiznám, s angličtinou mám problém). Ale když si jdou na Kalich, tak to mne nechaj hlídat ty jejich počítače a sami se proháněj po skalách. Ještě že mne vzali aspoň na Kristýnu, i když tam to já teda dost znám a tedy je to pro mne trochu nuda. Ale zase jsem se letos prvně pořádně cachtnul v tom koupálku, co tam psi nesměj (přitom teda viděli jste někdy psa čůrat do vody?) a ukázal jsem trpaslíkům Trojzemí. To jsem se nenadál, že samozřejmě bez pasů a covidtestu vlítli do Polska, ale včas prchli zpět, než je stihla zaznamenat jistě bdělá pohraniční hlídka či nějaké čidlo. No a pak už jsme jen byli cvičit horolezectví na Bílých kamenech, ale pro jistotu jsem je jistil odspodu, nejak se mi zrovna nechtělo šplhat. No a pak jsem je teda předal dál a od té doby je to tu nuda, nuda, mrazivo, šeď, mlha.
Ven jsme se skoro nedostali, krom teda dnešního rána, kdy se panička po letech (mnoha) poprvé posadila za volant a dovezla nás k Opičáku. Ano, jeli jsme brzy ráno, ale byl už velmi silný provoz (potkali jsme asi 3 auta), panička je velmi odvážná a šikovná. Opičák jsem skoro nemohl projít, jak jsem se klepal. Ale dovezla nás i zpátky, náhodou. Takže si myslím, že na dovolenou už můžeme páníka nechávat doma. Aspoň bude klid a někdo to tam pohlídá.
Psáno 24.4.2021

Tak jako já vím, že už je květen, ale jsem tak děsně línej, že prostě tohle bude ještě dubnové číslo. Jsem unaven, zulámán, potřebuju odpočívat. Ne, raději dopředu hlásím, že na veterínu to není, jen prostě mám našlapáno, no.
Týden vůbec nebyl tak sympaticky akční, jako když tady supluju pančelky. Ale i tak se přece jen něco dělo. Začali jsme výpravou do Valtinova, zda polapíme jeřáby. Polapili. A ani jsme moc nebloudili, od té doby, co si panička instalovala mapy.cz, se naše cesty výrazně zkrátily, ale zase je to dost nuda.
V týdnu jsme pravidelně kontrolovali sněhovou pokrývku pod Pilzberkem, páník si fotil vodu (ujíždí na tom, asi jak bylo to sucho, tak se teď nemůže nabažit) a já občas trochu poblbnul a hned panička brblá, že nebudu chodit. Přitom já chodím celkem dobře, jen někdy se musím rozcvičit, než vylezu ty 4 schody, so mi udělali naschvál na vstupu. Když se mi nechce do schodů, musí být páník v pracovně sám, protože to jsou taky 4 schody (kdo to projektoval, tohlencto?), ale většinou se rozcvičím, protože tam má nejlepčejší kanapíčko s radiátorem.
Podivnou věcí bylo včerejší pálení čarodějnic, nějak mi to vypadlo z minulých let. Ale sešli jsme se s paničkou a s babičkou u hovniště a pekli maso. Nevím, proč se tomu říká čarodějnice, ale protože jsem si v chaloupce našel míčky, tak byla celkem sranda. Jenže pak jsem si lehnul na cestovní pelínek a dala se do mne zima a panička mne musela zabalit. To bylo tak příjemný, že jsem nechal i zrzavýho kocoura u babičky v klidu nažrat, co já bych se zvedal, žeju.
Málem bych zapomněl, že v tomto týdnu jsme oslavili 7 let ode dne, kdy mne naložili do yaríska a z hrdého hidalga se stal sudeťák, taky hrdej, teda. Trochu nafoukaně si myslím, že patřím mezi nejpopoulárnější sudetský dogy ever.
Dneska jsem to asi trochu přehnal. Panička vymyslela cestu kolem Jizery, že jako bude po rovině. Což o to, to bylo (však taky páník brblal, že kopce jsou sice funivý, ale zase hezký, a má pravdu, páník), ale dost se to táhlo, teda. A navíc já měl zase službu, protože jsme sebou vlekli tetu íVanku a zDeňka, a o ty se jeden musí starat, oni nejsou zvyklí šlapat. Takže proto jsem už úplně grogy, jen jsem s páníkem zasázel brambory a už spím.
Psáno 1.5.2021