Ano, týden nelehký. Někdo si užívá druhý týden karantény, někdo si užívá slunečný nástup jara, já si užívám prastará, dokonce prý antická, biotika, zkracujou to na antibiotika. Paní doktorce se nelíbí můj chrchlavý dech a nikomu se nelíbí, že nejím, neunesou mne zadní nohy, a vlastně mne skoro nic nezajímalo. Teď už je líp, i proto jsem trochu odložil psaní deníku, byv posilněn kousky kuřecího (kranulky odmítám), tak to teď všechno vykloppím. Teda jako vypíšu, vyklopil jsem naposledy včera těch osm tablet a byl jsem vytrestán třemi bodanci od paní doktorky, která je na mne jinak dost hodná, ale teď mi teda pod kůži narvala hrozný věci.
Vlastně ani moc nevím, jak to začalo. Už minulý týden jsem si střežoval na krapet kašlík, který panička vyhodnotila na tzv.psincák, proti kterému je dle její teorie třeba očkovat maximálně 1x za dva roky. Léčil jsem se tedy odporným sirupem jitrocelovým, v němž naši trpaslíci poznali svůj oblíbený kašlací sirup; mají naprosto zvrhlé chutě. No a když jsem převzal péči nad mláďaty, musel jsem trochu ubrat denního spánku a trochu přidat na aktivitách - oni totiž musí trochu ven, jinak by zakrněli, měli by huhlaví plíce a třapatý svaly. Musím říct, že mne v tom mí lidi nenechali samotnýho, s některými úkoly pomohli. No a když jsem pak ve středu úplně ztratil schopnost chodit, tak páník převzal štafetu lesního vůdce, sice to trochu flákal, ale aspoň něco. No a já se léčím. Napřed jsem dostal jen takový srandovní tablety, že jako spíš na nějakou bolest. Pak už jsem dostal ty antibiotika, vzali mi krev z packy a celkově mne silně mučili. No a tak jsem se jim pomstil a přestal jsem jíst. A to byl panečku trestík na paničku. Pronásledovala mne s kousky masa a jak já prchal, když jsem teda už mohl chodit! Ta koukala, jak umím vyběhnout schody, když mi hrozí piškotem! No, v sobotu jsme se trochu usmířili, já jsem něco málo snědl a za to jsem směl pomáhat páníkovi krotit trpaslíky při zemědělských pracích. Ti skučeli, s rýčem, kopáčkem a hráběmi se museli ohánět, paráda. To mají za to, že si pouštěj furt stejný filmy a mne už to moc nebaví. Třeba je to přejde.
Dneska už budu jen odpočívat. Venku nádherně, vyženu lidi na zahradu a sám se natáhnu na kanapíčku před obývákem a budu chytat déčko. On mi ho tu znectil sousedovic kocour Mireček, zatímco já makal uvnitř, ale přes to se přenesu, moc se na sluníčko těším. Pár fotek ale mám.
Psáno 5.4.2020

Asi to jednou nastat muselo, ale nějak se s tím nemohu srovnat. Ano, šli na výlet a mne nechali doma. Když nepočítám těch pár týdnů, co jsem bydlel u mamky v kotci, se taková věc ještě nestala. A ještě k tomu ta trapná výmluva - máš antibiotika! A kdo mi je asi dává, aha? Ba dokonce nutí? Spolčený s tou veterinářkou, která nechce, abych měl vypracovaný tělo.
No, musím uznat, že jsem je trochu párkrát v týdnu zlomil - byli jsme se podívat nad lomem na západ slunce, sedělo tam sto frekventantů místního učiliště a bavili se tak dobře, že i já jsem měl strach, že spadnou do lomu. Jasně, že k tý zábavě nepotřebovali roušky, ale, tlapu na srdce, já taky žádnou roušku nemám. Další výlet byl nad Českou chalupou pár kroků lesem, abych měl jako pocit, že jsem byl na výletě (já je mám přečtený, podvodníky), jinak nic. Ještě že páník předvádí na zahradě spousty podivuhodných kreací, u kterých mu mohu asistovat, kupříkladu dneska jsem měnili kola u chrudoše, a celkem mi to šlo. Jen když jsem chtěl ty matky označkovat, tak páník řičel. Panička nám tu spolupráci závidí a furt mne zahání, že jako slunko a tak. Ovšem já umím bejt v baráku tak krutě protivnej, že mne raději pustí. No, a pak prudík u páníka a ten mne nemá kam pustit. Oba máme velikou radost.
Psáno 11.4.2020

Teda jestli je něco fakt blbý, tak je to rekonvalescence. Já jak musím polykat ta antická biotika (jako ten akt polknutí není vůbec špatný, neb se to podává zamotané v hovězím nebo kuřecím chladném), tak se musím tvářit, že jsem chor. Ale já bych tak mocně někam utíkal, nebo teda aspoň moudře procházel! A místo toho musím snášet, jak mí lidi chodí beze mne nejen do práce, ale i na výlet! No teda spíš takový ruprechtický kroužení zvládají, ale stejně. Je to krajně nespravedlivý.
Musím říct, že v půli týdne už to nevydrželi a trochu jsme občas někam maloučko pošli. A musím přiznat, že jsem pak spinkal vždycky jak nemluvně. Až teprve dneska jsem ale chytil klacík do skoku, jinak jsem spíš tak jako četl srnčí vzkazy a tak. Jo, ale už prej jsme zdravej, protože jsem roztrhal hubní utěrák, což je jasný znak návratu dobrého rozmaru. Ale stejně si jdu trochu ještě schrupnout, zítra třeba někam vyrazíme.
Psáno 18.4.2020

Tak teda doufám, že už s tím blbnutím končíme. Místo kloudného výletu, nejlépe objevitelského, dostatečně dlouhého, aby tlapky byly řádně ušoupané, tlama ucintaná a touha po pelíšku nepřekonatelná, furt jen kratičké stezky. Jasně, jsou v lese, některé i parciálně objevitelské, ale furt tak ukrutně paničkou měřené, předem krokované, abych náhodou neudělal jeden poskok nad tučnou myšlenou čáru. Jasně, já když chodím, tak hodně čtu, páník mi to vyčítá, protože já hlavu nahoru teda moc nenosím, prostě čtu (kolik zajímavých zpráv, osudů ba celých románů je zachyceno na stéblech trávy, nízkopoložených lístcích či jehlicích, to samozřejmě člověk nemůže v životě pochopit) a tedy uznávám moc sošně nevypadám, ale tyhlety kratičký procházky sotva hoďku venku ani neseberrou chuť ke čtení, nestihnu si pak ani zaklackovat ani jen tak volně poběhat, rpotože furt čtu a pak hned šupšup chrudoš a zase jedu domů. To fakt není výprava, to je jen taková úlitba jakože se psem se přece musí ven. Ale pořádně si šlápnout, to ne. Pitomý antibiotika.
Dneska už to trochu šlo, vzbudil jsem je trochu dřív, aby v lese nikdo nebyl, a oběhli jsme aspoň ten Javorák, prakticky po 3 týdnech aspoň trošíčku výlet, i když po známých cestách a prostě krátký. Početl jsem si zase nová vydání, to bylo dobrý, ale krátký. Nevím na koho se obrátit, že já už jsem úplně fit a mohl bych klidně vyrazit pořádně do hor nebo tak někam, prostě si pořádně šlápnout. Ale panička zase nakrokuje kolečko pro štěníky...
Psáno 25.4.2020