Týden jsme zahájili naprosto správně. Přestože u nás chrupkala prťata, my šli aspoň na pár kroků ven, to abychom se protáhli a, jak prorocky pravil páník, rozloučili se se sněhem. No, moc sněhu nebylo a moc jsme se neloučili, ani slza neukápla. Ani by neukápla, tak mrzlo.
V pondělí to bylo jinak, to u nás prťata hledala zaječí hnízdo a to je historka zdokumentovaná jinde, já si s tím třepit tlamu nemusím. Nechápu jen, proč běhali po celý zahradě, když každej normální nos cejtil, že v Chrudošovo kufru je balík. A už vůbec nechápu, proč (no a i jak?!) jim zajíc nosí ploutve. Svět se zbláznil.
Úterý bylo takový divný, panička celý den nikde a páník běhal po baráku a tvářil se, jakože je úklidovej den; raději jsem se stáhnul do pracovny, nemusím být u všeho.
Ve středu ráno mi to docvaklo, když páník neměl kravatu. Trochu jsem se bál, kam mne to povezou, auto zaplněné až po střechu, panička nezvózně mávajíc autoatlasem, babička předávajíc balík řízků, to bude daleko. A bylo. Jeli jsme den, jeli jsme noc. Časně k ránu mžourám, cožetovidím, a ona loď. No a pak to houpe a já mám před očima ta množství potopených trajektů, houpe to hrozně a páník bledne. Stihli jsme najet na břeh na poslední chvíli, myslím. Messina nás sice zachránila z nejhoršího, ale páník raděj šlapal na plyn, než by tu zastavil, asi jsme se dostali do kulis natáčení nogo zóně. Svištíme po báječné sicilké dálnici, která vypadá úplně stejně jako naše D1 s výhradou, že někdo ukradl povrch. Hrkocání přerušujeme v Tindari, kdežto mají černou Madonu, němou. Já ji neviděl (uvázali mne), ale prý je fakt černá, pravil páník.
Další cesta vedla do Cefalů, kde jsme měli provést kochání z mozajek. Ale na takový návaly tu nejsou zařízený a neměli jsme naprosto kde zapárkovat. A tím vzniknul čas navíc, že pojedeme teda do Monreale, to vůbec jsou mozajky jak víno. V Monreale jsme našli a zaplatili parkování a svižnou chůzí našli katedrálu. Z webu víme, že otevřeno je od 10 do 17 non sto. Tříhodinovou polední přestávku zamlčeli... Tož nás panička honila kolem jakéhosi rybníka, že jako ať se teda protáhnem, neboť bytná nás čeká až v 16. Zkrátím to, už dlouho se mi tak dobře nespalo, jako v tom houpajícím se pelíšku, přikrytej od paničky. Jo, Sicílie je nádherná!
Ráno vstáváme brzičko, jedeme objevit Segestu, to je starořecká zřícenina, která Siciliánům vynáší víc jak Řecko Řekům. Nedivím se, je to pěkná hromada kamení. A mohou tam psi a mají je tam rádi - všichni se tam se mnou fotí, zapomínají prodávat lístky a hlídat hodnoty. Bohužel, teda, do obchodů mne panička nepustila, a že by mne tam hladilo ruk. Mám odsud také zcela novou zkušenost. Jel jsem prvně v životě autobusem a hnedle šatlem! Z parkoviště jsme jeli sami, zpět s nějakými odvážlivci, co se mi trochu vysmívali. Ale nebylo to špatný, jen jsem se kapku klepal a styděl se za své lidi, neb mne nakládali jak nějaké hovado.
Odpoledne vyrážíme do San Vito Lo Capo, kde máme provést bezmála prvovýstup na jakýsi kopec. Vůbec se mi nechce, je tu děsný vedro (páník trvdí, že jen 19, ale já to vidím podstatně vejš), ale nic na sobě nedávám znát, obdivuju přístav i maják a po očku sleduju, jak panička rosí. A je to tu - nikam se neleze, jsme přece unavení z cesty a je nehorázný vedro (je 19!, mručí páník). Sláva, jedeme domů, do houpavýho pelíšku, na kranulky!
Vstáváme do tmy, panička dokonce nařídila budík! (Tomu tady říkaj dovolená.) To všechno proto, aby páník mel na Erice dobrý světlo. Nechápu, proč to páník potřebuje, nastupuju dost otráveně. Ale světlo na Erice stálo za to, no to je město jak má bejt, tam zabloudí úplně každej. Fortelná dlažba patrně mramorová, báječně chladí to tlapek, uličky uzoučky že se mi nikdo prostě vyhnout nemůže. Ale těch pár místních, co jsme za toho dobrýho světla potkali, si stejně mysleli, že se jim ještě něco zdá a mile na mne mžourali. Ovšemže katedrálu otvírají až v 10, tedy nečekáme nebudeme se kochat, jedeme do Selinunte, na další hromady starořeckého šutrového šrotu. A tady tedy ho mají podstatně víc jak v Segestě, asi to sem svážej. Bohužel jsme sem dojeli už maloučko později, tak jsme nebyli první, ale na těch 20 hektarech jsme se mačkali s asi stovkou lidí. Blbý bylo, že mne napráskala nějaká dobrá duše, že nemám košík, tak ho panička musela instalovat. A to já teda moc nemiluju, i když, zase, těch pár klůcků kolem huby ničemu nevadí, jen to prostě nemám rád. Ale jak ouřednice křičela na paničku "lejdy, imposíbl!", to znělo úplně stejně, jako když panička naznačuje páníkovi, že ona by teda jela pomaleji.
No, a ze Selinunte domů, dobaráčku. Obídek. Relax. Dovolená, konečně.
Psáno 7.4.2018

Tydle dovolený nám byl čert dlužen. Je sice pravda, že kdyby terď na Sicílii probíhaly volby, vyhraju je. Počítám, že na všech fejzbůcích budu tak 1000x, staří, mladí, dvojice i singles, ti všichni touží po fotce mé nebo se mnou, nejlépe pak obé. A chtějí mne hladit, nikoli vyhladit. Já jsem, samozřejmě při vší skromnosti, na život celebrity zvyklej, ale tady to bylo něco úplně jiného. V záplavách nepořádku, který si ani páník v pracovně nedovolí, se fotí nafintěná madam s mou uslintanou tlamou. To jsem ještě nezažil, panička mne nestíhala utírat, mnohdy jsem se prostě utřel do hadříků, co měl figurant/tka na sobě :-). Já si to, samozřejmě, smím dovolit, já jsem hvězda. To jen pro pořádek uvádím.
Nedělní ráno je třeba trávit ve velkém městě - dobýváme Palermo. Až pozdě jsme zjistili, že když se do takové obce vlítně v neděli po ránu, když všichni spí, tak je sice krásně volno v ulicích i na parkovištích, ale jaksi ještě po včerejší noci nestihli uklidit... No je fakt, že na Sicílii se zdá, že žádnej den nestihnou uklidit. Palermo bylo kdysi určitě překrásný město, dneska tu i pro psí oči je patrné, že to tu chátrá. A to nejen pro ten všudepřítomný nepořádek, pro který se i psík rozmýšlí, kde se podepsat. Vůbec nám to neštymuje s představou těch šikovných, nadaných a pracovitých lidí, kteří tohle všechno vybudovali. Ale to je problém, který jsme si řešili skoro na všech místech Sicílie. Tak za mne - Palermo vřele doporučuju, ale v neděli v 8 ráno to ani snad nezkoušejte. A jízda v něm kdykoli po 10.hod je nejlepší adrenalin, zvlášť máte-li paničku jako já. No, další čas jsme strávili "doma", jednak trochu prací (oni mají sice dovolenou, ale jen naoko), jednak průzkumem nejbližšího okolí. Máme tu totiž hrad, bohužel není nikterak přístupný, máme tu i pláže, ty přístupné jsou, ale dost fuší a je fakt kosa, ani páníka jsme nesmočili.
Sotva jsem se trochu naučil trefit, balíme a přesouváme se. A aby to nebylo jednoduchý, tak přesun spojujeme s poznáváním. Už jsme si zvykli, že silnice tu jsou visuté, na sloupech od jednoho do padesáti metrů, ne vždy je jasné, proč to tak mají, ale při stavu těch silnic bylo občas evidetní, že i páník se bojí, jak Chrudoš pod tím mostem přistane, až se to propadne. A tak navštěvujeme Bílé schody "Scala dei Turchi", svědčící o tom, kdo byli ti zdejší piráti - Turci! Ale pážička je tu překrásná a jsme na ní sami, jen kdyby ta ledová tříšť moře byl aaspoň trochu středozemní... Poté pokračujeme do největšího pohřebiště starořeckých kamenů v Agrigentu; to naleziště je fakt veliký, ale je umně kryté objížďkami, jednosměrkami, no prostě je to jen pro chytrý, proto jsme tam dojeli, ale že se Chrudoš nadřel. Páníka vyhodili, že si stativ má někam strčit, protože kdo má stativ, je profík a ti tam nesmějí. A procházeli jsme rámy, teda mne pustili okolo. A páníkův zvonící batoh, plný subjektivu a dalších udělátek, aby vůbec aspoň nějakou fotku měl k světu, raději odmávali, že je určo úplně bezpečnej... inu, Sicílie. Přiznávám, sice tu bylo trochu ostrý slunko, ale tady jsme se zdrželi. Jednak mnoho lidí (dokonce i Češi!) místo šutrů fotili mne, jedna to tu mají fakt pěkný a je to veliký. Tady teda ti Řeci sochali jak o závod.
Poslední zastávkou na cestě k novému bydlišti byla Enna, město na kopci (tady mají spoustu měst na kopci a všechny mají jedno společný - z dálky jsou nádherný), prý nejvýše položené správní středisko celé Itálie. Nevím, ale mají tam hrad, na který sice psíci smějí, ale museli by po kovové rohoži a to teda není nic pro mne, počkali jsme na páníka, aby si natáhnul šlachy výstupem na věž, pofotil si a zdecimovaný se vrátil, ale prý seděl vysoko a viděl daleko. No, mě zase nebolely nohy.
Teda najít v Piemonte di Etneo chalupu je fakt nejednoduché, soustava uzoulinkých silniček často slepých, se stoupáním klidně i 16%, domky bez čísel, to chce celé cestovatele a ne nějaké padavky. Soustřednými kruhy jsme se dopídili do nového bydliště, z balkónku čumíme na Taorminu i na Etnu, jsme spokojeni.
Však taky hned další den vyrážíme (a pak se ukázalo, že volba byla geniální, byl to jediný den, kdy Etna byla vidět) ztéci aspoň nějaké kóty tohoto kopce. Je nádhernej, ale špatně se v něm capká bosky. Pravda, viděli jsme i jednu paní v žabkách, ale nevíme, na jaké oddělení nemocnice ji pak přijali.
Odpo jsme ještě jeli objevit oudolí Alcantary, kde podle některých zpráv je podivuhodné, kterak se sopka poprala s vodou. Nebyli jsme všude, neb ne všude je to pro mne schůdné, ale co jsme viděli, bylo pěkný a určo je to dobrý cíl pro výlet. Pak jsme trochu pobloudili v uličkách k domku a měli všeho plný zuby.
Když teda jsem u těch zubů, musím konstatovat, že tady na jihu jsou nějaký divný granulky. Panička sice tvrdí, že je vezla z domu, ale prostě je plivám. Vezmu masíčko, zvláště kuřátko mi šmakuje, kravička méně, ale jinak se postívám, asi tu je výživnej vzduch, počítám.
Bezmála finálním výletem bylo dobytí Syrakus (to se nám to dobývá, když Archomedes má ty kruhy už pěknejch pár roků rozbitý). Báječný městečko, teda ta jeho "stará" část, jinak je to dost sicilská hrůza. Ale Ortigia prostě stojí za procházku, dokonce se tu neválejí tuny sajrajtu jako jinde. Pravda, motouzem svázané kůstky bývalých místních biskupů, jež s velkou slávou vystavují v chrámu sv.Lucie, nám přijdou poněkud podivné, ale jinak je to moc pěkné místo. A později, pokud přijdete jako lidi, vám možná dají ui zmrzlinu, my tu byli moc časně...
Ze Syrakus pádíme do Palazolo Acreide, městečka s dobrou koncentrací barokních kostelíků. Měli jsme trochu pech, co nebylo v lešení, bylo zavřený, a to všechno rpoto, že jsme se chtěli vyhnout profláknutým městům, jako je Noto apod. Barok se jim tu rozhodně povedl skoro jak u nás v Hejnicích, ale krapet jim tu chátrá, jako nakonec všechno. Takže šupšup, kdo to chce vidět, má na čase vyrazit, nebude to.
Poslední zastávkou tento den byla nekropole v Pantalice, moc pěkných 5000 hrobečků z doby železné, aktuálně ozdobené divokými orchidejemi, paráda. Jak ty hrobečky dělali, netuším, já bych do těch skal nevylezl ani živej, natož mrtvej. Ale holt v odbě železný byli jiní kabrňáci.
Poslední velký výlet jsme si schovali na Taorminu, profláknutou to lokaci oblíbenou všemi turistickými průvodci. A není divu - je rozkošná. Mám odtamtud nějakých 160 fotek s rozličnými staříky a mladicemi, moc jsem si to užil. No a taky to tam je hezký. Ovšem otvírají až po našem odchodu, jako nakonec všude.
Trochu jsme si ještě rozvrkočili nervy projížďkami po pobřeží, to je takový adrenalinový sport, možná už brzo zapsaný do UNESCO jako jediný možný způsob návštěvy sicilských pamětihodností.
No a pak balit, spát a jedem. Den a noc a jsme doma. Teď aby to teda ti mí lidi vyprali a vůbec to tu dali trochu dopořádku. Já si musím odpočinout.
Psáno 14.4.2018

Dovolená má jednu velikou výhodu - udržuju si báječnou tajli. Já totiž vždycky doufám, že se najde něco lepšího než granulky, takže setrvávám na masité stravě a čekání na lepší. Doma vím, že lepší nebude a tak se přešaltuju spátky na mix maso+kranule. No a ty pelíšky, ty jsou k nezaplacení. Nikde se tak báječně nepeleší, jak doma.
Po návratu všichni odpočívají. To je takový dovolenkový paradox - přijedou ztrhaný jak borůvky, dohánějí pracovní resty, zahrádka se výsměšně zelená a mává květy (páník si parádně nacachtal jakousi chemii do očí a moc mu to celý týden slušelo, ale prej to bejt muselo, aby višně dosrály). Hlavně že si dovolují z práce - kdyby normálně makali, byli by odpočatý, v klidu, zahrada by jen kvetla a já s ní. Takto sice jsme viděli sicilské šutráky, ale ten fofr teďka!
Uznávám, že hned v neděli jsme trochu zkontrolovali náš les a pak ještě v úterý a ve čtvrtek, to aby lišky a jeleni věděli, že jsou pod dohledem. Ale jinak - totální flákačka doma, no ono je co dospávat. Týden se nám ale vyvedl, řekl bych, jak co do cest, tak i květeny.
Dneska se tu mihla tetka hOlinka, tož jsme ji vzali na Ortel, aby si řádně zafuněla. Povidlo se, řekl bych, zvláště strýček Panel odmítal dobýt vrch. Nezapomenou, řekl bych.
Psáno 21.4.2018

Fakt jsme přivezli jaro! Už to tu kvete jak na Sicílii, ba já bych skromně řekl, že podstatně líp. Celkově zjišťuji, že své páté jaro mám v Sudetech nejraději, jih pro mne není, štiplavé slunko mi bere síly a nechce se mi šlapat. Jó tady, u nás pod Pilzberkem, okolo Javoráku, v Jizerkách (Sierra Llizera pro hidalgy), to se tro šlape, panečku. Měkko pod tlapkama, sluníčko tahá mechy a plavuně k růstu, višně a jabloně ke květu, prostě paráda (gran desfile pro hidalgy) zvlášť když se rozvine naše ruprechtická sakurka.
Jinak teda z pohledu činností je to tu zase klasická nuda, kdy celé dny mí lidi simulují činnost "v práci" a mne nechávají na pospas babičce, teda vlastně já ji hlídám. No někdy ji hlídám nahoře v posteli, to když zapomenou zavřít dveře, to pak o mé hlídce babička ani nic neví a páník nenadále přišedší jen čučí, jak men hledá po baráku. Já se mu za to odvděčuju tím, že mu šetřím baterky na budíka, protože prostě kouknu a vidím, že už je světlo tak ať vstává a jde vydělávat, když je tak chytrej. Paničce to neva, s ní je dost nuda, ale páník je kouzelnej. Přikrejvá si hlavu polštářem, ten ale já umím parádně skopnout, někdy mu udělám i šmoužku tlapkou po tváři. Taky někdy mu musím stáhnout celou deku, ale to je většinou zbytečný, on vystartuje, chytá se nábytku, nic nevidí, potácí se, no prostě je parádní. To mám moc rád, i proto miluju tyhle dlouhý dny. A už se moc těším na léto, to se hošík moc nevyspinká, řekl bych. No, párkrát jsme teda venku byli, ale málo, furt málo!
Dneska jsme konečně byli na horách a dokonce jsme šli cestu, kterou celou ani teta Beta nešla, ba ani mí lidi ji moc neznali, soudě z toho, že jsm easi třikrát bloudili. No a musím teda říct, že ku konci už jsem toho měl dost plný tlapky. Oni taky, zvlášť ta, co si vzala sandálky jak Němka do Tater... No nic, teď už odpočíváme. Všichni.
PSáno 28.4.2018