Už není co řešit, na jaro se můžem těšit!
Záznam nedělního výletu je vlastně ještě v březnu, tedy
zde. To jsme šlapali z Hodkovic do Hodkovic přes Sychrov, moc pěkná cesta to byla, i když jsem byl furt na špagátku. Tentokrát snad ne proto, že by to bylo tolik do kopce, ale časté průchody vesnicemi panička špatně snáší.
Já zase špatně snáším ty normální týdny. Žádná akcička, lidi furt fuč, já sám zavřenej doma hlídací. Stávám nejčastěji u dveří, mám tam takové okénko, jímž sleduju cvrkot na chodníku, pláču, když sousedovic děti si klidně exploatují zahradu a já musím jen čučet. Je pravda, že mne páník několikrát přistihl v jeho pelínku, kterak doháním, co jsem v noci nestihl, ale to je opravdu ale opravdu vyjímečné, já furt hlavně hlídám a organizuju. No a samozřejmě se těším, že to aspoň jednou tejdně (no a nebo aspoň denně) vyjde na nějakou tu slušnou lesní procházku.
Tentokrát jsme i několikrát v lesíku stihli být, sníh rychle mizí ba už skoro není, na stromech vznikají pupeny, o devětsilu jsem už myslím říkal, prostě jaro je tady! Potoky furt ještě mocně tečou, ale ještě se tu nic nezelená krom kasáren. V lesíku nám řádí lesní mafie, která krade stezky a zasýpá je čerstvě poraženými stromy, tudle jsem to zkusili
Mordovou roklí a málem jsme na mordy spadli, jak to vypadalo tam, kde kdysi byly krásný cesty.
Dneska jsme plnili plán páníkových kroků hned po ránu v lesíku; zase brblal na špatný světlo (krásný světlo bylo, jak slunko pomalu vstávalo, náhodou), pomalý ostření a hlavně že v sobotu se tak brzy do lesa určitě nesmí a dostaneme pokutu. Naštěstí to myslivci zaspali, takže dneska nám to ještě prošlo, ale vypadá to, že panička se svým vstáváním ostrouhá, i já si myslím, že jsme mohli ještě krapet poležet. A taky souhlasím s páníkem, že my dva teda na pokuty nevyděláváme!
Psáno 1.4.2017
Týden podivný ve své naprosté prázdnotě. Lidi furt někde a já na všechno sám. A že tu mám kupu hlídací a všeobecně organizační práce! A na všecko sám. Teď se navíc dozvídám, že homeoffice (to je vlastně můj případ) bude řešenej nějakým novým zákonem a bude mi sem ještě krom řemeslníků chodit kontrola bezpečnosti práce, kontrola hygieny, kontrola plnění norem, kontrola komínů, ... myslím, že se vrátím do Španěl, v Sudetech začíná být krajně nejasně ba nebezpečně.
Týden jsme zahájili skutečně pravým průzkumem - prohledávali jsme část pravého břehu Labe kousek nad
Brnou, to je vlastně část Ústí. Zjišťovali jsme, kde vlastně ten Karl May hledal inspiraci a musím sebekriticky říct, že Vinetoua jsme nikde neviděli.
No a pak to začalo, vlastně skončilo. Jasně, že v pondělí byl odpočinek, to bych ještě chápal. Ale v úterý už se někam jít mohlo, to teda zase jo. A nešlo se. Páník pro jistotu prásknul do bot a přijel si, až když už jsem tak tvrdě spal, že jsem ho ani nevítal. A protože mne naštval, tak jsem ani zvečera nedělal scény, že nejsme kompletní, a zalezl jsem pod duchýnku, ještě se úplně nesetmělo. Pomstil se mi hnedka druhý den, naložil babičku s dědou a zmizeli mi všichni a to už jsem teda oplakal, i když panička zůstala se mou, ale bylo mi mne líto. Tak moc líto, že i když dojeli zpátky skoro brzy, s nikým jsme nemluvil, na žádnou procházku se netlačil, prostě jsem odstrčenej zapomenutej psík.
Až ve čtvrtek jel páník za nějakou prací a vzal nás s paničkou na výlet, teda na ten výlet jsme šli sami, bez páníka, on by takovej kopec, jako je
Klíč, určitě nezvládnul. Bohužel ale tím pádem máme jen klíčový fotky z paniččiných ruk, ale myslím, že jsem na nich ouplně stejně krásnej, jako na těch páníkovejch mazaninách. A on, místo aby to nějak napravil, tak si fotil
kytky! Divnej.
No, a v pátek večer, místo abychom šli někam ven, přijeli trpaslíci a je po srandě. Prostě furt hlídám. A děsně mne to vysiluje. Tak snad tenhle týden bude lepší, třeba bychom i někam konečně mohli jít, nějakou akcičku spáchat, trochu se protáhnout... No to by bylo krásný!
Psáno 8.4.2017
Přiznejme si, že týden jsme nezačali úplně dokonale. Správně jsme měli začít pořádným výletem a ono to tak zpočátku i vypadalo. Když se v neděli po ránu začalo s loděním do hybríska, tetelil jsem se, že bude konečně pořádnej vejlet. Ovšem když jsme v Liberci zabočili doleva, znejistěl jsem, a když jsme z dálnice sjeli už v Příšovicích, bylo mi jasné, že cesta bude placatá. Ovšem že bude tak krátká, to asi nevěděli ani mí lidi. Měli jsme obejít
příšerovické rybníky, panička si slibovala pokoukání na kvetoucí stromstvo, prudce tekoucí Jizeru a tak vůbec prostě jasné znaky jara. Pravda, to všechno tam asi bylo, ale hlavně na každém metru aspoň jeden rybář, každý druhý měl aspoň jednoho psa a žádnej nebyl družnej! Tak rychle jsme snad nikdy žádnej výlet neotočili... No a bylo po zážitcích, od té doby se furt poflakuju na kanapíčku buďto dole nebo nahoře, v každém případě na měkkém.
Pravda, jednou jsme vyrazili do lesíka, páník se sice vztekal na tmu (voj totiž nic jinýho nezná), ale pár foteček o tom, kterak s klacíkem lze poběhati, udělal. No a zdálo se, že se budeme stěhovat čico, protože se smýčilo místo vycházek. Panička měla historický záchvat, když jsem jí ze zahrádky na tlapkách nosil hlínu na dlažky čerstvě drbané, přitom tak epesné obrazky psích tlapek tak často nevidí. A do toho ještě navíc z ničeho nic přijela teta hOlinka, strýc Panel a podle všeho měli dojet i trpaslíci! Já totiž úplně zapomněl, že jsou
Velikonoce, ty radostné svátky, kdy je konečně čas na pořádnej vejlet. Však taky jo, v pátek se ani nesmrklo a už jsme běželi na
Ralsko, tam totiž ti dva pražáci ještě nebyli! My už potřetí, ovšem poprvé jsme viděli hrad, jinak byl vždycky zamlženej. Moc jsme si to užili, byli jsme tam úplně sami, protože lidi vstávali teprve, když jsme se vraceli...
No a pak už se jen čekalo na další pražáky - přivezli mi plyšáky (no, jednoho mi Kvilík teda hned sebral, že bych ho roztrhal...), což je od nich moc pěkné, a začlo to standardní kolečko - žížaly, slepičí olympiáda, karty, puzzle, člověčenezlobse, tentokrát vše vylepšeno o hraní golfu v předsíni, fotbal s mým prokousnutým míčem... ale dostal jsem Velikonočního beránka, já mám prostě kliku.
Psáno 15.04.2017
Todle byl teda dost povedený týden, to se musí uznat. Ono vždycky, když tu mám trpaslíky na výchovu, je to veselejší, ovšem tentokrát to bylo okořeněno jednak krátkým výletem na Jezdce (už to tam znám jak své tlapky, Kvilík tam se mnou byl už několikrát, ale on to vidí jinak a raduje se vždycky z prvovýstupu), jednak jsem jim musel pomáhat s vyhledáním hnízda velikonočního zajíce. Pravda, trochu nám do toho chumelilo a hodně pršelo, ale my přece nejsme z cukru, zvlášť když je bojovka! Moc mi pak přišlo líto, když mne nevzali sebou na koledu, teda jak já plakal! Až jsem vzbudil ty, kteří v baráku zůstali, ale nikdo mne pořádně nepolitoval.
Týden je tedy vlastně o den kratší a přesto jsme v
lese byli víckrát jak jindy, snad proto, že je taková kosa. Ovšem mě se v tom podstatně líp běhá, já nevím, jak je to možné, máme to s paničkou stejný.
Přihodilo se, že páník říkal, že spolu máme asi vážnou známost, protože spolu už 3 roky chodíme. Fakt je ten, že mi to s nima celkem dost letí, jasně, mohli bychom být podstatně víc venku, Sierra Llizera je skoro neprozkoumaná například, ale když si to tak promýšlím, nebyly to špatný roky. Teď co teda páník myslel tou vážnou známostí, že by třeba bylo víc kuřátka a hovězího, nebo že bychom konečně třeba někam jeli na dofču? To bych si, myslím, zasloužil, aspoň trochu se někde flákat, poběhat po lesíku, případně nějakého srnečka pohonit, prostě trochu té pohody a klidu, to by bylo báječný!
Psáno 22.04.2017
Ano, dochází i u nás doma ke sporům, proč to nepřiznat. Nemá cenu všechno tahat ven, prát to špinavé prádlo k potěše sousedů a známých, že v tom nejsou sami... U nás je spor, které fotky se mají mazat a které nikoli. Dále je spor o to, že v mém deníku jsou furt jen maličký fotky a že to je moc škoda. Přiznám se, že i já se přikláním na stranu těch, kdo by fotky zvětšili a dali jich sem víc, ale páník je neústupnej. Pro tentokrát tedy klesl tak hluboko, že mi dovolil zveřejnit album
týdenních pohybů - tedy těch opravdu kratičkých sotva dvouhodinových procházek v lesích nad Ruprechticemi. Navíc soudím, že tentokrát to dovolil jen proto, že tam má jednu nebo dvě slušný fotky našeho kraje. No a že by byly nějak veliký, to teda nejsou, přitom já nechápu, proč jich je na jednu obrazovku víc jak jedna...
Je evidentní z již řečeného, že jsme vlastně furt doma, natlažený na jednom z devíti pelíšků a pořádně se neproběhneme, jak je týden dlouhý. Ještě štěstí, že mezi vločkami sněhu už prosvítá jaro, tudle jsem si to fakt užil na sluníčku na terásce, kde mám taky jedno skromné lůžko. Až na mne páník ruku nemohl udržet, tak už slunko pěkně hřálo, jako u nás doma na mesetě. Díky mému promyšlenému zalévacímu plánu začínají rozkvétat litupány a všeliká květná havěť, jen okolo rododendronů jsme to asi přehnal a tam kvete jen bahýnko pěkně dokruhu. Páník tam sice poházel jakési zrní, ale já ho poctivě mořím a nic z toho nebude, počítám.
Jo, málem bych zapomněl, že týden jsem zahájil přebáječným druhovýstupem na
Klíč. Prvovýstup se nepočítá, proože z něj, jak známo, panička nepořídila dokonalé portréty. Takže znovu a lepší, a musím říct, že se mi to dost povidlo. Tak moc, že jsem ani v pondělí vlastně nemusel nikam ven, z části to bylo způsobeno krutou štěrkovanou cyklostezkou od Svoru do Nového Boru, která mi opravdu dala zabrat, částečně možná i tím, že to byl už skoro řízkovej výlet a přitom panička rozdávala jen mrkev :-( No každopádně teď už nezbývá, než se těšit na další víkend.
Psáno 29.4.2017