Velikonoce jsem zvládl na výbornou, řekl bych. Hlídal jsem boudu, zatímco Kvilík, Fáňa a mí lidi běhali po koledách. Podle mne to lepší nemohlo dopadnout, já bych z těch říkanek asi byl tumpachovej a navíc já vyplácím oháňkou furt, nemusím čekat na ňáký svátky. Ale je pravda, že už jenom kvůli tomu mazanci by mohlo být Velikonoc víc, třeba jednou do měsíce aspoň. A kdyby se to proložilo vánočkama aspoň tak dvěma, viděl bych to jako ideální měsíc.
Týden od Velikonoc logicky byl krátký a navíc jsme všichni museli po tom zásadním turistickém a poté koledním výkonu odpočívat. Nějak se mi to popletlo a zatímco mí lidi jdou "do práce", vylezu schody a zneužívám horní patro - je zde teplíčko, měkko, z oken podstatně lepší výhled. Jenže já dycky usnu, a to tak, že tvrdě. Pak slyším vrata od garáže, vyletím a nejde mi to! Jéžiš, jak já bych potřeboval seběhnout ty schody, ale nikdo mne nemůže snést, protože lidi teprve hledaj klíče! Já je slyším, moc bych jim chtěl přinést nějaký dárek, ale zoufale pláču nad schody a ne a ne se rozejít. Tím pádem přibíhám, když už se zouvaj a nic jim nemůžu dát, protože z toho spěchu nic nemůžu najít, jsme celej rozklepanej z toho výkonu a oni se řehoní. To teda není moc fér, ale dá se to snést, když teda dostanu aspoň oběd (přesvědčil jsem je, že bez oběda to prostě furt ještě nejde).
V týdnu jsem vzhledem k odpočívání tedy v podstatě furt byl doma, až na pár cest po lesíku, ale ty se vlastně moc nepočítaj. Nakonec stejnak je to furt o nějakým výcviku a ne o pořádné prochuli. Navíc jednu cestu jsem měl jen s paničkou a ta nevzala foťák a tedy se to taky nepočítá. Takže opravdu se počítá až dnešní výprava okolo Pecopaly, která ovšem vyrobila páníkovi na počítadle kroků rekord! A mě se taky líbila, jen holt je blbý, že asi ani toho Bonda nedočkám, tak moc se mi chce spát!
Psáno 2.4.2016

Řekl bych, že týden byl dost posmolený, snad i rpoto bude ale převelice stručný a ani obrazová příloha nebude nic moc.
Všechno začalo už v neděli, když po tak báječném sobotním výletě byli mí lidi líný, vstávat se jim nechtělo a tedy jsme u elektrárny byli sotva v 7 ráno, slunko nikde, zvěř všude. Sotva mne vypustili ze šňůrky, musel jsem všem dát najevo, kdo je tu pánem a panička měla záchvat, mluvila na mne dokonce neslušně, peskujíce mne slovy "ty hajzle nevychovanej" (no, čípak je to asi vizitka, žeju). No a tak namísto zvyšování fyzické kondice jeleních a srnčích stád jsem šel přimotouzovanej k bublající paničce. Prostě nuda, nuda, šeď, šeď všude vůkol.
Pondělí já mám zpravidla odpočívací, tož jsem ho prospal jako vždycky. V úterý jsem je ještě vytáhnul trochu do lesíka, jen tak maloučko se projít, ale už se mi nějak nechtělo moc utíkat. Ani klacíky se mi nechtělo nosit, prostě to bylo takový celý zbytečný. Ve středu jsem mocmoc chtěl ven a doma nikdo, tak holt trochu panička musela uklízet (nemá firt vysedávat v té své práci, má tu přece štěníka, kterej potřebuje péči). Nevím, co to do mne vjelo, no teda vlastně ze mne vyjelo, hezký to rozhodně nebylo. T9m jsem si vykoledoval zaracha a sebrali mi granulky. Dobrá, uznávám, vyměnili za kuřátka s rýží, to není úplně špatná směna, ale stejně, ty granulky byly dycky jen mý, takto jsem trochu v ohrožení. Ani ve čvtrek jsem se jich včas nedočkal, to se mi snad nikdy nestalo a jak jsem je tak poslouchal, tak jsem asi i v tomto unikátní. Opět dietka, vyhrožují veterínou. Nevadí, tam mne mají rádi, myslím. Však taky že jo, v pátek jsem tam musel dělat na pana doktora "Á", což se mi povedlo a on místo pochvaly mi do krku zarazil špachtli, ale jen na chvilku. Pak už jsem se skamarádili, chvíli mi dokonce luxoval bříško tím luxem, co mu vede do uší. No, pak se mi teda odměnil třemi bodanci, uvidíme, co mu příště udělám já. NO a od té doby tak trochu marodím, to značí, že mám zaracha a nemám ty granulky. Aspoň že jsem se směl s Kvilíkem koukat na Lvího krále, myslím, že i ten chlapec jasně viděl, kde se filmu vzala předloha.
PSáno 9.4.2016

Celý týden se léčím. No, ono to teda znamená, že celý týden šetřej na stravě, protože dostávám jen kuře a rýži, myslím, že rýže je víc jak kuřete. Navíc já s ní mám problém, ulpívá mi na misce a nejde nabrat, jazýček je nějak neohebný.
Abych měl aspoň minimální zábavu, vlastně každý den trochu chodíme po venku. Protože jsem vysílený (v paniččiných očích), párkrát jsem nebyl úplně furt na šňůrce a to jsem se pak neudržel a šuphup do lesíka za kopytnatci. Pak hned, teda jen co jsem se vrátil, jsem byl zase upoután a bylo mi vyčteno, že takhle se teda hodnej pejsek neléčí. Přitom já si teda myslím, že jinak než zdravým pohybem se nikdy nic nevyléčilo. A taky že jo, zhruba od čtvrtka už mám byť snížený příděl granulek, nesnížený příděl kuřátka a jen ta rýže upadá, což mi neva. Výpravy lesní se trošíčku protáhly, ještě to není ono, ale možná vědí, co dělají. No a nebo ne, ale s tím já stejnak nic nezmůžu.
Výpravy za zvěří jsem si nejvíc užil dnes, když tupé srny žraly jádro v krmelci a myslely si, že já budu stejně nevšímavej jako místní myslivci. A to já zas ne - vzájemně jsme si zlepšili kondici, no musím to přiznat, jsou v terénu podstatně lepší jak já. Ovšem samozřejmě já to mám těžší, neb se musím vrátit a pak jsem hned připoután, což žádná srna nikdy nezažila, to se jim to pak lehce běhá, když nemají v hlavě vzpomínku na okov. Už Neruda tohle vědět.
Psáno 16.04.2016

Uznávám, že trochu prudím, ale to je snad jasný, když venku je tak krááááásně, járo všade okolo a já bych měl být doma? Tak to zas teda ne. Zkusil jsem s nima trochu popracovat na zahrádce, a to hned měli kidy, že moje výkopy jsou příliš hluboké a jaksi bezhlavé. No jasně, že hrabu bezhlavě, když mám k dispozici jen tlapátka. Jó lidstvo si udělá rýč, hrabičky, a pak se prsí! To by uměl každej, to není rovná soutěž. A tak jim kašlu na zahrádku, já chci ven, na výlet! A hned! Jen přijdou z práce a zdržujou obědem (mě to taky sypou syrový, tak proč zdržujou tím vařením?!), už dávám hlasitě najevo názor na další program. Občas se tváří, že jako mají "práci", ale to já náhodou poznám - jak jde kravata dolů, můžeme jít výletit. Jen mne teď páník trochu zviklal - sundal kravatu, výletili jsme, a on se pak zas oblík a šel. Takhle si kazit den...
Neděli jsem zahájili spolu s rybáři na písečáku v Příšovicích, panička myslela, že jako to půjde bez motouzu. Tam bylo lidí, že jsem vlastně byl rád, že jsem k ní připoutanej a nikdo mne neohrozí. Ale on nikdo moc nehrozil, všichni čuměli do vody přes takový divný klacíky s tenoučkým vodítkem. Vypadali, že jsou vyřezaný, tak jsme s nima ani nemluvili. Stejnak mi přijde divný čekat takhle, až nějaká ryba projeví zájem o venčení. Proč by to dělala, když jí je asi v rybníku prostě dobře?
Další trochu kloudný výlet byl, tuším, ve středu, kdy jsme se poo vypravili na Bedřichov, abychom zkontrolovali sjezdařské podmínky. Nic moc, řeknu vám, ani vleky už nejezdily...
No a v ostatních dnech mne odbývají buďto krátkými lesními procházkami (krátké, protože míň jak 10000 kroků na páníkovo počítadle) nebo dokonce, světe zboř se, tzv.socializačními pochody Ruprechticemi. Ze všech stran na mne řvou ploty, štěkají jak o závod, místo abychom poběhali. Občas je cítit i pes, řekl bych, ale většinou prostě štěkaj ploty. A panička je děsně pozorná, pozná, kdy bude kterej plot štěkat a už mne svírá, případně uplácí pičkotem. Prostě cesta k nečemu, jak se mám socializovat, když mne k nim nepustí? A co to je vůbec za ploty, když tak děsně řvou?
Psáno 23.04.2016

Jsem děsně utahanej, nevím, jestli to vůbec zvládnu dopsat, ti lidi mi dávaj...
Týden jsme zahájili průzkumným výletem okolo Kančího vrchu, prý tam už kdysi trochu pobíhala teta Beta, ale tyhle stezníky, ty jsem objevoval já, ani mí lidi tu nebyli! Na pažitu čerstvě nasněžíno, moc jsem si to užíval.
V týdnu jsme sice občas do lesíka zaběhli, nebo mne panička tahala na ty její socializační tůry po Ruprechticích, ale mnoho toho nebylo, ona se nám totiž vrátila zima! I když litupány kvetou a taky blůma je úplně bílá květama, tak stejně na to chumelí. A tak se nám to smeká, bláto nosím na packách a vůbec, prostě nic moc na cesty, to uznávám i já. Navíc mám trochu konflikty s paničkou (páník mlčí, ale bojím se bojím, že není úplně na mé straně). Já totiž v podstatě dost poslouchám, ale prostě musím ji slyšet, abych mohl poslechnout. A když cítím jelínka či srnečka, tedy zviřátka běhací stejně jako jsme já, tak se mi prostě vypnou uši, no. Já ji vůbec neslyším, že volá (to není úplně přesný označení toho zvuku) nebo že páník píská. Prostě běžím, závodím, okolo mne stromy jak rozmazané čáry, cítím kopytnatce a jdu za ním. Pravda, zpravidla se mi nepovede se s nimi skamarádit, prostě zdrhnou. No, a já se pak vrátím, no, ale už se mnou nikdo nemluví, piškotek za šťastný návrat neobdržím a naopak to hudrování bych nikomu nepřál.
Naposled dneska ráno, no to fakt se nepovedlo. Vstávali jsme brzy, nemohl jsem dospat, něco jsem tušil, tak jsem je vytáhnul ven. Páník brblal, že vzal špatnou techniku, neb byla ještě tma, ale to mi nevadilo, krásně se svobodně běhalo. Až na to, že když jsem jim na pár minut zmizel, neb kopytnatec na obzoru, tak se mnou fakt nikdo nemluvil! A to jsme se vrátil zcela obětavě, zpěněnej jak páník, když se ráno holí. Nechápu, vždyť jsem se vrátil! Sotva 7 minut mi to trvalo! To kázání vsedě bych nikomu nepříl, rozezlená panička je fakt děsivá. Potupně mne vláčela na motouzu, styděl jsm se před veškerou lesní zvěří, musejí se mi chechtat ještě teď.
Pak jsme jeli za tetou hOlinkou, Kvilíkem, Fáňou a tak, na velikej mejdan. Slavilo se víc narozenin než tam bylo lidí, brzy jsem ztratil přehled, kdo vlastně co slaví. Hlídal jsem děti na kolech, kontroloval čistotu talířů, dost jsem se s tím nadřel. No a proto teď už nemůžu psát, jak jsem zkoulovanej, dělaj se mi bubliny a mocmoc bych spal. Vždyť já od rána oko nezamhouřil!
Psáno 30.4.2016