Furt si nějak nemůžu zvyknout, že už je zase normální režim - lidi ráno odejdou a vlastně mne nechají celý den samotnýho. Odpovědnost srovnatelná s jablotronem nebo jiným hlídačem baráku, to přece není pro přemýšlivé psíky! Faktem je, že sice usilovně přemýšlím každé dopoledne, ale pak se mi to nějak pokazí a vítám své lidi s teplým čumákem a poslouchám jejich závistivé plky o tom, jak by taky klidně celé dopoledne spali... To já bych zas teda klidně chodil do práce, družil se se spoustou jiných pracujících a možná by i na práci nějakou došlo (no, spíš ne, teda).
Krom toho, že mne tu nechávají samotných dopoledne, dokoce si troufli mne tu odložit ondá i skoro na noc, jen babička probíhala a pouštěla mne ven (ale to není ono, já prostě potřebuju svých 18 hodin paničku, ostatní lidi mi vlastně mohou být ukradený). Nic nepomohlo, že mi vysvětlili, že byli u tety v Praze a ona, aby si nasi našplhala, mi poslala hovězí kůži (to mi dala, teda. Poctivě půl hodiny jsem to přenášel z místa na místo a dumal, co se s tím tak asi dá dělat - zkoušel jsem to míchat se sněhem, vkládat pod kanapíčko, přikrývat dečkou, přikládat ke kytičkám, no, pak jsem to teda úplně obyčejnsky sežral.) Ale nechali mne tu ouplně samotnýho a všechno. A neřekli přesně, kdy se vrátí. Byl jsem velmi smutný z toho všeho, todle se, myslím, nedělá.
Ven jsme trochu chodili, to jo, ale je tam nepěkně. Teda sníh ten já miluju a je mi celkem jedno, že jsou Velikonoce (moje druhý, heč), ale mohlo by taky občas trochu vylézt slůníčko, to já mám možná rád i víc jak sníh a už se mi po ňom dost spíská. Ale i tak si venku poskotačím, to já zas jo, zvlášť když třeba něco ulovím - ondá kupříkladu tlamotěr, to jsme si fakt zacvičil, až i panička přestala křičet, že jí to mám vrátit.
Jo, a taky jsme zkoušeli vyrobit velikonoční fotku. Musím přiznat, že nastavit se podle přání mých lidí, zvlášť když každej má jiný názor a velikonoční fotky chtějí vyrábět hned vedle vánočního stromku... No tak tu vystavuju kratší sérii, z ní je patrné, jak moc je to těžká řehole, být fotomodelem.
Psáno 4.4.2015

Dny po Velikonocích jsou dny k odpočinku, každý snadno pochopí, proč.
Velkou neděli jsem totiž strávil doprovodem omladiny v dinoparku; páník kruťas hovořil cosi o tom, že jsem konečně mezi příbuznými... No a pak místo nabírání sil jsem musel pomoct najít trpaslíkům zaječí hnízdo, teda jak voni nejsou schopný pořádně hledat... Přitom těch 8 zastavení, která jim zajoch nachystal, bylo fakt jednoduchejch. Jen mne překvapilo, že ušák si troufnul vlézt s hnízdem až k Vilíkovo posteli, to je teda fakt troufalost, když tady hlídám já, přece. Na příští rok se musím lépe připravit; nakonec, byly to moje první sudetský Velikonoce, to mne snad omlouvá. Tady žádný procesí, nic, jen hledání potravin (a to mne furt ještě dost baví, i když, pravda, už to není co to bejvávalo).
No a pak se teda muselo pořádně odpočívat, když mi tak ohavně zkrátili týden. Sice jsme se občas trochu ven jukli, ale především jsem se flákal. Musím nabírat, pravila panička po návštěvě veteríny, kde mne taky pěkně podvedla, že jako jen vážit a pak mi stříkli do nosu a ještě bodli pod kůži, až jsem měl bouli jako kdybych si schoval jednu kraslici!
Nejlepší samozřejmě byl až dnešek, prostě soboty žeru. Běhali jsme po lese v Němcích, to prý abych chytnul správný přízvuk (no, nevím od koho, před rozedněním tu nikdo nechodil :-)), moc velmi se mi výhledy na Yonsdorf líbily. Jen mne trochu mrzelo, že mne před nejlepšími skalisky vázali ke stromu a do schodů mne nepouštěli. Ale lov lezců na ferratě, to je fakt báječná zábava, to se mi moc moc líbilo. A co všechno oni sebou nosí a u cest nechávají! Jen kdyby ta panička u toho tak nekřičela...
Psáno 11.04.2015

Nějak se nám to tu zvrhlo. Těšil jsem se na víkend jak malý štěník. Celý týden pralo pravé nefalšované sudetské slunko, tolik podobné mé kastilské vzpomínce, rozvily se květy lecčehos, co neumím pojmenovat (no, on ani páník netušil, že to má na zahrádce, ale babička něco asi tuší), opékal jsem se v té záplavě paprsků na svém suprnovém pelínku před obývákem (mí lidi obětavě zrušili vlastní postel, abych měl kde ležet) a snil o víkendové výpravě. V takovém počasí bych to viděl na parádní koupačku někde třeba. Jenže ráno se ani páníkovi ani mě nechtělo vylézat, oba jsem věděli, proč - udeřila nás mrazík přímo mezi oka. A tak místo objevování to byl zas ten Pilzberk, i když musím uznat, že jsem tu dnešní cestu neznal, takže trochu objevu v tom bylo taky. A mohl jsem se rozloučit se sněhem, kterej já tůze rád a z našeho lesa zmizel beze slova. Tak jsem si v něm dneska trochu užil, byl opravdu čerstvý, prášil se od tlapek jak já to rád. Ale nějak mám pocit, že slunko je lepčejší.
Jinak tady nic novýho. Poprali jsme se s brchlicí mezi malinami, trochu jsem svým lidem musel pomoci, takže brchlice je furt stejně, malin krapet míň, aspoň se to bude líp plejt. Rovněž jsme našli keříky rybízu a taky jahodníky; ještě zvážím, zda plody ponechám dětem nebo využiju toho, že tu nejsou tak často. Jahody už jsem zkoušel sklízet, vloni to byly takový pěkný červený sladký šťavnatý věci, teď to bylo spíš nechutný zelený listí, tak to asi nechám těm dětem, pokud teda se nic s těmi rostlinami nestane k lepšímu.
Pár procházek po RUprechticích ču pod Pilzberkem ani nekomentuju, snad jen, že zatím teda nerostou. To je asi jediný vzkaz, který v tomto týdnu mám :-)
Psáno 18.04.2015

Tak jsem tu prý skoro přesně na den rok, teda přesně na den vloni si pro mne mí lidi a teta Jana vyjeli až do dalekých Španěl. Musím říct, že ten rok nebyl zas tak špatnej, zvlášť když vezmeme v úvahu neutěšený vývoj makroekonomických veličin Španělska a porovnáme se Sudety. Možná jen to počasí mohlo být lepší. Ale teď je už skoro jistě jaro, ne jako minulý týden, kdy jsem pro samý sníh pupeny neviděl.
Zapomněl jsem ještě na jedno překvápko, který by se mi třeba v rodné obci nepřihodilo. Šel jsem takhle jednou juknout, proč mí lidi vlezli do koupelny spolu. A oni mne lapili, šoupli do vany (matně vzpomínám, že to nebylo poprvé, ale první měsíce pobytu tady mi trochu už mlží) a namydlili! Teda to byla ostuda, jak já byl mokrej a voněl po dioru! A v baráku není kde to napravit!
V neděli mi udělali taky překvápko, musím říct, že podstatně lepčejší - zajeli jsme navštívit zase Matěje do Vesce.A musím říct, že už se Matěj dost pochlapil a nenechal nás s Lojzou lítat samotný, čas od času se přidal a bude s ním určitě ještě dost veliká sranda. Jsem svým lidem vděčný, když mi najdou psíky na hraní, tady u nás v Ruprechticích totiž bydlej jen samý rozbitný. Co už není César, tak vlastně tady není s kým si hrát. A musím přiznat, že ty dvě hoďky, co jsme mohli zapomenout na svý lidi a blbnout jen pospolu, mi teda dost stačily, ještě v pondělí jsem nemohl dopočítat nohy při vstávání a byl jsem celkem rád, že mí lidi mají nějaké zaměstnání.
Jinak týden probíhal celkem standardně, jen jednou mne překvapili a já si vůbec nevšimnul, že otevíraj dveře, tak moc jsem byl zamyšlenej. Většinu odpolední teď trávím na zahradě, když teda nepočítám krátké lesní procházky (pod Pilzbergem, okolo Žuláku a tak), kdy kontrolujeme, jak si jaro radí s tím zimním spánkem stromů, kytek a hub. Teda houby to dost flákaj, ale ostatní rostliny se snažej. A do toho ten řev ptactva! Ale největší jsem zaznamenal dneska, na výpravě okolo Tanečnice (zase kus Německa mám v tlapách), ty německý ptáci jsou nějak hlučnější nebo co, až jsem se několikrát vylekal, když třeba datel spustil.
Ovšem největší psina byla, když se mne panička snažila nainštalovat k magnolii, abych byl dostatečně sošný. Prý vloni teta Beta udělala zátiší, nojo, ale to byla teta Beta!
Psáno 25.04.2015