Není o čem psát. Katastrální omezení je katastrofální. Sotva vystrčíme nos, teda oni nos, já čenich. Jsou furt doma, nemám chvilku pro sebe, furt abych se o něco staral. Jen chvíli usnu v pracovně, už se zdvihá a kvůli blbýmu časi já teda taky capkám do kuchyně, dohlídnu, aby se neotrávil, a zase jdeme zpátky. Jen zavřu oko, panička krájí hovězí, že jako do polívky, no toto. Uvařit něco tak báječnýho je zločin! Ale na mne se tu nedá, s vařením už vůbec. Oni si debužírujou na kravičce a mně nastříhaj kuřátko. Neříkám, že je nějak zlý, zase to s těmi kostmi pěkně křupe, mnohem líp jak ty granulky, ale stejnak, kravička je kravička. Tuhlenc páník slavnostně přinesl králíka, no já nevím, teda. Není to nějaká dieta nebo tak něco nejedlýho?Určitě to bude děsně zdravý, protože teda k jídlu to tak úplně není. I když, ono když je hlad, tak jde i králík, nakonec, babička Mirkovi (to je ten britskej kocour, co z něj mám trochu špundus a trochu on ze mne, bydlí u sousedů, ale na stravu chodí k babičce) do těch mističek taky klade takový masový všechno a já mu to teda vyjedu, když to stihnu. Jen nevím, jestli mi to chutná, protože jsem to ukrad, nebo je to tak dobrý.
No, jinak moc fakt není, co bych sdělil. Pro vzdálenější - ještě tu je zima. V lese je sníh a je ho tam tolik, že musíme rozrážel lyžaře, protože ti musí parkovat ještě v katastru, pak vezmou běžky pod pazuchu a snaží se uniknout lesem bdělým strážcům zákona a do stopy vlítnout až někde za bukem a užijou si sportu bez roušky. No a taky pro vzdálenější - už se klube jaro. Lezou ze země kytky, ke kterým si páník lehá, fotí je a pak chodí domů špinavej. No teď teda nejvíc ujíždí na rampouchách, to my s
paničkou pak mrzneme a no tvoří. Pak je to všecko na jedno kopyto a aon se rozplývá, že jako takhle omrzlý potoky snad ještě nebyly, no prostě už zapomíná, no. A mně se posmívá, že jsem popleta, když se vždycky třísknu o ten jeho pitomej šuplík, co pod ním občas dřímu a pak se prudce zdvihnu a je to. A on mi tvrdí, že blbeček na 4 španělsky je najt. Já myslím, že kecá. A navíc si myslím, že furt. Myslím totiž, že španělsky na 4 je to pepa.
Psáno 13.3.2021
Báječně ujíždíme na těch nových katastrálních pravidlech. Pečlivě si hlídáme hranice a jsme venku skoro denně a tak to mám rád. Je stejně zajímavý, že když nehrozí žádná epidemie, tak chodíme sotva 3x týdně, ktežto teď, jak potřebujeme být otužilí a zlého čínského víra odpuzovat, jsme venku minimálně obden. Druhou zajímavostí je to jaro. Na fotkách to je poměrně dobře poznat, jak se járu nedaří. Vždycky trochu povystrčí kytky z hlíny, krom sněženek už vyhřezly bledule, o těch barevnejch šafránech nemluvě. A pak najednouz šup a místo květů jsou tu hromádky sněhu, žlutím to tak akorát já. A to tyhle jsou spíš takový filájový, žlutý jsou jen talovíny a ten tu mám jen jeden, ovšem taky pod sněhem. Páník má ve svém budoiru jakési rozvetlé kytky, ovšem tam už mne nepouští, ty vrátka pod schody mi byl čert dlužnej. Já bysem mu ty orchidejky obstaral, já bych jim změnil chemii, to by čučely. Nomu tam s ním ani chodit uklízet, takže uskakuju před luxem jen dole a v pracovně. Je to taková naše soutěž, já odhaduju, kde se bude luxovat a jdu si tam lehnout a pak se tvářím děsně utrápeně, že zase musím vstávat a aať jde s tím krámem jinudy. Teď už to mám dost vychytaný, možná to bude tím, že páník úplně invencí nesrší a koná furt stejně, to bych musel být fakt hodně pomalej, abych si nevšiml. Když už jse u tohodle, tak je taky dobrý, že zatímco my jdeme s páníkem vyklepat sajrajt z luxu, panička vytře podlahu a já jí tam pak kreativně dělám stopy. A ona tak radostně vřeští, to by jeden nevěřil. Každý týden jí udělám úplně jinej vzorek, jen je mi trochu líto, že si to neschovává. A teď na jaře přináším v drápkách i čerstvou prsť někdy i s kousky trávníku, opravdu to působí převelice výtvarně, radost na tu podlahu pohledět.
Co jinak sdělit? Každý den trochu někde jinde. Zopakovali jsme si Ruprechtický lesík, kterému páník tvrdohlavě říká cvičák, neb zde prý kdysi vojsko cosi cvičilo. Pak samozřejmě cesty pod Pilzberkem, tam se teď trochu mačkáme s ostatními občany, protože prohlédli, jak dobrou lokaci pro vycházky máme a trochu nám to tam přikrádají. No a paniččiny oblíbené
Karlovské bučiny, to bylo dnešní finále. Nechápu, proč nás tam žene, když pak sama sotva funí, jsou to tam dost kopce, ale říct si nedá, tak musíme. Koukáme na rampouchy, brodíme sníh a říkáme si, jakej je to při tý rovnodennosti krásnej jarní vzduch.
Psáno 20.03.2021
Fakt podivuhodnej týden. Začínali jsme sibiří - když jsem vystrčil nos ven, panička mne okamžitě oblíkala, abych neofouk. Babička tvrdí, že mi to pyžamo nesluší, ale panička je tvrďák, neustoupí. A pak se diví, že - zvlášť večer - vrčím, když mne vyhání z pelínku do té sibérie, že jako mám žlutit sněhy. A já se děsím, že mne bude zase oblíkat a tak to dávám hlasitě najevo.
V týdnu jsme vlastně skoro každej den někde byli - ať už jsme se bořili závějema pod Pilzberkem, celkem suše šli na Martinskou stěnu, bahnili si kolem Malevilu (pro šťouraly - je to v okrese), koukali na Liberec z nad lomu a dneska jsme v májovém deštíku (no, trochu u toho teda byla kosa) ukazovali hOlince a Panelovi Karlovské bučiny, každý den bylo trochu míň sněžno a přece jen jarněji. Dokonce paník si promáchal koleno, jak fotil nějaké kytky, co lezou ze země i v lese. Že u nás na zahradě, o kterou se tak báječně starám, to je celkem jasný, ale v úplně
divokým lese, to je na pováženou. Celkem pamatuju, že tam rostly houby, to je to období, kdy se lesem táhneme jak smrad a i když si najdu nějakej klacík a poskočím, oni si nevšimnou. Ale kytky? V lese? Divný, možná tam rostou ty viry, co o nich furt básněj a choděj kvůli nim ve škraboškách. Ale kvetou jim pěkně, to zase jo, občas je dokonce i trefím :-)
Psáno 27.03.2021
