Hlásili, že nastalo meteorologické jaro. Snad proto my musíme chodit po výletech daleko od domova, protože v lesíku pod Pilzberkem, kam chodíme houbovat, je sněhu jak na čukotce a chodit tu moc nejde, to pak jdeme jen tam a zase zpátky po ceste, co už teď je ledovatá krapet míň, a když odbočím na bývalé lesní cesty, co si tak dobře pamatuju, že jsou báječně čuchací, tak se propadnu a odřu si pupík. A z amnou se vrhne panička a taky si ho odře. A paník se nikam nevrhá, škodolibě se chechtá a fotí tu ostudu, jak nemůžeme vylízt. Tak tomu říkaj jaro. Tak určitě.
Týden jsme zahájili ještě v únoru. Nedělní výlet byl objevitelský, páník se mnoha slovy styděl za to, že tu ještě někdy nebyl, i když to je nedaleko a navíc on tam skoro přesně kdysi prý i trochu jako bydlel. No, tak to je fakt ostudné, někde bydlet a neznat to pořádně, řekl bych. Třeba já mám taky takový jeden dluh - do sklepa nechodím. Ani teď, co tam chodí oknem Míca a panička ji vyhání a přinutila páníka okénko zamřížovat a tak Míca chodí k babičce ke dveřím, babička jí dává do mističky nějaké potraviny a já se můžu zmercnout když to vidím, ale tuhle i když mi páník dveře otevřel, jen jsem mezi nima stál a míce předvedl hluboký štěk, kterého ona rozhodně není schopná, neschopa. Ona pak provokovala na parapetu, to už jsme byl zavřenej doma a jen jsem trochu trojčil. A Míca provokatérka se předváděla za oknem a plazila na mne jazyk. Nevím, jaké má se mnou plány. Tak do toho sklepa teda já nechodím.
Týden nebyl úplně radostný. Jednak skrz sníh není kam jít, jednak máme náladu nedobrou, protože nám odešel buřtový děda, ani mne nevzali na rozloučneí s ním, že jak barák musí někdo hlídat a vůbec nevzali v potaz, že by to klidně mohla udělat Míca, která dědu vůbec neznala. No, takový já mám lidi.
Pak taky přijeli trpaslíci právě za dědou a když už tu teda mimořádně byli, tak že budou sportovat a zase - nevzali mne na běžky. Jak já ty lýžaře nemám rád! Šlohli mi hory, nesmím do stopy, nemůžu se kochat ani výhledy ani smrádky, musím být s paničkou doma, zatímco prťavci brázdí stopu, dokonce na pohár dojedou! A já, samozřejmě, nic, jen krabičku od ramy s piškotky na dobývání jsem dostal, ale to bych dostal stejně a mohl bych se prohánět po jizerských pláních. Páník mi pak špital, že tam potkali asi 4 psíky, že tedy jen malí pejsci jako jsem já tam asi teda nesměj. Myslím, že je to diskriminace buďto podle velikosti a nebo barvy chlupu, to ještě nemám vyjasněný. Ale já to tak nenechám, já to poženu vejš. Už brzy.
Psáno 3.3:2019

Týden nám začal krapet jinak - odjeli trpajzlíci vyflusaný sobotní běžkařskou tůrou (ovšem zmrzka na Šámalově chatě je cíl, kterej stojí za to), ranním plaváním a doražený babiččinými krucánky, kteréžto smaží jen pro Kvilíka a pro mne. No a jak odjeli, tak nám zbyla druhá lůlka neděle, tak jsme ji využili k pochodu úbočím Jezevčího vrchu nad Malevilem, to aby páník začal slinit při ppohledu na pomalu lezoucí greeny jeho domovského hřiště. No, zatím jej upravili prasátka do tvaru báječnýho tankodromu, tak si myslím, že letos si chlapec neplácne.
Jinak týden ulít v ležení na gaučíku, podřimování na pelíncích, dobývání piškůtků z krabiček, které se už naučili nosit sem úplně všichni, čekám, kdy nám to začnou navážet ze sběrných surovin. Páník nadává, protože mu vadí přilepený zbytky krabiček na různých kusech nábytku či koberců, ale já nemůžu za to, že jak to dobývám, tak to zároveň trochu vlhčím a pak se to nalepuje. A uklízet to já teda nebudu, proto jsem si svý lidi nesehnal.
Krátké vycházky pod Pilzberk se postupně prodlužují, jak sněhu ubývá, přesto si ho pořád ještě mohu užívat. A že se mi to daří! Po drobném útlumu v minulém týdnu, který panička dává do souvislosti s kočkováním, které jsem absolvoval u mé paní dochtorky (kočkovala mi xkombinaci, ne, že bych věděl, co to je, ale foukla mi i do nosu!), kdy se mi tak nějak jako by nechtělo chodit, běhat, vstávat, jíst, poskakovat, lovit klacíky, trýskat lesíkem, jsem zpět mezi běhavými magory. A páník cvaká a cvaká.
Psáno 9.3.2019

Na to, jak dobře ten týden začal, to za mnoho nestálo. Stejně si myslím, že budu muset ty svý lidi vystřídat za nějaký akčnější. No ale začli celkem dobře, i když vlastně tuctově. Protože teta Heddlu nezná Malou a Velkou Bukovou (pro nás, ostřílený zubrohledy to je dost nuda už), tak jsme pro ně udělali objevitelskou cestu, čubrněli, neznaj, voni totiž nic neznaj!
No, ale tím to zhaslo. V pondělí jsme babičku odvezli do čpitálu na její žádost a tím nám přibylo dost práce. Zapomněl jsem totiž podotknout, že tu máme na starosti Mícu. Ne, že by byla naše nebo babičky, ale dáváme jí jíst. Ta Míca je dost metamorfózní, někdy přijde bílá, někdy šmouhatá a jindy černá, ovšem je to vždycky naše Míca. Bráním její kranulky (takový to je divně drobný sypání, já bych se tím asi dusil) před vránama, kosama a strakama, ale ne furt jsem na stráži, mám i jiný práce nad hlavu, takže není úplně jistý, že tu misku vždycky vybere zrovna Míca. Ale je to to jediný, na co se babička ptá, jak Míca? Že by se ptala na mne, to ne. Ještě zjišťuje, jestli Kvilík našel ztracený sešit z prvouky, ale jestli já jsem správně opečováván, to je jí ukradený. Až se vrátí, probereme to.
No, a jinak vlastně nic,. Páník je línej na krok, tak jsem ho vytáhnul jen dvakrát do lesíka, jednou byla už tma. No, jednou byla ještě tma, to bylo dneska, nějak jsem nemohl dospat.Určitě to mají v lese rádi takhle po ránu, myslím. A zvěř se aspoň probudí a má víc času na hledání stravy. Musím říct, že už mi ten sníh trochu leze krkem, už se v něm tolik nedá koupat, jako když je čerstvej. A taky mi to občas uklouzne a páník se směje, to je teda dost trapný. Že on sebou sekne, to jako ho všichni musíme litovat. Fakt je vystřídám, už mne nebavěj. Ještě počkám, jak babička a pak tradá, najdu si lepší. Určitě.
PSáno 16.3.2019

Já se moc omlouvám, ale jsem tak děsivě utahán z poslendích dní, že napíšu jen heslovitě, co se stalo a pak zkolabuju jak černbej trpaslík. Nebo červenej? No to je fuk, prostě už chci do peřin (a zase bude páník odmlouvat, že mu beru větší kus deky).
V pondělí se mi vrátila babička. Moc na mne nemluví, má takovej Armstrongovskej hlas teďka, skoro abych se jí bál. Zvlášť když se teď kamarádí s Mícou, Černochem (dycky jsem byl Černoch já, ale teď je to taková vlezlá kočka, ktrá způsobně čeká, až se Míca napucne a pak jde na to ona a pak přijde ještě jedna černá, ta zatím jméno nemá, protože není úplně jasný, jestli to není Černoch) a tím pádem začíná mít krapet přesilu. Ale musím nechat, že když upeče třeba páníkovi dort, tak na mne nezapomene. Ani s řízkem na mne nezapomene, kam se hrabe Míca, žeju.
Ale už před tím - v neděli - jsme testovali hranice sněhu a vyrazili na Dračák. Dobrý to bylo, jen se mi trochu zpotili lidi. Nic nevydržej, to se musí nechat. Nejhorší teda bylo, že pak místo relaxu přijeli trpaslíci a ještě i Čárka s Domoušem a prostě fullhaus. A kdy jako má psík dřímat, když kolem něj se míhají výchovný problémy jeden za druhým? Ale nějak jsem to všechno pofackoval, vypadli a od té doby až do pondělního pozdního odpoledne jsem v podstatě spal.
V týdnu nic, jen jedna krátká. Pinošej se na zahradě, kácej stromy, ničej mi kropicí místa, štěpkujou, vztekaj se, hrabou. Jakoby neměli nahrabáno ještě. I dneska to odpoledne dělali, naštěstí na slunku se dá vše kontrolovat zlehu, ale stejnak musí být pes připraven, takže žádný spaní. Už bych si fakt aspoň těch 16 hodinek zdřímnul, ale prostě mne nenechaj.
Sobotní předpověď byla optimistická a schylovalo se k výletu velkolepému, páník si dokonce nabil baterku do foťáku. Pak ovšem panička řekla, že "pujdeme jenom do lesa" a protáhly se nám tu dva ksichty. Bylo jasný, že už si zase myslí na to hrabání, sázení a štěpkování, zatímco my chlapi měli úplně jiný myšlenky. Možná si maloučko zauklízet, zavařit, ale hlavně objevovat! Zvítězili jsme - jak jsme tudle prolejzali pekelný doly, tak dneska jsme obcházeli nedaleký kopec šišák (konečně dobrý jméno pro kopec) a oba jsme si to s páníkem užívali, i když mi bylo teda už trochu horko, já prostě tydle severský horka špatně snáším. No tak snad mne nechají aspoň vyspat, po takovým výkonu.
Psáno 23.03.2019

Ne, nemám to jednoduchý. Zatímco kolem propuká jaro, prodírá se neprostříhanými růžemi, nekultivovaným trávníkem ba nasazuje i v sakuře, vyzývá k procházkám, výletům a poflakování venku, mí lidi zblbli. Furt jsou buďto v práci (no to sotva, mylsím, že si choděj po vejletech beze mne) a nebo se rejou v zahradě. Páník se ohání rýčem jak krteček bez pandy a vytváří záhony pro hrášky, sází tu blbou cibuli, co s ní zkazí každý maso. Panička pálí na co přijde a já oheň nemám rád. Navíc dost nasmrádneme. A tak my si tady žijem. Na kontrolních bodech pod Pilzberkem jsme za celý týden byli jen dvakrát a jediný, co jsme zjistili - nerostou. Ale samozřejmě to nebyla vůbec zbytečná cesta, ani maličko, víc takových kontrol, klidně dvakrát denně, protože cokdyby. Když narazíme na sněhovou plotýnku, hned si vzpomenu, jak já sníh rád, poskočím, pohopsám, a pak doma nevylezu schody. No, on teda páník taky ne, ale nesmí se to říkat. Jo, kdyby tu zahradu vydláždili a dali jen pár potřebnejch patníků, měli už jarní práce z krku a mohlo se někam jít.
Dneska jsem si ale udělali radost všichni - šli jsme Štolpichem proti vodě (to aby si páník užil fotek a já bumbání), zkontrolovali jsme vodopád a pouť okořenili výhledem z Ořešníku (mne tam nepustili, bych jim ukázal, jak se šipitá po těch schůdkách, ale páník nechce bej zahambenej), nebylo to dlouhý, ale bylo to moc pěkný, zpocený jsme byli všichni. No, teď jen, jak teda vyběhnout ty schody do pelínku, proč to sakra stavěli do patra?
Psáno 30.3.2019