Další měsíc se překulil, ani jsem si pořádně nevšimnul. Slibovali sníh, ten já moc rád, a místo něj máme bláto, Což o to, i v něm se výborně brzdí, ale mí lidi tvrdí, že jim nosím celou zahradu do baráku, což není pravda. Teda aspoň ne úplně. Urazil mne soused, který znalecky koukal na můj dostihový trávník se slovy "prasata, co?" a já přitom žádný neviděl! To musí bejt nějaká mýlka!
Celý týden se vůbec ale vůbec nic nedělo. No vždyť ani na pořádný výlet jsme nešli, ono to možná trochu souviselo s tím, že ti mí lidi někde něco chytli. A tak týden v neděli místo pořádnou tůrou začínal nevinnou procházkou nad lesním koupalištěm, tedy tam, kde už to dávno znám, nic novýho. A já bych tak chtěl poznávat! Stejně tak ty jejich věčný procházky cvičákem, to je taky pěkný nuda. I když, potkáme-li psíky, tak budiž, zvláště jsou-li běhací, skákací a celkově použitelný, no a taky mají-li použitelný svý lidi, tak pak jo, to je dobrý. Ale to se vlastně skoro vůbec nestává. Jen v úterý to proběhlo, ale to chyběl páník a tedy i foťák, takže to není zdokumentováno. Musím přiznat, že to jsem usnul už před večerníčkem a vlastně jsem ani pořádně nejedl. Ale to byla výjimka, od té doby se vybírají místa a časy totálně opuštěný. Někdy mám pocit, že jsem profesionální prvochodec, kupříkladu dneska jsme kolem Petrovic našlapali nějaký ten kiláček, a vůbec nikoho jsme nepotkali! Jen strakapouda jsme slyšeli, jinak nic. Prostě vůbec nic. A úplně stejně v týdnu - nikde nikdo. Sousedi mají novýho štěníka a já ho skoro vůbec neviděl, jak ho skovávaj. Druhým sousedům se narodilo úplně nový dítě a schovávaj ho taky! No narodilo se včera a to prý je normální, že se ještě nevyváděj před noru, ale já bysem se jim o něj staral klidně. Takhle furt jen doma a všude nuda, šeď a dlouhá chvíle. No myslím, že i podle fotek je to evidentní, že jsem trochu trápený zviřátko, furt jen doma. No ale přece jen si dovolím upozornit na poslední snímek série Na sněhu - tam je evidentní, že jsem musel vzít nohy na ramena. A pak že to nejde... Miluju sníh a vodu, už abych se zase mohl jít trochu cáknout...
Psáno 7.3.2015

Tady se můžete juknout, jak mi to jde s balónem. Inu Španěl, řeknete si...

Začal tvrdý režim. Po nedělní procházce (asi) posledním sněhem mi začaly galeje. Mohlo mi to dojít, uklízelo se víc než obvykle, všude vypráno, vyžehlíno. A v pondělí mí lidi odjeli beze mne! No to se snad ještě nestalo, poplakal jsem si, i když babička mne chodila utěšovat (nebo proto?).
Přivezli trpajzlíky. No to jako nemaj rodiče nebo jak? Až já je uvidím, já jim něco povím. Sám mám se sebou ještě řadu problémů, spousta věcí je mi na světě ještě nejasná (například proč bych měl při čůrání balancovat na třech?) a mám se starat o jiné. A mí lidi jakbysmet. Možná už mají to balancování nějak vymyšlený, ale rozhodně nevymysleli, jak jako budou pečovat o mne a zároveň o dva trpaslíky. Chybí evidentně nějaké ruce na moje hlazení a chybí hodiny na spaní. Protože ty dva záškodníci mne prostě nenechají řádně schrupnout, no vlastně vůbec, i v noci k nim vyskakuju, když Fáně duchové sežerou lálu (dudlík, ostuda), doprovázím Kvilíka, když jde v noci čůrat, prostě se nezastavím.
Hned v úterý jsme využili kloudného počasí (posledního, zdá se) a ukázal jsem jim Prachovský skály. Musím se přiznat, že jsem vybral trochu jinou trasu než minule a páník mne před nimi hned shodil, protože prostě jedny schody byly nad moje síly a on mne chytil za kšandy a odnesl! No to byla ostuda, naštěstí si toho ani Kvilík, myslím, pořádně nevšim.
Pak už jsme se pohybovali vlastně okolo domu - cvičák apod., protože je prostě šeredně a zima. Správně měli trénovat kola, ale byli jen jednou. Plavání (proč já nemůžu do bazénu s nima? to by byly pokroky, panečku) taky jen jednou, ale to mělo tu výhodu, že jsem mohl dřímat. Jenže já nedřímal - odjeli mi lidi a já se tak litoval! Jak já se litoval! Až přišel dokonce děda kouknout, co mi je. A tak jsem se tvářil, že nic, že vlastně je všechno ok. Ale není, oni mi berou mí lidi. A já asi trochu žárlím, i když nevím, co to je. Ale zase je dobrý, že si s nima můžu hrát, kupříkladu na cvičáku na agilitním hřišti. No a samozřejmě s nima stavím lego, beze mne by to nezvládli. No, dnes jsou u druhé babičky, tak mám prázdniny, ufff. Pořádně to musím dospat!
Psáno 14.3.2015

Máme to za sebou, bylo to fakt náročný, Makarenko, Komenský a Montessori se u nás střídali, prolínali, doplňovali a vlastně to všechno bylo na mě. Co jsem nezařídil, nevymyslel, neoběhal, nebylo. Občas jsme teda upad a trochu si zdřímnul, ale v zásadě jsem se nezastavil. No a dneska jsme je šoupli rodičům a od té doby skoro furt spím. Teda až na tu výpravu na Pilzberk, ale to se nepočítá, rpotože je sobota a v sobotu se dycky někam musí jít, přece.
Ale nemohu si stěžovat ani na ten týden. Kupříkladu když byli prťavci s páníkem v zoo, já si užíval volného pohybu nad lesním koupalištěm s paničkou. No kdy se mi to v běžném týdnu vydaří, mít paničku pro sebe? A taky jsem se byl juknout na Oybíně, furt se tu o tom mluvilo a jen mluvilo, tak teď jsme jim to naplánoval a zrealizovali jsme to! Ovšem na hrad mne nepustili (oni by pustili, ale prostě se mi nechtělo platit vstupný), stejně tak do šmetrlink hausu na motýly mne nepustili, asi se báli že bych jim je lovil, matláci. Takhle lovili motýli Fanynku a já ji nemoh bránit! No, zvládli to ve zdraví, naučil jsme je spoustu stolních her, s Kvilíkem jsem vyplnil spousty těžkých rébusů a jiných domácích úkolů, a teď mám padla. Sice mi mě bylo líto, protože mne o poznání míň hladili, nechodili se mnou tolik ven, vlastně si se mnou nepovídali pořádně, jen mne napomínali, abych nikoho nemydlil ocáskem, neslintal nikomu na čepici, nestrkal nikoho packou,... ale teď je mi tu trochu samotno. Snad se z toho vyspím...
Psáno 21.03.2015

Ztichnul mi kotec. Nemůžu si zvyknout. Když tu byli, co chvíli jsem žárlil na ruce, které měli oni a ne já, na omáčky, které mi nenechali. Ale když jsme je vrátili, přijde mi to tu takový prázdný.
Navíc mí lidi prostě furt dělají, že se to bez nich v práci zblázní a vůbec se mnou nejsou, no teda skoro vůbec. Nelze počítat cestu Mordovou roklí, to byla vlastně tak trochu výjimka. Už nedělní výprava jen tak oběhnout Žulák byla dost odfláknutá, ale chápal jsem to, i mě byla děsná kosa, a to jsem byl na rozdíl od lidí oblíknutej. JInak jsem se vlasatně porřádně neprošli, neproběhali, jak je týden dlouhý. No teda nemůžu zapomenout na Betu sousedovic, s kteroujsem si trochu zahopsal a myslím, že jí ještě teď koupou, jak jsem jí nageloval. Ale jinak nic, vlastně celý týden jsem se flákal.
No a dneska mi to teda vrátili. Přišlo mi divný už ráno, že nereagovali na moje štěkání, že páník není v kvádru a tedy je možno vyrazit někam. Tvářili se, že jako se bude lůpsovat, prát, odprašovat a že se nikam nejde. Zalezl jsem tedy ale neustále jsem je měl pod dohledem. Poo páník nenápadně vzal foťák a už jsem stál u postroje. Ale to jsem si dal - byli jsme na výletě ve Vesci, kde jsem se socializoval s Lojzou a Matějem. Nemůžu chodit, nemůžu nic, jsem po 3 hodinách socializace asociálně grogy. Todle jsem si snad ani nezasloužil, takhle mocně si splnit přání a mít čas na běhacího pejska...
Psáno 28.3.2015