Ano, je to velikánská sláva! Vždycky vzpomenu Bilba, ale toho jsem ještě nedohnal - dnes mám 5 rokůch! Oslavili jsme to ranní průzkumnou výpravou do Českého ráje, já v hruboskalským skalním městě ještě nikdy nebyl. Mí lidi se předháněli různými výklady, jak to tam výborně znaj, ale v podstatě nebýt značek, tak netrefí. Nejlíp si označkoval parkoviště páník, na tamním ledu rozplácnul svůj zadek prakticky po celé ploše, jen to šplíchlo. Foťák naštěstí zachránil, jinak by se nepodařilo zdokumentovat, jak parádně už umím po roštech.
No a to je vlastně všecko. Lidi jsou nachcípaný, všude se tu válej kapesníky, panička od paní doktorky dostala jakási prastará - antická (!!) - biotika a od té doby už vůbec nic nedělá, čekal bych aspoň dortík. No, tady ale těžko zodpovědně očekávat zájem a trochu té lásky, celej život jsem tu dost odstrčenej. Kdyby neškudlili, dávno koupili řetěz a na ten by mne připoutali. Ještě, že jsou takový chrti a než by mi stloukli boudu, raději mne přikrejvaj vlastní peřinou.
V týdnu jsme jen dvakrát zkusili projít pod Pilzberkem na moje oblíbený křemenákový místo (no ony tam tedy naposled rostly za Betky, ale já to tam stejnak mám rád), ale prostě to nejde. Začínám mít pocit, že ten sníh mí stinný stránky, navíc jak teď zmrznul, hůř se mi v něm vrtá nosíkem, neboť to drhne. A taky se mi podstatně hůř odhaduje, jestli mne to udrží nebo ne (pravda, navíc musím přiznat, že se figurou začínám blížit páníkovi, kdeže můj útlý pas je). Chvíli ještě vyčkám, ale možná to přehodnotím, přestává mne ten ostrej sníh bavit. A navíc, voni to furt rozhrnujou a pak funěj místo, aby se šlo někam pořádně pochodovat. No a teď co panička má ty bio, tak už máme vůbec všichni utrum.
Psáno 2.2.2019

Dneska nemám rozmar na psaní. Babička zlobí s doktory a buřtovej děda je v nemocnici. Vlastně z toho plyne, že výlety, výpravy, procházky, nic z toho vlastně není důležitý. A už vůbec nejsou důležitý ty vobrázky z toho, trchu se stydím za nafoukanost, s jakou tu prezentuju jednoho z nejhezčích psů v liberecký kotlině, možná teda i na zeměkouli.
Ani mně se nevyhnuli dochtoři. Jednak jsem si musel dojít pro x-kombinační vachcínu, dokonce i tu do nosu, no fuj teda. A navíc panička se furt tak jako nade mnou v posledních dnech ošívala, že jako čas od času nějaká ta kapka na dlážce navíc. No a tak mi pani dochtorka chvilku jezdila takovou placičkou po podbřišku a prej že jsem fit. A zkoumavě hleděla na paničku, jestli jako někde nedaleko něco nějak nehárá? No jak ta se červenala!
Jinak jak pravím - nemáme to tu teď ouplně dobrý. Panička celý týden běhala do Pavlovic k dědovi a babičce, páník se tu vzteká s tím svým počítačem, kterej podle mne za nic nemůže; jsou divný, ty lidi. Jednou jsme byli v lesíku pod Pilzberkem, ale děsně se to tam bořilo a nebo naokak smekalo. No a dneska jsem ráno vyběhli na Ovčí horu, tam to prej měla ráda teta Beta, protože široký pláně a nikde nikdo a žádnej asfalt. No, já teda dneska včas zaregistroval skupninku srnčího, ale protože vidím jak to všechno je, tak jsem se nehonil! Naopak, jen jsem je intenzivně kurizoval pohledem a pak si doběhl pro piškot. Stejně si myslím, že piškot je lepší jak nějaká vyskákaná zvěřina.
Psáno 22.2.2019

no že by se jako něco významnýho stalo, je-li vám 5, tak to nečekejte. Nic, naprosto nic. Jen nachumelilo zase trochu. TO se jedem může žlutit se zahradou, věnuje tomu veškerý volný čas, má to výtvarně rozmyšlený, aby to vypadalo jako náhodný žlutý skvrny na bílým podkladu s vyšší koncentrací okolo stromů a keřů, užuž to může snímat nějaká ta drůžička či drůžice a šoupnout na mapy.cz, no a přijde tlaková vlna a je zase všude bílo. Nechápu, proč ten Banksy tak složitě svoje dílo likviduje, mně se to děje úplně samo a nemusím nic vymýšlet. Ale líto mi to je, to musím říct, spousty práce zase přede mnou.
Další stres na obzoru - prý se přestanou vyrábět obaly, protože ekologie. Moje skoro asi nejoblíbenější domácí práce je, že mi dají do krabičky piškotky, já si je hrdě odnesu do bývalé pracovny, dnes tv-cimry a tam se tomu podívám na zoubek. Oni to pak půlden uklízej. Zajímavý jsou na tom 2 skutečnosti - jinde to prostě nedělám, vždycky s tím lezu na tv-pelech, a o ty piškoty vlastně vůbec nejde, to dobývání je zajímavé. Občas mi to šoupnou do škatule od vína (před tím mi dají na ohryz ten vnitřní pytlík, co má ten uzávěr do kterýho já tak děsně rád koušu), tam potom mám trochu starost s tím to celé dopravit na tv-pelech, protože když s emi nepovede vysunout a uchopit to poutko, musím chytit - jemně - celou škatuli a to ne vždy se podaří, i když mám celkem dobře narostlý čelisti. No a o tuhle zábavu přijdu, pokud teda lidi vymyslí, jak budou balit třeba pomazánkový máslo (to je jednoduchý rozebrat, to se jen tak stiskne a víčko samo odskočí, ale stejně až na tv-pelechu), ovšem krabičky od léků, jimiž mne zásobuje buřtová babička, ty budu postrádat, je mi jasný, že jim to v lékárnách prostě nasypou do síťovek a řeknou jim to bezobalu. No a co já potom, chudák?
Jinak vlastně nic novýho, místo výletů čumíme, jak nám ptáci žerou slunečnici (kdyby místo toho nakoupili raději kus hovězího, říkám si), pod Pilzberkem se dá chodit jen po vyhrnutý cestě a jakýkoli pokus hupnout do lesa je penalizovan odřenými bradavkami a nedůstojným návratem na cestu. Já mám teda zimu a sníh dost rád, ale už mne to nebaví, žádnej výlet, žádná výprava, nic. Furt jen ty Ruprechtice na šňůrce nebo cesta zarůbaná. Prd.
Dobře, beru částečně zpět - dneska jsme aspoň ten Malevil obešli.
Psáno 9.2.2019

Tento týden byl skutečně nestandardní. Teda úplně standardně jsem tu zanedbávajen psík v nejlepších letech, kterýho na výlet nevezmou, do zahrady nevpustí a když vpustí, tak jen když v ní leží hluboký těžký přemrzlý sníh, v kterém nejde pořádně ani čistit čeníšek, ani běhat, jo a taky mi sotva dají najíst, o kloudným pití nemluvím. Sami si nalévají co hrdlo ráčí červené i bílé, jižanské vonné, a já v misce vodu. Leknínovou limonádu mi zamrzli a jen strejdovi Xerínovi prý panička kladivem prorážela cestu k tomuto nejbáječnějšímu lektvaru, na mne se tu kašle.
K dovršení všeho se přiharcovali trpaslíci, že prý na Ještědu se budou učit lýžovat, jakoby už dávinko v Praze neměli vybudovanou tu krytou sjezdovku pro české olympioničky, tam se klidně mohli realizovat. Ne, oni si přijedou sem a v mé druhé nejoblíbenější pelíškárně, kde vždycky rozbíjím krabičky s piškoty, vyvaluju se na kanapíčku, tak tam si udělali napřed kino, jak jim popletený páník pouští do televize ty hobity a skřety až i mne jímá hrůza a na závěr si tam Fany vystaví rozsáhlý stanový komplex z křesílek a mých dek (!) a v něm si bydlí, kreslí, čučí do mobilu a já poplakávám u dveří, nemaje volného vstupu. Tak jsem dopad. Ano, takhle mladí vystrkávají pokročilé.
Snad aby trochu zjemnili tyhle veliký ústrky, v sobotu mne vzali na objevitelskou výpravu do okolí hradu Bezděz, kde ani teta Beta ba ani oni ještě nikdy nebyli. Cesta to byla parádní, to musím říct, jen kdyby ty stezníky nebyly pokrytý vrstvou ledu. Ale sami se vytrestali, protože za dědičnej hřích jim pánbu nadělil jen dvě nohy a s tím se fakt takovej terén nedá zvládnout. Tak si lížou rány, já jen trochu odpočívám. To musím říct, že se povedlo.
Psáno 17.2.2019 brzy ráno, když všichni spí