Spolu s Kvilíkovo výcvikem na čas skončila zima. V lesích okolo Ruprechtic to testuju prakticky denně, na zahradě není co testovat, tam se pro stě bořím a když přijdu domů, tak panička soptí, že jsem snadno stopovatelnej. Ale já za to fakt nemůžu, že jim rostou ty lišejníky všude a chytaj se mejch drápůch. Pak to holt pouštím doma na kobercích, dlážkách, no ano, i do postýlky jim přinesu trochu zelenýho. Sníh se sice párkrát objevil, vždycky tak jako nakouk, a hned je fuč. Ale díky tomu potoky fakt tečou, bublaj, jsou slyšet na dálku (panička si dycky myslí, že je to auto a váže mne na motouz aby za chvilku věděla, že to bylo úplně špatně, že to je jen potok a já jsem jí vytrhnul ruku z ramene úplně zbytečně).
Nevím, jak je to možný, ale v týdnu se nestalo vůbec nic, jen mne dvakrát chytli nahoře na schodech, když přišli z práce domů a já mocmoc chtěl seběhnout ty blbý schody a vůbec mi to nešlo a musel jsem teda plakat aby mi pomohli a oni mi to vyčítali. Ale je fakt, že mne vždycky snesou dolů, mají evidentně děsnou sílu. Kupříkladu páník mi dá prst mezi lopatky, řekne jdi, já tě držím a já jdu, protože mne drží pevně tím prstem. Fakt má sílu!
Ne, teda stalo se - měl jsem 2.narozeniny!!! Těšil jsem se na dortík, frťánka nebo tak něco (budiž, jsem v podstatě ještě štěník, frťánek nebyl nutnej), ale oni nic! Moje ségra Najáda se fotí u krbu v Kijevě na fotýlku, já se brodím sněhem v Ruprechticích. No to je teda mejdan :-(
Dneska konečně pořádnej výlet! Podcházeli jsme Luž, inu výhledy jak už tak v posledních měsících máme, parádní, ale kvůli nim jsme to nedělali. Chodíme přece proto, aby nás pochválil páníkův telefon, že jsme skvělí, neb jsme udělali 20458 kroků (no, já určitě dvojnásobek, ale mám taky dvojnásobek končetin).
Psáno 6.2.2016

Dneska fakt jenom krátce, protože jednak se nic dobrého nepřihodilo, jednak páníkovi dávaj toho jeho Blonda a on odmítá spolupracovat na peské literatuře.
Fakt týden jak malovaný, začal už výstupem na sopku Kozákov, kde jak panička, tak já jsme byli prvně a jak jsem tak na paničku koukal, tak i naposled. Samozřejmě slibovala ty výhledy, už s páníkem ani nevíme, jak to přesně má jako vypadat. Páník se vyzbrojil sérií objektivů a zase fotil jeńom mě a i to málo. Důvody byly zřejmé - fučelo, mrzlo, mlha kam oko dohlédlo ba i nos dočenichal. Ze sopky jsme se řítili sice po turistické značce, ale normálně to asi je stezka pro rogalisty. Pak značka odbočovala po tzv.lesní cestě, ovšem oblíbily si ji těžké stroje (a jak jsme posléze zjistili, i čtyřkolky), takže jsme trochu brodili bahnem, já po bradavky. Bylo to z meteorologického hlediska zajímavé, hloupých 300 výškových metrů z ledovce udělalo sopku bahení, ale paničce to na náladě nepřidalo, i páník mrmlal cosi, že poběžím zpátky za vozem. No, zvládli jsme to a výhledy jsme si představovali.
V týdnu jsem skoro paty nevytáhl, jen každej den v lese jen jednou, no co to je, žeju, cesty socializační po Ruprechticích nepočítám, protože ty jsou za trest a to se tají. Navíc mne začali psychicky týrat, neb na schody nalepili nášlapy. Oni samozřejmě říkají, že to je pro mé dobro, ale to mi nikdo nevyzradí, jak mám opatrně chodit a těm nášlapům se vyhýbat, když jsou skoro přes celej schod! No fakt mne zase museli snášet, já na to teda nešlápnu, bůhví, co to je. Testovali jsme i schody venku, tam ale je příjemný mešík a ten tlapkám neškodí, ale nášlapy...
Dostal jsme od jakési tety hračku - kačírka. No, pobyl s námi 10 minut, pak se ještě ty jeho tlapky chvilku válely na podlaze a já byl nařčen z kazisvětství. No můžu já za to, že to nic nevydrží?
No a poslední hrůzu jsem zažil dneska, páník zatopil v krbových kamnech. On tam, prosím pěkně, udělal normální plamen! No fakt voheň! Tak to teda bylo na odchod na zahradu, tam já nebudu, tam to plápolá. Ať si uklízí sám, když je tak chytrej.
No a pak má někdo mít sílu tvořit deníky, po takovýhle šílenostech.
Psáno 13.02.2016

No co furt psát? Jeden den jak třetí, druhej a čtvrtej trochu jinej - kupříkladu sněží, pak prší, pak mrzne...Už vím, co je to sudý a co lichý. teda samozřejmě lichej jsem v týdle domácnosti já, ale taky jsem zjistil, že sudý schody nám vržou. Dokonce i když si veleopatrně stoupnu na ten textil, co mu říkaj nášlap. A to vrzání mne děsí, asi. Možná mne děsí už ten pocit, že to bude vrzat, nevím. Prostě ty schody nesnáším, hlavně směrem dolů. Fanynka už je chodí docela sama, a to mne síří. Jednou to možná taky dokážu. No ale jak to, že venku slezu cokoli?
V neděli jsme prolezli jen tak kus lesa, žádný velký výlet, už to prostě flákaj. No kde jsou ty časy, co jsme aspoň něco objevili, něco pořádnýho prošli?
V týdnu to vůbec nebylo k ničemu, ale uznávám, že to počasí nám mnoho nenahrávalo. Jen, tuším ve středu, se protrhla peřina a napadalo a já dostal velikánskou radost (proč asi?). No a tak místo nějakého výletu jsem si odbyl kilodžauly na dvorku.
V pátek večer přijeli trpaslíci, neb Kvilík má zase bližařský výcvik. A samozřejmě mi to všechno hodili na krk, ještě že aspoň pohádku číst nemusím... Ale díky těm lyžím jsme stihli krátkou výpravu do lesů, nemusel jsem hlídat na plnej úvazek. Teď se zatáhlo a já cítím, že budu dřímat. Vysiluje mne to. Ale nejvíc mi vadí, že jsem tu firt zavřenej, žádná akcička. Trochu se bojím, že došlo na slova pana veterináře, který paničce prý kdysi (to ještě byl strejda Xerín) řekl, "trochu toho gaučíčku by nezaškodilo, paní inžinýrko". No, snad si takovou nepředloženost do hlavy nevezme, to bych se asi zbláznil :-O
Psáno 20.0.22016

Jak voda to ulítlo a já nevím, co bych vlastně měl vzpomenout. Na to, že je vítěznej únor to vypadá spíš na důkladnej apríl, sníh střídá bahno v pravidlených rozestupech. Nejkrásněji se to projevuje, když panička vytírá a já vybíhám a vbíhám. Přináším úrodnou prsť na čerstvě setřenou dlažku, náramně se vyjímá, je to velmi výtvarné, ale panička nemá výtvarné oko. A pak je to skoro jako když pustíte Stouny sice naplno, ale pozpátku, takže zase musím ven, protože se to nedá poslouchat a zase nanovo přinesu drn a...
Tentokrát fakt jsme byli venku dost málo, protože páník si někde trajdal a když už přijel, tvářil se unaveně. I když jsem jeho unaveným očím věnoval velmi propracované cviky svým jazykem, nepomohlo to, ba volal, že nevidí, tak jsme nikam nevyjeli, jen asi třikrát. A díky proměnlivosti počasí byly i velmi neobvyklé světelné podmínky a tak některé z dokumentárních fotek jsou skutečně čarovně neostré, temně hororové, no někdy i naopak jásavě jasné. Tak, jako byly dny v tomto týdnu.
Až dneska jsme oběhli Javorák, když všichni ještě spali a Kvilík měl poslední lyžařskej kurz. Takže vlastně po týdnu teprve přjemná únava, můžu jít na Bonda.
Psáno 27.02.2016