Máme sníh, všude je sníh! Na zahradě je konečně zábavné se prohánět, skluzem vybírat zatáčku kolem ohniště, smykem brzdit pod borovicí (tam mi choděj kočky vyrábět moc zajímavý věci), sníh lítá kolem a od čumáku mi jde pára. To je to báječný poběhání.
Musím uznat, že mne párkrát vyvedli i do lesa a i tam jsem si trochu zaběhal, nemůžu se sněhu nabažit. Nořím se do něj, celouhlavu klidně vsunu do závěje, čenichám, blbnu.
Týden ale začal mou velikánskou oslavou - já se totiž narodil v neděli, takže jsem narozky slavil vlastivědným výletem na Kost, průzkumem dvou údolí Plakánku (já teda vůbec neplakal) a děsně jsem se těšil, co dostanu. Ale už po výletě bylo vlastně dost jasný, že to byl ten dárek, no ale vlastně jsem s tím víceméně spokojenej. Tu hovězí morkovou kost, tu bych dostal tak jak tak, takže výlet je ta přidaná hodnota, z který se platěj daně.
V pondělí, když jsem měl narozky kalendářně, už se vlastně nic moc nového nedělo, musel jsem absolvovat ruprechtickou procházku, protože mne furt až násilně socializujou. Nemůžu přece za to, že když někoho vidím, chci ho pozdravit, trochu mu projet tašku (co kdyby šel od nás a něco si odnášel?), kapsy, případně oblíznout nos, lidi to maj rádi. A psíky já zvlášť miluju, je mi jedno, že to paničky zvihaj nad hlavu, já se s tím chci pomazlit. No, ale tím jsem taky zjistil, že soused Cézar už není, a já s ním tak rád rozprávěl.
Na závěr něco o neúspěchu, prostě se všechno taky nepovede. Na dnešek panička vymyslela, že se pojedeme podávat na ledové víly. Páník sice vrčel, že v takové zimě žádnou pořádnou vílu neuvidím, ale já se těšil. Vyrazili jsme ještě za tmy, už proto, že jsem nemohl dospat, pokopal jsem všechny, a navíc se panička bála, že na jeskyňku budeme stát frontu, což v -8 není žádná havaj. Na parkovišti jsme byli bezkonkurenčně první (jak se pak ukázalo, byli jsme první stále, i když jsme odjížděli), a to byl takový první signál. Zkrátím to - jedna malinkatá zárodečná víla bylo všechno, co se dalo vidět. Škoda, že mne do té jeskyně nepustili, možná bych nějakou vyčuchal. Za odměnu, že jsem si nestěžoval, mi tedy slíbili vylézt na hrad Kyjovský, ale když jsem zvládl strmé schody a dvě lávky, tak přišel žebřík a točili jsme. No, domů jsme dojeli už za světla ... :-)
Psáno 7.2.2015

Těžkej život tu mám. Celej tejden furt jen doma. Páník si někde cestuje a já musím furt jen cvičit s paničkou. To je furt samý sedni, lehni, stůj. Ještě že každý pokyn doprovodí sluníčko žluťoučké kulaťoučké, co mu z neznámých důvodů říkají piškot. Panička tvrdí, že se cvičíme na vystavování, jen prostě furt nemůžu pobrat, proč se chce vystavovat a kam ji jako teda s páníkem budeme instalovat a hlavně, proč já kvůli tomu mám sedni-lehni-stůj? A když už ji vystavíme, jak dlouho bude v tý vitrýně? A kdo jí bude nosit jídlo? Fakt to výstavnictví nepobírám, asiže jsem prostě štěník.
Sníh pomalu utíká ze zahrady a hlavně se mi nějak pokazil. Ráno křupe, krapet se mi o něj drbou tlapátka. A na chodníky lidi sypou nějakej pálivej sajrajt, v kterým se mi fakt ale vůbec nechce chodit. Snad i proto mi tak vadí, že páník někam mizí, to značí, že já nikam nejedu. Ale když je doma, tak jedeme aspoň pod Pilzberk a nebo dobýváme úplně nová území. Kupříkladu včera jsem jako první Španěl dobyl Ralsko. Fakt je, že podle popsaných stromů je evidentní, že mne v dobývání předběhli Rusové (no já vím, byla tam i Betka blahé paměti), ale hidalgo jsem určo první, a dobyl jsem to bez jediného výstřelu, evidentně jsem obranu překvapil, nikde ani noha!
Mám trochu problém s identitou. Sice říkám (správně!), že jsem první španělský don na Ralsku (a taky na Jizeře, Smědavě,...), ale je to složitější. Světlo světa jsem poprvé uviděl nedaleko od Valladolidu, jsem tedy Kastilec úplně čistokrevný. Ovšem taťka je Portugalec celočerný, mamka krásně skvrnitá Francouzka. No a já teď rozhodně nejlíp rozumím češtině, tady s tím sudetským přízvukem. No, rozumím i Fáně, a ta zatím má takovou svoudost vlastní řeč. I když jsem poměrně klidný, tak někdy můj jižanský temperament prorazí severskou slupku. To třeba když se potkáme s jakýmkoli psíkem a já se chci družit, a nebo když mi vydají plyšáka - prostě ho rozpářu. S tím se nepářu. Prý mám už teď větší spotřebu, než měli všechny zdejší dogy dohromady, a co bude dál, nikdo neví. Dají mi plyšáka, já mu otevřu bříško, a už má páník co lupsovat. Sice občas panička zkouší jim ty pupíky látat, ale je to zbytečná práce. Oči a čumáky plivám. Zatím jediné, co chvíli drží, je uzel z horolezeckého lana, s tím mám krapet problém, ale i na něj jednou dojde!
Psáno 14.02.2015

Nezbývá než opravit dříve tvrzené. Je úplně jedno, jestli páník někam jezdí nebo ne, stejnak mne nikam nevezmou. Kupříkladu tento týden byli doma vlastně furt a kdenictunic. Občas nějaký ten cvičák, ovšem jakmile se přiblížil nějaký psík, už jsem na šňůře a nepustěj. Dokonce mám pocit, že přibírají na váze jen proto, abych měl ztíženou pozici při přetahovaný. A já bysem se tak družil!
Týden začal výletem - původně jsme měli vylézt na Klíč a pak trochu pochodovat, ale Klíč byl zrušen s tím, že vlastně nikdo nechce chodit do kopce :-). Tak jsem pochodovali nedaleko od Klíče, okolo Nové huti, je to takový kus země mezi Lužkami a Českosaským Švýcarskem. Pěkné to tam mají, ale moc dobře se nechodilo, sníh se bořil a dost mne bolely nohy, když jsme došli. Ale výlet to byl krátký, bez řízků, jen s tatrankou a kávičkou.
No a pak už nastal ten domácí úmor. Fakt je ten, že nebylo moc hezky, na našich oblíbených místech leží zmrzlý sníh a špatně se tam chodí, řeže to do tlapek a páník se na nohách neudrží, ale stejnak mne mohli ještě někam vzít. Takto to byla vlastně jen zahrádka, již zmíněný cvičák a jeden kratičký výletík kousínínek za Liberec do Stráže, ale to se snad ani za výlet nedá počítat. I když to vlastně bylo hrozně dobrodružný, protože všude byly cedule vyvěšené místními myslivci, že je tam přísný zákaz volného pobíhání psů. Já teda volně nepobáhal, byl jsem pořád pod vlivem paniččiných očí (na nich já visím!) případně hvizdu. No, možná i proto, že tam široko daleko nebyl žádný psík, tak jsem fakt poslouchal na mrknutí a přibíhal. No taky proto, že měla v kapse nakrájenej špek, to já můžu. A když kolem nás přebíhaly srnky, byly tak rychlý, že jsem se ani nestihnul rozhodnout, co s tím a už jsem cítil vůni paniččiny kapsy a bylo rozhodnuto...
Jak pravím, furt sedím doma. Ještě že včera přijeli trpaslíci a dávají mi co proto (stavím s nima legovlak kupříkladu), aspoň doma přestala být nuda. Jen toho spánku je zas teda nedostatek...
Psáno 21.02.2015

Zatím je to takový nejasný. Občas mi na pelínku před obývákem už sluníčko mile připéká chlupy na tělo, občas je pěkná kosa, funí a je celkově nerudno. A podle toho se ti mí lidé chovají - když je nerudno, tahají mne ven, jinak mne jen vyšoupnou na zahradu. Ještě štěstí, že tam mám díky páníkovo řezání spoustu větviček, které jednak samozřejmě hryžu, jednak tahám po zahradě a to je zpravidla přiměje, aby vylezli a projevili mi pozornost. Kupříkladu Co je to tady za bordel zase! A hned je psovi líp :-)
Dostal jsem k narozkám dárek od Pralinkové Kristýny, děkuju. Ale už je dožužláno :-(, i když musím říct, že drážďanské kosti vydrží déle!
Asi je to tím blížícím se jarem, asi mým dorůstáním, nevím, ale prostě vždycky, když jsme venku, nemohu si pomoci a nechám se chytit raplem (Proč to Francouzi píšou pod každou značku?) a poběhám. Páník to chápe jako test závěrky foťáku, panička marně lomí rukama a nabízí špíček (nakrájene, ne svůj), já se nezastavím. Běhání ve sněhu či vodě je moje, to si nedám vzít, jak se to rozstřikuje! Bahýnko je taky dobrý, ale na sníh to nemá. Plnohodnotnou náhražkou je jedině kloudnej pes. Kupříkladu ondá jsme s páníkem navštívili cvičák bez paničky a tedy i na volno, protože páník jak furt fotí, nemůže svírat vodítko :-), a co nevidím - pudlíci a pitbuli, moje oblíbená skupinka. Hned jsem je rozprášil, rozprchnul. Páník dokonce klesl tak hluboko, že si všiml, že si ho vůbec nevšímám! No dobrá, když jsme si otřel pěnu o pudlíky, nechal jsme se chytit a vyčinit, ale uznejte, když neměl ani špíček ani piškot, tak proč na men volal a pískal? No a pak jsme zase šli i s paničkou na tzv.socializační výpravu Ruprechticema, jakože se budu chovat slušně a ukážeme si, jak se chodí kolem psích zahrad. No, moc nám to nevyšlo. Napřed jsem si uprostřed chodníku vzpomněl, že jsem ještě nečůral no a jim to přišlo blbý. A pak jsme ji potkali. Byla nízká, byla milá, byla hnedá, zkrátka fajn. Prostě dívka mých snů, naprosto nebázlivá, občas, když jsem se trochu víc přiblížil, tak nádherně cenila zuby, do toho panička na druhém konci vodítka brzdila na kačírku, co tu sypou proti sněhu, nádherné scény. Holka nás doprovázela i v lesíku nad Libercem, panička se bála mne pustit a když ji páník přemluvil, zmizeli jsme oba. No to bylo najednou volání, ale já mám vždycky vypnuto, takže jsme nějak zapomněl, že tu jsou i lidi. Jenže ta moje kráska mne klidně vyměnila za špíček z paniččiny kapsičky, ještě dřív, než jsme ho stihnul zavětřit a vrátit se na zem. Tak mne potupně chytili a odvlekli zpátky domů, až k brance mne ale doprovázela moje hnědá favoritka. Bohužel, domů jsem si ji vzít nesměl a do rána nečekala. Mám smutný dny.
Dneska snad abych zapomněl konečně výlet trochu pořádnější - hledali jsme jaro v Lužkách okolo České brány. A celkem jsem rád, že už jsme doma a radiátory sympaticky hřejou. no to jaro je totiž nějak studený a navíc mne trochu bolej packy.
Psáno 28.02.2015