Vůbec mi není jasný, proč si lidi tak komplikujou život svátkama. Je evidentně mnohem pohodlnější chodit "do práce", odkroutit si těch pár minutek, než se vychrupnu, a můžeme skotačit, kupříkladu jít do lesíka prohánět srnčí nebo tak něco. Takhle by to vymyslel doga. Lidi myslej jinudy. Místo normálního režimu, kdy zbývá dostatečné množství času na kratochvíle si vymyslí svátky, kdy jakože teda vůbec nechodí "do práce", sedí doma, rostou jim břicha a vedou řeči. Řeči vedou spolu, se spoustou přicházejících lidí (je zajímavý, že ti mladší přicházející vždycky mají nějaký balíček, s nímž odchází a já jsem peskován, když kontroluju, cože to nesou), popíjejí (nedají ani cucnout) a nikam nechodí. Pak se diví, že jsou furt utahaní, protože nevědí, kdy ty svoje disputace přestat a jít do pelíšku (na moje výzvy obvykle reagují podrážděně a sám přece nepůjdu, žeju). A do toho nejmladší návštěvníci, kteří se zpravidla neúčastní těch nejzajímavějších popůlnočních filozofických debat, již v 7 ráno vyžadují potraviny a rozpravy o všem možném. A kdo to odkašlává? No já, samozřejmě, a mí lidi, kteří teda vstanou a potácí se kolem té drobotě, než si je převezmou ti jejich právoplatní, a že to někdy trvá.
Není pak vůbec divný, že od Silvestra jsme byli venku pořádně vlastně až dneska a já myslím, že furt ještě nemáme dospáno, ještě by to trochu chtělo. A do toho ještě to sčítání ptákůch, tomu už vůbec nerozumím, čemu to zase propadli. Na mém nejoblíbenějším místě stojí ten blbej statif a u něj láteřící páník, kterýmui to neostří a naopak panička se zápisníkem a ostrou tužkou činí čárky, jacížeto pernatci užírají nezdaněného zrní. Nechápu, co se jim na tom líbí. A jsem z toho utahán i otráven, jen nevím, co víc. A navíc jsem mokrej.
PSáno 5.1.2019

Týden jsme zahájili objevitelským výletem - pro svět jsme objevili zříceniny hradu Scharfenstein. Nebylo to dlouhý, ale celkem jsem si to užil. Potkali jsme dvakrát stejnýho bígla, no kdy se nám to podaří, todleto. Jen mne trochu mrzelo, že páník fotil víc všechno okolo než mne, to mi přišlo nepatřičný. Když si koupil ten blesk, nemůže se přece vymlouvat, že černou dogu ve tmě nejde fotit. A navíc se mi dost blejskaj oči.
V týdnu konečně trochu nasněžilo. Vždycky vyběhnu ven a strkám hlavu do sněhu, je to báječný na peť v čenichových partiích, doporučuju. Jinak teda úplně přesně nevím, proč to dělám, ale dělám to rád. Nakonec, pštros taky neví, proč strká hlavu do písku, žeju. Dokonce já navíc trochu v tom sněhu i reju, ale to není podmínkou, základem je vnořit. Kdo chce rejt, může. Máme toho tady zhruba půlmetr (pod šňůrama o metr víc, protože tam páník naivně buduje základy pro bunkr, ale než přijedou, tak to roztaje), reje se v tom báječně. Teď, co mi panička proházela stezníky po celé zahradě (evidentně je sdílím s kočkama, co choděj k babičce na housku, případně kosy, co taky choděj na housku a kočky jsou rychlejší a už je to), mám dokonce mnohem víc míst na zanoření nosu. Prostě nivó!
Dneska jsme udělali zase něco pro zdraví a vzdělání a obešli něco rybníků u Dymokur. Odtamtud prý tak trochu pochází páník, ale vůbec to tam nepoznával! Přitom jeho prababička se tam narodila! Ty lidi fakt nic neudržej. Jinak teda Dymokury jsou placka a když tam prší, tak to ani není moc báječnej výlet. Navíc panička má šňůrku a já mám s pobíháním za vysokou utrum. Ba ani na zajíčky mne nepustila, o rozmilé fenečce, která se nám přihárala do cesty a její páník byl převelice nervózní ani nemluvím. Tak vlastně nevím, proč jsme tam šli. Asi zmoknout, nic jinýho se nepovedlo.
Psáno 12.1.2019

Hned mi mohlo dojít, že výletem do Dymokur se vystříleli, celý týden smrdíme doma, paty prakticky nevytáhneme. Zoufalá nečinnost, prostředí absolutně nepodnětné k frustraci, stresu směřující a konflikt již jistě doutná. Pak se divěj, že jsem setrvale ospinkaný, znuděně žužlám házenkářský míč, o kterém se tvrdívalo, že ho nikdy neprokousnu. Kdyby bybička občas nepřinesla něco cukroví, neviděl bych na světě nic dobrého, světélko na konci tunelu zvaného soužití s lidmi by sotva problikávalo. Ještě že tu babičku mám! I vánočku ještě našla, tu já tuze můžu a pracinky a vanilkové rohlíčky a skořicové hvězdičky...
Týden začal Opičákem, ono nebylo úplně příjemno, to jsme jim ještě prominul. Po dymokurském okruhu jsem si stejně potřeboval odfrknout. Ale kupříkladu v pondělí už jsem určitě mohl někam vyrazit, ale nic, naprosto vůbec nic se nedělo, jen ve středu kratičce do lesa a tam na mne porichtovali past - kdykoli jsem chtěl vlízt do lesa, propadla se pode mnou zem, teda sníh, co na zemi se válí. No v tom se prostě nedalo skotačit! Přitom já jsem éterickej psík, mám určitě elfský předky a měl bych se plavně pohybovat na povrchu. Nejde to.
Stejně tak dneska, vyrazili jsme už za tmy, to byla taková paniččina pomsta, protože ignorovala, že my dva chlapi s páníkem máme o tom, co to je ráno, úplně jinou představu. Ani se mi auto nechtělo opouštětm vlastně jsem pořádně neviděl, kam se z něj vrhám, taková byla tma. Pak se ukázalo, že jsme se vydali po naší houbařské silnici, zpočátku trochu protažené, pak už jen traktorem stopované, a došli jsme na křižovatku, kde vše skončilo, traktor se asi vznesl. Tak jsme to otočili a šli zpět, jen tak cvičně jsem zkusil odbočit do lesíka, ale bylo to úplně zbytečný, prostě mne to neunese. Trochu jsem to oplakal a od té doby si tu lížu rány. Tak trochu v skrytu doufám, že zítra bude líp.
Tady je pár fotek, dokumentujících setrvalé domácí věznění.
Psáno 19.1.2019

Týden začal nezvykle - výletem. Teda bylo to fakt překvápko, protože se evidentně čekalo, že přijedou trpaslíci, to se snadno pozná podle toho, co se vaří a že babička peče a tak trochu se z povrchu sesbírají nejkřiklavější nepořádky. A místo toho - výlet, že jako dobudeme Chrastenský vrch. To je ten vrch, pod kterým jsem usnul, když jsem byl asi týden v Sudetech, a tím páden jej dobil pouze páník. Já slastně chrupal paničce na klíně. Ale až teď se ukázalo, že to nebylo pro mé fyzické vyčerpání, ale prostě panička nerada leze na kopce - opět jsme ho nedobili. Jasně, všichni jsme slyšeli její občasné pokašlání či pokýchnutí, ale že je to tak výážný, že v půli kopce to budeme otáčet, to nikdo nečekal. No nic, my s páníkem jsme dost nad věcí a umíme jen tiše drtit mezi zuby taková ta slovíčka. Tož někdy jindy.
Trpaslíci přijeli a někde jinde je jejich album z kopání tunelu, pražáci totiž nechápou, že sníh může ležet ve více vrstvách, to je dle jejich náhledu na svět fyzikálně zcela nemožné. No a páník navíc tvrdí, že seznámení se s lopatou nemůže nikoho poškodit ve vývoji. Tak se seznamovali.
A tím skončila legrace, protože od té chvíle již oba mí lidi se předhánějí v kýchotu, kašli ba horších věcech. Spát se s nimi rozhodně nedá, jsou hluční a naprosto sobečtí ve své představě, jak má si vypadat noční klid. No a z druhé strany - nikam se nechodí. Že jako jsou nemocní. A že já tu jsem nemocnej touhou si poběhat, to jim je jedno. Pak teda vyjedeme na rybník zamrzlej, že jako prý bude sněžit a tak si musej rychle bruslnout. Nesnáším led! Na to já nevlezu. A oni si smrkají uprostřed Žabakoru a myslí si, že je to něco pěknýho a zdravýho nebo co. Zbláznili se, chytli ňákou děsnou neboc, bruslitýdu. Naštěstí jim to dlouho nevydrželo, ovšem cesta zpět byla famózním koncertem kýchačů.
Dneska furt jen sněží. Nikam se nedá jít. Tak jen po Rupre, nuda na šňůrce. I tak jsme tu sami, baráky vypadají opuštěně. Možná jsme prošvihli nějakou důležitou zprávu. Tak raději budeme odpočívat a léčit se. A vzpomínat, co jsme zvládli.
Psáno 26.1.2019